coolooser @ ICQ
Btw: sem ted videl tvuj status jako "Posloucham: Jiri Pa....." :D Sem si musel roztahnout okno abych zjistil jestli nahodou neposlouchas paroubka :D

p.s.: poslouchal jsem Pavlicu :-)

Nedávno jsem se stal šťastným majitelem modulu GPS SE HGE-100. Po počátečním oťukávání se jsme se pěkně seznámili a já si troufám říct, že si i rozumíme.

Jde o hračku “dva v jednom” – kromě GPS umí i ovládat hudební přehrávač – play, pauza, dopředu, dozadu, ztlumit a zesílit. Ideální. Právě kvůli ovládání přehrávače jsem si to primárně kupoval.
Výrobce k HGE-100 dodává i docela slušná sluchátka - Pecková HPM-64 (funkce Bass reflex) s příjemným zvukem. Potěšilo mě, že jde opravdu o klasické pecky a ne o dnes tolik populární typ in-ear, která já osobně nesnáším.

Nicméně, když už to umí GPS, tak proč to nevyužít.
Sony Ericsson dodává sadu aplikací, které s HGE-100 umí pracovat. Jednoduchý GPS lokátor, aplikaci pro záznam sportovních aktivit Tracker a pár programů pro navigaci, které jsou placené. A ty free jsou sice fajn, ale nedá se z nich dostat kloudný výstup a navigovat neumí.

Hledal jsem nějakou volnou aplikaci pracující s mapami a našel Trekbuddy. Docela příjemný prográmek v Javě s velkými možnostmi. Doporučím prostudovat pořádně wiki a fórum. Zatím jsem neprozkoumal všechny možnosti, které nabízí. Nicméně zatím vím, že se do něj nahrají mapy připravené na PC, stažené z internetu, a podle nich se potom jede. Takže žádné datové přenosy z mobilu, mapy jsou pěkně offline na kartě.

K čemu je program bez map? K ničemu. Pro vytváření atlasů jsem experimentoval se dvěma programy.
- Mapgrabber

Tenhle program umí stahovat mapy ze serverů mapy.cz, cykloatlas a google. Bohužel má docela zvláštní ovládání a občas funguje ne zcela spolehlivě (samozřejmě je možné, že mám nasráno v rukách :-)). Navíc neumí korektně zkalibrovat mapy z cykloatlasu.

- Trekbuddy Atlas Creator.

Tohle je jiný kafe. Klikačka, rozumný grafický rozhraní, docela intuitivní ovládání. Napsáno v javě, takže multiplatformní. Výhoda - do jednoho atlasu si můžete sloučit více různých map. Zaklikejte si, jaké zvětšení chcete používat a pak si mezi nimi přepínejte. Tenhle program se mi hodně líbí.

A co dál? Máme navigační program, máme mapy. Trekbuddy zaznamenává trasu do formátu GPX, takže výsledek si můžete přečíst/zobrazit ve spoustě různých prohlížečů vč. umístění na web, například na bikemap.net.
Já jsem dostal doporučení na aplikaci SportTracks. Vyzkoušel jsem ji a oblíbil si ji.

Sporttracks umí buď přímo spolupracovat s přístroji pro GPS, například od firmy Garmin, a nebo importovat záznamy v různých formátech, například GPX. Importovaný záznam si pak můžete prohlížet (včetně náhledu na mapě), okomentovat a dál analyzovat. Sporttracks lze rozšířit i pomocí pluginů – já mám nainstalované pluginy pro export aktivit na server Runsaturday na pro zobrazení na českých mapách (Sporttracks v základu podporuje pouze mapy googlu).

Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila a já si našel zatím docela vyhovující cestu, jak pracovat s GPS od vytvoření mapy až po analýzu výstupu.

doufám, že tohle bude fungovat :)

zadní stavba na takovýhle bantamy není připravená, na každý straně mám pár mm místa :-)

Tenhle pohled mi prostě přišel zajímavej. Sraz měšťáků :-)

fotogalerii najdete zde.

Při minulé návštěvě Kralického sněžníku jsme si s Li slíbili, že se pokusíme projet cestu, která jde po obou stranách údolí Moravy. je to tahle:

Termín vyjížďky nakonec padl na poslední sobotu v srpnu. Tenhle termín nám způsobil mírně komplikace. Celý týden předpovídali déšť. Intenzivně jsme se radili, jestli teda jo nebo ne. Předpovědi pořád vypadaly docela schopně. Simulace Aladin i Medard shodně ukazovaly déšť spíš v oblasti Jeseníků, Kraličák měl být bez deště. V pátek večer tedy padlo rozhodnutí – jedem.

Sobotní ráno nám opět dokázalo starou pravdu – šedá teorie a zelený strom života. Kolem šesté ráno radar ukazoval tohle:

Bylo jasné, že vyjížďka nebude zadarmo. Ale zdálo se, že pod touhle frontou je už čisto. Li prohlásila, že můžem tak leda maximálně zmoknout, víc se nám stát nemůže. Tak jsem vzal nachystané věci, hodil je do auta, nacpal tam i krosíka a vyrazil směr Mohelnice a dál.
Déšť mě dohnal někde u Litovle a doprovázel mě až k Li. Chvilku pršelo málo, chvílemi víc. Ale pořád jsem doufal, že se to vyprší. Zaparkoval jsem u Li, počkal než si pro mě přijde a mezitím koukl na radar. Docela mě to “potěšilo”.

Ta malá fronta z rána se pěkně roztáhla přes celou republiku. Nicméně vypadalo to, že kdesi dole bude fakt konec. A docela rychle se to pohybovalo. Chvilku jsme přemejšleli, jestli teda pojedem a počkáme na konec děště na Dolní Moravě a nebo jestli to přečkáme jinde. Rozhodli jsme se, že dojedem na Dolní Moravu a déšť přečkáme v autě, abychom byli operativně připraveni na výjezd do akce.
Cestou přes Králíky pořád pršelo. A pršelo i když jsme parkovali, Sice ne hustě, ale pršelo. Tak jsme seděli uvnitř auta a klábosili.

Trpělivost přináší růže. Po hodině čekání jsem vylezl ven a šel si do kufru pro něco na jídlo. A zjistil jsem, že by to šlo. Přestalo pršet. Obloha na západě, kam jsme měli výhled, změnila barvu z tmavě šedé na světlou a v jednolité vrstvě mraků se začaly objevovat tvary a textury. Pomalu jsme se zvedli a šli se chystat. Skeptici v nás hlodali a čekali, že znova začne. Jenže ono nezačalo. Nakonec jsme měli štěstí v neštěstí. Dostali jsme zelenou.

Změna techniky jízdy, kterou jsem Li navrhl minule, se projevila. Už žádné lámání kopců na těžké převody. Pěkně kadenčně. Dneska jí to šlo fakt dobře. Jela jako tank. Zato já neměl svůj den. Nejelo mi to. Srdce nešlo do tepů, nohy byly takový vlažný, zkrátka zdechlina. Jestli to bylo tím chladnem nebo jiným kolem, to nevím. Každopádně jsem za Li plápolal jak hadra.

První část cesty nás zavedla k lomu nad dědinou. Zajímavej objekt. Zvláštní kombinace krásných skal a opuštěných maringotek a bagru.
Od lomu jsme pak sjeli zpět na cestu a po žluté pokračovali směrem k rozcestí Pod Vilemínkou. Další zastávka byla u Mléčného pramene. A pak už jenom nahoru a nahoru směrem k Moravě. Trápil jsem se stále víc a víc. Ovšem trápení na druhé straně kompenzovalo okolí. Nikde nikdo, jenom my dva a les. Cítil jsem velkou blízkost k přírodě. Úplně jinej zážitek než v horkým letním dni.
Nakonec jsem začal stávkovat. Projeli jsme kolem Moravy, potom kolem dalšího potoka. A o kilometr dál jsem nakonec zastavil úplně. Nohy hlásily konec. A cesta, která se z výhledu od Sněžné chaty zdála jako rovinka, byla ve skutečnosti pořád solidní stoupák. Vidina, že bych to v té kose šel celé pěšky, mě nelákala. Půl hodinky jsme zakotvili nad potokem, dali si čaj a potom sjeli zpět do Dolní Moravy.

Až na můj výpadek se celá akce skvěle povedla. Počasí nám nakonec připravilo skvělý zážitek a nádherné pohledy. Z fotek to moc nevynikne, ale v reálu to bylo prostě mňam.

Li, díky za vyjížďku.

rap se dělí na dvě skupiny. sračky o hovně, kde se banda oslů exhibuje před autem a blábolí o hovadinách. a potom rap, který má myšlenku a nápad. rap, kterým MC chce něco sdělit. něco, co ho trápí nebo tlačí.
následující klip se rozhodně řadí do druhé skupiny

enjoy. já, přestože nejsem slovák, jsem u toho kýval hlavou jak černoušek na kasičce v kostele

můj blogísek oslavuje další jubileum – 35000 návštěv. díky všem za přízeň :-)

Sedím si pěkně v práci, najednou mě napadlo podívat se na zem… a kdopak se to tam prochází?

foceno mobilem, omluvte kvalitu :-)

pokud se vám líbilo moje krátké dílko, které jsem v uplynulém měsíci postupně zveřejnil, můžete si ho stáhnout zde.

Na potemnělou alpskou louku se snášel noční déšť. Všude vládla skoro černá tma, obloha byla poctivě zakrytá tlustou vrstvou mraků, která nepropustila skoro žádný světla.

Hawk s Jarkou vyšli ven ze salaše. Nia zůstala dole v komplexu a snažila se vydolovat víc informací z počítačů, Karla se po bitce s cizákem natáhla někam na postel a spala.
Byli sami dva. Stáli pod stříškou a hleděli ven. Nemluvili, jenom stáli. Jarka si rozepla řemínky přilby a odložila ji na lavičku stojící vedle. Za přilbou následovala neprůstřelná vesta a samopal se zásobníky. Usadila se vedle přilby. Z kapsy vytáhla sáček s věcmi, které jí cizáci sebrali. Vyklepala ven prstýnky a začala si je nasazovat. Hawk opřený o zábradlí ji sledoval. Její bojovná nálada z ní opadla stejně rychle, jako přišla. Kdyby vedle sebe neměla položenou zbraň a nebyla oblečená v kombinéze cizácké stráže, nikdo by do ní neřekl, že před chvílí ještě pár metrů pod zemí střílela cizáky.

Jarka se opět zvedla. „Docela teplo, co?“ konstatovala.
„Docela jo, na to, že jsme v horách a prší.“
„Měli bysme jít k raketoplánu a zavolat šéfovi, že jsme skončili.“
„To asi jo…“
Ještě chvíli stáli pod střechou a koukali ven. Kolem byl nádherný klid. Šumění deště a větru ve větvích, jinak nic.
Pomalu vyšli do deště. Pomalými kroky. Nic je nehnalo.
Jarka si rozpustila vlasy. Poté sáhla po zipu kombinézy a její horní část si stáhla k bokům. Do tmy vykouklo bílé tílko, které měla vespod. Hawk zastříhal ušima. Pod tílkem už evidentně nic neměla.
Zůstala stát vprostřed louky na dešti. Zvedla hlavu k nebi a nechala se omývat kapkami vody. Cítila, jak na ni prší. Déšť jakoby z ní smýval napětí posledních dní a pach střelného prachu. Pomalu přestala cítit krev na rukách.
V hlavě se jí motaly události jejího osvobození a útoku na laboratoř. Necítila vinu za to, že zabíjela. Jednala v ohrožení. Přemýšlela, co vedlo lidi ke spolupráci s cizáky. Proč se rozhodli postavit proti lidem.
Během chvíle byla celá promočená. Stála bez hnutí a cítila, jak z ní stéká strach, napětí, zloba a únava. Ožívala. Kapku po kapce se vracela zpět do normálu.
Za sebou zaslechla kroky. Hawk k ní přistoupil zezadu a položil jí ruku na rameno. „Není ti zima?“
„Je to teplý.“
Hawk si ji pomalu prohlížel. Mokré vlasy lesknoucí se jako kožíšek říční vydry, oblečení lepící se na mokré tělo. Byla krásná.
Otočila se k němu čelem. Beze slova mu rozepnula a sundala vestu. Potom se k němu přitiskla a položila mu hlavu na rameno. Cítila, jak jí znova začínají téct slzy. Slzy štěstí. Vnímala jeho blízkost, jeho dech, jeho tep. Cítila se jako nejspokojenější člověk na světě. Zvedla hlavu a políbila ho. „Díky, žes pro nás přišel“ zašeptala.

Vzal ji za ruku a spolu odešli do raketoplánu.

Hawk se posbíral ze země a vrhl se na cizáka. Žádná telekineze, pěkně postaru, ručně. Chytil ho za krk, zvedl do výšky jako hadrovou panenku a přitlačil ke zdi. „Cos to právě udělal“
Cizák mlčel. Hawk chvilku pozoroval svůj obraz v jeho obrovských černých očích. Pak zesílil stisk. „Co?“
Opět žádná odpověď. Hawk nečekal. Zaťal pěst a cizák jednu schytal. Ozvalo se tiché zakvílení. Ale nepromluvil. Hawk mu dal další dvě rány. Bez odezvy.
Siréna ztichla. Cizák se spokojeně usmál. „Uvidíte sami.“
Hawk ho pustil na zem a omráčil ranou do zátylku. Potom šel zkoumat tlačítko, které protivník stiskl.

Karla se opřela rukama o silové pole. „Co se právě stalo?“ zavolala na ostatní.
„Jo, to kdybysme věděli. Ale čuchám problémy…“ odpověděl Hawk. Tlačítko mu nic neřeklo, chyběl mu popis.
Karla se znova podívala na počítačový terminál, u kterého ji zavřelo silové pole. Displej byl černý, stanice se vypnula. Karla nakopla skříň počítače. Naběhl. Sledovala start operačního systému a hypnotizovala stroj, aby rychleji naběhl.
Jarka se mezitím rovněž zvedla ze země a snažila se vydolovat data z jiného počítače. Rychle procházela jednotlivé položky v databázi, ale moudrá z toho nebyla.
Karlin stroj právě naběhl. Zalovila v paměti a naklepala heslo. Dělej, dělej, nabíhej.

Celou místnost rozvibrovalo mohutné hučení. Nia hlídající zajatce se rozhlédla. „Teď asi zjistíme, co se děje.“

Karla zvedla zrak od počítače a instinktivně sáhla po P-90 ležící vedle klávesnice. Stěna naproti ní se rozevřela. Zíral na ni velký černý otvor.

Nia, která mezitím odvedla nepřátele do malé komůrky sousedící s řídícím centrem, se vrátila a zvědavě sledovala, co se bude dít. Byla připravena zakročit. Hawk s Jarkou hledali v počítačích jakoukoliv zmínku o nějakém silovém poli v centrále. Ale zdálo se, že Karla v tom bude sama.

Minutu se zdánlivě nic nedělo. Pak se ozvaly kroky.

V černém otvoru stěny naproti Karle se začala rýsovat velká postava. Chvíli se zastavila. Napětí v místnosti rostlo. Karla zkoušela odhalit, co proti ní stojí. Cizák? Člověk? Monstrum? Necítila nic. Narážela na absolutní telepatické ticho. Kdokoliv proti ní stojí, má silnou obranu. Příštím okamžiku už ucítila šmátrání ve své hlavě. Protivník byl silný. Vzdorovat mu ji stálo dost sil.
Rozhlédla se kolem sebe. Ostatní stáli jako solné sloupy a zírali někam do prázdna. To, co proti nim stálo, je vyřadilo z boje.

Další kroky. Protivník vyšel ze stínu do světla. Karle se zatajil dech.
Proti ní stál člověk s hlavou a kůží Šediváka. Skoro dva metry, vypracované tělo a na něm malá hlava se zlýma černýma očima.
„Opět se setkáváme…“ řeklo to stvoření.
Karla zkameněla. Pracně skrývané vzpomínky na první týdny života se jí vrátily a vyplavaly na povrch. Už věděla, odkud zná symbol, který viděla v databázi. Otřásla se. Myšlenky jí v hlavě vířily obrovskou rychlostí.

Projekt Spojení. Plány cizáků na stvoření dokonalého hybridu člověka a mimozemšťana. Cizáci v něm hledali geneticky vhodné lidi a snažili se je křížit s jejich vlastním druhem. Jedním z těchto lidí byla před třemi roky i Jarka, žena s perfektními předpoklady pro účast v projektu, člověk se silnou psionickou i fyzickou stránkou, kterou cizáci unesli a z jejích buněk vypěstovali první životaschopný exemplář. Jenže nebyl pouze jeden. Kromě Karly v rámci experimentu vznikla i druhá bytost. Cizáci tenkrát testovali různé formy mutace lidských tkání.
Karla myslela, že ten druhý nepřežil. Setkali se jen jednou nebo dvakrát. A velice brzo se na celou věc snažila intenzivně zapomenout.
Teď se znova setkali.

Protivník uvolnil svou psychickou bariéru a dovolil Karle nahlédnout do svého nitra. Karla byla zděšena.

Stáli proti sobě. Ona. Z větší části člověk. Vysoká, štíhlá, plná ideálů o lidskosti. A on. Ztělesnění zla.
Byl to její pravý opak. Zatímco v jejím případě převážily Jarčiny povahové rysy a Karla si od ní vzala její etické a morální vlastnosti, proti ní stál cizák. Lidského v něm nebylo nic. Cítila v něm typickou cizáckou prázdnotu. Zlo. Touhu po ovládání. A touhu ji chytit nebo zabít…

Karla se zděsila. Bleskově odjistila P-90 a poslala k protivníkovi dlouhou dávku. Stál proti ní i nadále klidně a upřeně se na ni díval. Karla pochopila, že tohle nemělo cenu. Cizák ledabyle mávl rukou. Projektily se před ním zastavily a popadaly na zem. Poslední z nich chytil do prstů. Sklonil hlavu na stranu a upřeně se na něj díval. Potom ho hodil na zem.
Karla vystřelila druhou dávku. Cizák vyskočil a zůstal stát na stěně. Projektily neškodně zacinkaly někde vzadu.
„Kurva, ten je rychlej“ napadlo Karlu.
Cizák skočil zpět na podlahu. Znovu se na ni upřeně zadíval. Náhle trhl rukou a Karla cítila, že jí vyškubl zbraň z ruky. Samopal proletěl vzduchem a dopadl na zem u okraje silového pole.
„Jenom ty a já“ zasyčel cizák. „Jsme si souzeni.“
„Polib si“ zavrčela Karla.
Cizák se na ni znova upřeně podíval. Najednou ji něco zvedlo a hodilo ji na stěnu. Při nárazu vykřikla překvapením. Sjela po zdi na podlahu. Okamžitě vyskočila na nohy. „Chceš se prát? Budeme se prát.“
Zvedla ruce a namířila je na jeho hrdlo. Snažila se ho zvednout. Bylo to namáhavé, ale dařilo se jí to. Telekineze nebyla její silnou stránkou. Dobře věděla, že v té oblasti má hodně co zlepšovat. Ale snažila se. Okamžitě se začal bránit. Ucítila ránu do ruky. Přerušila jí soustředění. Cizák se oklepal a vrhl se na ni. Tentokrát natvrdo, fyzicky. Uskočila stranou. Dopadl těsně vedle ní. Než stihla zareagovat, popadl ji za kotník a táhl směrem k místu, odkud přišel. Snažila se ho volnou nohou kopnout. Na čtvrtý pokus se jí to povedlo. Pustil ji. Okamžitě vyskočila na nohy a snažila se ho nějak zasáhnout. Šikovně uhnul. Odskočila od něj dál. Vzpomněla si na Jarčiny rady. Pozoruj protivníkovy pohyby. Odhal jeho slabinu a použij ji proti němu. Rozhodla se, že ho nechá útočit a trochu si ho oťuká.

Kroužili kolem sebe dlouhou dobu. Občas jeden z nich provedl výpad. Karla pozorovala jeho pohyby a věděla, že dělá to samé. A všimla si, že má něco s jednou nohou, zvláštně ohýbal koleno. Možná, že tohle bude slabina. Teď už jenom, jak to využít.

Udělala chybu, příliš se zamyslela. Na okamžik byla nepřipravená. Srazil ji k zemi. Dostala ránu do břicha. Rozkašlala se. Protivník si ji hodil přes rameno a opět táhl na kraj místnosti. Snažila se popadnout dech. Hlavou jí běžela jedna myšlenka. Vysvobodit se. Držel ji pevně.

Najednou cítila, že letí vzduchem. Opět narazila na zeď. Ztěžka se vydrápala na nohy. Cizák k ní zase běžel. Plavnou rybičkou mu projela mezi nohama a stihla ho nakopnout do kolene. Dobrá rána. Zhroutil se na jednu stranu. Potom padl na bok. Než se stihl vzpamatovat, stála nad ním. Schytal kopanec do žeber. A další. Převalil se na záda. Jednou rukou se ji snažil chňapnout. Uhnula. Vzpětí schytal další kopanec. Znovu se snažil zvednout. Karla mu klekla na hrudník a zadívala se po své zbrani. Napřáhla k ní ruku, sevřela prsty v pěst. Samopal poslušně přijel po podlaze. Karla ho zvedla a namířila svému protivníkovi na hlavu. Zadívala se mu do očí. „Zkus uhnout…“

Hawk zamrkal. „Co se to stalo?“ rozhlédl se po místnosti. U vedlejšího terminálu se z paralýzy probírala Jarka. Oba se otočili směrem ke středu, kde byla Karla uvězněná v silovém poli. Viděl ji, jak klečí někomu na hrudi a míří mu na hlavu. Vzápětí zajistila zbraň a vstala. Z hlavně P-90 se ještě kouřilo. Rozepnula si řemínky přilby. Chvíli ji držela v ruce, prohlížela si ji, jako by ji viděla poprvé. Vzápětí ji hodila na zem. Rozpustila si zpocené vlasy. Potom pomalu vyšla k nim.

Jarka ji objala. „Jsi v pořádku?“ zašeptala.
Karla jenom přikývla. Nechtělo se jí mluvit. Byla ráda, že je po všem. Užívala si obětí a dotyk. Po chvilce jim začala vysvětlovat, co se vlastně dělo.

Kolega v práci mě dneska upozornil na jednu zajímavou blbinku - Sony Ericsson HGE-100

Teda ne že bych nutně potřeboval modul GPS, ale děsně se mi líbí ovládání přehrávače na kabelu handsfree. Současnej špagát je sice fajn, protože můžu telefonovat na kole a přijímat hovory po cestě, ovšem pro zesílení hudby musím lovit foun z kapsy. S novým špagátem mi tohle skončí. Viva la lenora :-)

Upozornění: v tomto textu padají sprostá slova a proto by ho neměl nikdo číst

Hawk sáhl po vysílačce. „Nio, Karlo, jak to s váma vypadá?“
„Co se děje?“
„Máme po utajení. Někde jsme spustili alarm a jdou po nás. Zatím jsme zalezlí v laboratoři a schováváme se, ale nevím kolik nám sem pošlou lidí.“
„My jsme kousek od generátoru. Zatím všude čisto. Zdá se, že se soustředí na vás a nás zatím nevyhmátli.“
„To je super. Docela se divím, že uvnitř nemají na každym rohu kameru…“
„To teď nebudem řešit. Pokračujeme ke generátoru. Až to vypnem, dáme vědět.“

Jarka si mezitím vybudovala kryt nataháním několika přístrojů. Tušila, že bude velkým problémem uhájit místnost se dvěma vchody ve dvou lidech. Heartbeat senzor ukazoval nejméně deset lidí blížících se k jejich pozicím. Tohle bude velká zábava. Jarka přepnula samopal na jednotlivé výstřely a zapnula laserový zaměřovač. Snad bude mít dost času přesně mířit. Vedle sebe si položila pistoli. Adrenalin jí začal zaplavovat krevní oběh. Nasadila si ochranné brýle. Byla připravená. Zalehla za svou barikádu. Červená tečka spočinula na dveřích v místě, kde očekávala lidskou hlavu. Musí být přesná.
„Seš nachystanej?“ houkla na Hawka.
„No snad jo…“ odpověděl.
Otočila se na něj. Měli ještě pár sekund, než se jedny z dveří otevřou.

Hawk se zařídil podobně. Rovněž krytí za cizáckými přístroji. Druhé dveře měl pod kontrolou.

Útok na sebe nenechal dlouho čekat. Těsně poté, co se Jarka otočila zpět na svoje dveře, vstoupil první nepřítel. Jarčina první rána mu cinkla o přilbu a odrazila se někam do háje. Další dvě už byly přesnější. Strážný zakolísal a padl k zemi. Na jeho místo okamžitě přišel další. Jarka ho ale nestihla. Okamžitě se skryl za dveřmi. Nad Jarčinou hlavou proletěly tři střely.
V příštích sekundách se jeden zásah povedl i Hawkovi. O jednoho méně. „Kolik jich tam ještě máš?“ houkl na Jarku.
Mrkla na senzor. „Asi osm. A snaží se nás obklíčit. Vypadá to, že se nějak rozdělujou… Zkus to trochu krejt…“
Jarka se rozhlédla po místnosti. Kudy by asi tak mohli vrazit. Dveřma to už zkoušeli. Jiný tu nejsou. Okna jsou neprůstřelný. Otvírat se nedají. Kudy sem vlezou?
Vzadu uviděla velký výdech vzduchotechniky krytý hustou mřížkou. Tamtudy by to asi šlo. O jedno místo víc na hlídání.
Na displeji senzoru šlo pěkně sledovat pohyb nepřátel. Obkličovali je. Zrovna teď by se jim hodil nějakej trik.
Kousek od Hawkova místa cinkly o zem další kulky. Hawk odpověděl dvěma ranami. Vzápětí se dveřmi přikutálel malý granát se slzným plynem. Teď by se hodila telekineze. Hawk popadl nějaký malý přístroj, který mu ležel u ruky. Doufal, že podlaha bude dostatečně klouzat. Poslal tu věc proti granátu. Povedlo se mu ho zasáhnout a donutil ho kutálet se zpět ke dveřím. Doufal, že protivníci nemají plynové masky a že se mu povede aspoň trochu zamořit chodbu. Měl štěstí v neštěstí, granát se zastavil o rám. Na chodbu se nedokutálel, ale jedněmi dveřmi chvíli nikdo nevstoupí. Pokud nebude mít masku. Naděje umírá poslední.
Hawk se několika skoky přesunul k Jarčině pozici. Protivníci ho přivítali dlouhou dávkou ze samopalu. Hawk jim na oplátku poslal tříštivý minigranát. Doufal, že vyřadí aspoň pár protivníků. Podle heartbeat senzoru jich bylo u dveří pět, zbytek poschovávaný za rohy nebo na cestě k vzduchotechnice.
Za dveřmi se ozvala tlumená exploze a pár výkřiků. Nějaký efekt to mělo. Ale jaký?
Hawk vystrčil hlavu. Nikdo po něm nestřílel. Asi jim trochu načechral peří.

Hawk ve své hlavě ucítil cizí myšlenku. „Hawku?“
„Jo…“
„Vypnuly jsme generátor a vracíme se na vaši pozici. Vaše psionické schopnosti by měly být plně funkční. A pozor, výdrb. Generátor byl napojenej na alarm, kterej měl upozornit, kdyby ho někdo vypl. To jsme obešly a signál odpojily. Takže nikdo neví, že máme zpět svoje trumfy.“

Jarka mrkla znova na displej. Dvě tečky se blížily přímo k nim. Odhadla, že už jsou ve vzduchotechnice. Zaťukala Hawkovi na rameno. „Dva jdou k nám. Půjdu je přivítat“ zašeptala.
Přikývl.
„Kurva. Zasekla se mi zbraň“ zakřičela nahlas. „Krej mě.“
Potichu jako myška přeběhla k ústí vzduchotechniky a skrčila se. Znova pohlédla na displej detektoru. Tečky se blížily. Nachystala si zbraň, přepnula na automat. Tyhle dva dostane jednou dlouhou dávkou.
Mřížka kryjící výdech se zařinčením spadla na zem. Z otvoru vyskočil jeden z nepřátel. Za jeho zády druhý, který ho jistil, vystřelil dlouhou dávku směrem k Hawkovu krytu. Hawk se přikrčil a opětoval palbu. Jarka musela změnit plány. Zamířila na prvního z vojáků a dlouhou dávkou ho poslala k zemi. Hawk mezitím vykoukl ze své pozice. Rychle odhadl, kde je druhý z nepřátel. Zahlédl ho v temném obdélníku vzduchotechniky. Na míření nebyl čas. Rychle se rozmáchl a jakoby hodil. Jeho dlaň opustilo něco zářivého a horkého. O vteřinu později druhý z útočníků na vlastní kůži poznal, co je to fireball.

Kritické nebezpečí pominulo. Obklíčení se nepodařilo. Hawk vyšel z úkrytu a přeběhl k Jarce. „Holky ten generátor vypnuly právě včas“ zašeptal.
„Moc hezkej fireball“ odpověděla a ukázala na vzduchotechniku. „Měli bysme jít zlikvidovat zbytek na chodbě…“
Skrčili se a vlezli do velké trubky.

Vzduchotechnika je vyhodila na velkém křížení chodeb asi 15 metrů za zády zbytku stráží. Přežili to tři. Jarka vylezla ven. Jeden ze strážných si jí okamžitě všiml. Rozběhli se za ní. Jarka to vzala do jedné z chodeb. Doběhla až na její konec. Za dveřmi se skrývala pouze malá tmavá komůrka, snad 2x2 metry. Vklouzla dovnitř a zavřela dveře. Opřela se o stěnu se zbraní přitištěnou na prsa. Sledovala displej detektoru. Tři tečky se rychle blížily. Jarka na okamžik zavřela oči a zhluboka se nadechla.

O pět sekund později se dveře její skrýše rozletěly a jeden z protivníků dovnitř vystřelil z brokovnice. Odpovědí byl výkřik bolesti a žuchnutí. Zřejmě ji dostali. Nepřátelé se chystali vkročit dovnitř. V příští sekundě se před nimi objevila Jarka. Jedním gestem je srazila k zemi. Ten, který vstoupil dovnitř jako první, se pokusil zvednout. Jarka se k něm sklonila, zaryla mu svoje dlouhé drápky do krku a trochu ho přidusila. Během chvilky je odtahala do kumbálu a zamknula dveře. Potom si manifestačně oprášila ruce. To by bylo.

Pomalu došla na hlavní chodbu a se znuděným výrazem v obličeji si čistila nehty. Hawk už na ni čekal. Vydali se na místo srazu s Karlou a Niou.

Došli zpět ke stanovišti stráží. Další plán byl jednoduchý – dostat se do centra komplexu a zneškodnit cizáky, kteří celý projekt řídí. Vzhledem k tomu, že tahle základna se teprve rozjížděla, pracovalo v ní minimum lidí i cizáků. Pokud seděly seznamy personálu, které našli v počítači, mělo tu být jenom 30 stráží a šest cizáckých vědců.
„Moment, co je tohle?“ zarazila se Nia a ukázala na jednu položku v databázi. Projekt s nějakým divným jménem. Aktuálně přihlášený uživatel k tomu neměl práva.
Karla se zamračila. „Tohle jsem už někde viděla. Teda ne ten název, ale ten obrázek, co u toho je.“ Chvíli se škrábala na hlavě. „No jasně. Už vím. Výsledkem tohohle projektu jsem přece já…“
Jarka se naklonila nad displej počítače. „Ukaž? To mi nic neříká.“
„Já na to taky málem zapomněla. Nebo spíš, chtěla jsem na to zapomenout. První týdny mýho života bych nejradši vymazala.“
„Vypadá to, že máme o důvod víc promluvit si s těma cizákama, co to tu vedou…“

Nerušeně proběhli bludištěm chodeb až k mozku celé základny. Sem se sbíhaly všechny dráty, trubky a optická vlákna.

Hawk opatrně nakoukl dovnitř velkého sálu. Uvnitř bylo šest cizáků stojících porůznu u nějakých konzolí. Hlídalo je šest strážných. Všichni byli ve střehu. Určitě kvůli útoku v laboratořích. Tři z nich měli na mušce dveře.
Hawk se podíval na ostatní. Nemusel mluvit. Bylo jasné, co se strážemi. Cizáci si sice do svých elitních jednotek vybírali lidi s vysokou odolností proti psionické manipulaci, ale na druhé straně stáli nejlepší z nejlepších. Hawk i Jarka si už v mnohých šarvátkách poradili s různými elitními strážci cizáckých rejdů.
Karla dostala za úkol hlídat ostatní osoby v místnosti. Jako nejlepší psionik ze skupiny zvládala bez problémů psionické útoky na více cílů naráz. Ostatní si vzali každý jednoho strážného. Po chvilce soustředění padly první tři stráže do hlubokého bezvědomí. Okamžik nato se rozletěly vstupní dveře a do místnosti vtrhli čtyři lidé s namířenými zbraněmi.
„Nikdo se ani nehne. Zůstaňte stát, kde jste. Ruce. Chceme vidět ruce“ řval Hawk.
Jeden ze strážných udělal tu neskutečnou pitomost a pokusil se vystřelit ze své brokovnice. Karla ho během okamžiku zachytila. Odpovědí na jeho úmysly byla dávka z P-90. A Karla neminula, skvělou mušku zdědila po Jarce.
„Děláte obrovskou chybu“ zasyčel jeden z mimozemšťanů.
„Polib nám prdel“ odpověděla mu mile Jarka. „Všichni odstupte od počítačů a běžte ke zdi. Ať na vás vidíme.
Zbývající dva strážní celkem bez řečí poslechli. I pět cizáků bez okolků odstoupilo od svých přístrojů. Šestý zůstal stát na místě.
„Pro tebe to platilo taky…“ houkla na něj Jarka.
Cizák zůstal stát a měřil si ji dlouhým pohledem od hlavy až k patě.
„Na tohle nemám náladu“ zavrčela. Rychlou chůzí si pro něj došla a chytla ho za paži. Nepohnul se ani o milimetr. Zavrtěla hlavou, chytila ho za tu tenoučkou ručičku pořádně a zabrala. Velice dobře si pamatovala, jak jsou těla šedých chatrná. Ozvalo se tiché prasknutí a cizák zakvílel. Ruka se mu bezvládně houpala podél těla. Ochotně začal spolupracovat.

Karla mezitím přešla k jednomu z počítačů. Byl uzamčený. „Řekněte mi někdo heslo“ houkla do místnosti. Odpovědí jí bylo ticho.
„Heslo“ zopakovala Jarka. „Heslo, neslyšíte?“
Opět ticho.
„Jak u debilů na dvorečku“ zavrčela. Zadívala se na jednoho z cizáků. Pomalu pozvedla ruku. Cizák se chytil za krk a pomalu se začal vznášet. Zůstal viset půl metru nad podlahou a dusil se. Jarka čekala do poslední chvíle a pak uvolnila stisk jeho hrdla. Cizák se zhluboka nadechl. Jarka znovu stiskla. „Tohle můžu dělat celej den, já mám času dost“ konstatovala nezúčastněným tónem.
Cizák jim sdělil přístupový kód pro počítač. Karla ho naťukala a kývla. Jarka uvolnila telekinetický stisk a cizák spadl na zem. Zůstal ležet a snažil se vzpamatovat.
Karliny prsty rychle běhaly po klávesnici. Měla silné tušení, že se něco děje. Intuice ji dovedla opět k záznamům o tom zvláštním projektu. Tentokrát se do nich dostala.
„Ty vole… průser…“ hlesla.

V dalším okamžiku věci nabraly rychlý spád. Jeden z cizáků v nestřežené chvíli přeskočil k panelu s přístroji a něco stiskl. Kolem středu místnosti, kde stála Karla u počítače, se vytvořilo silové pole. Jarka s Hawkem stojící poblíž byli odhozeni o metr dál na zem. Jarka dopadla na záda a vyrazila si dech. Hawk zahlédl, jak jeho zbraň odjíždí po podlaze směrem od něj a vrhl se po ní. Jeden ze zbylých strážných se pokusil vyndat pistoli z pouzdra. Nia mu to rázně vymluvila, když mu na střed hrudi namalovala laserem červenou tečku.

V rozích místnosti se rozsvítila červená světla a šumění elektroniky přehlušila hlasitá siréna.

Karla klečící vedle plačící Jarky zbystřila pozornost. Známý zvuk výtahu. Pustila Jarčinu ruku a postavila se. Byla připravena Jarku bránit, pokud by si pro ni přišli. Přešla na ni bojovná nálada. Klidně by se kvůli ní poprala.
Výtah se blížil. Jeho zvuk byl čím dál hlasitější. Karla sevřela pěsti a chystala se zaútočit. Odhodlání sílilo. V duchu zuřila, cizácké manipulace s myslí jí byly čím dál víc proti srsti. Jak zesilovalo svištění výtahu, její myšlenky byly stále uspořádanější. Chvíli před otevřením dveří byla dokonale koncentrovaná. V mysli měla jedinou věc – zaútočit a zabít.
Dveře výtahu se otevřely. Chvíli se nic nedělo. Karla přenesla váhu z nohy na nohu. Vyčkávala. Uslyšela krok. Zvedla hlavu ke stropu, kde výtah ústil. Zatím nic.
Další krok. A třetí.
Z výtahu vyšly dvě postavy v černých kombinézách. Nebyli to strážní – nesedělo ani oblečení, ani zbraně.
Jeden z vojáků vypnul silové pole a obrátil gravitaci. Karla nečekala a vystřelila k nim. V tu chvíli jí bylo jedno, co jsou zač.

Hawk vypínal silové pole. Když viděl celu před sebou, došlo mu, s čím má tu čest. Něco podobného kdysi viděl v televizi. Tenkrát se mu ta myšlenka líbila – obrácená gravitace je docela solidní nápad.
Hučení silového pole přestalo. Gravitace se vracela k normálu. Hawk přejel očima po ovládacím panelu, jestli nespustil alarm.
Nia mezitím sledovala dění v cele. Přemýšlela, co se tam stalo. Jedna osoba ležící na zemi, druhá se k nim rozběhla. Poznala ji. Karla. Ale co to dělá? To nevypadá, že by je ráda viděla. Tváří se jako…
„Kurva, Hawku, uhni“ vyjekla. Karla na ně běžela s výrazem, který jasně říkal, že si nejde hrát.

Hawk bezmyšlenkovitě uskočil. Karla k nim doběhla a zastavila se. V očích měla pořád výraz šílence. Otočila se na Hawka a chystala se po něm skočit. Nia se po ní natáhla a chytila ji. Sakra, ta má páru, napadlo ji. Nia věděla, že Jarka je na tom fyzicky docela dobře, v tělocvičně spolu mockrát trénovaly. Ale Karla byla podstatně silnější.
„Hawku, sundej si přilbu, ať tě vidí. Moc dlouho ji neudržím“ vykřikla.
Hawk poslechl, sundal si přilbu i kuklu. Pohlédl Karle do očí. „Co se děje?“ zeptal se.
Karla se na něj zadívala a došlo jí to. Přestala se tahat s Niou. Ta ji pustila.
„Pojďte se mnou a uvidíte. Jarka je na tom dost špatně.“

Vešli do cely. Nia ještě předtím zablokovala dveře výtahu, aby je někdo nepřekvapil.
Hawk si klekl k stále plačící Jarce. Vzal ji za rameno a druhou rukou pohladil po vlasech. „Nazdar zlato, co se děje?“
Jarka uslyšela známý hlas. Zvedla hlavu. „Hawku?“
„Jo, jsem u tebe. Copak je?“
Zvedla se a zadívala se mu do očí. Pak ho beze slova objala. Tiskla ho k sobě vší silou. Cítil, jak se chvěje. Slyšel, jak přerývaně dýchá. Párkrát se nadechla a chtěla něco říct. Marně.
Sundal si rukavice a hladil ji po holých zádech. Pod jeho dotyky se pomalu uklidňovala. Už ho držela méně křečovitě. Její srdce bilo pomaleji. I dech se zpomalil.
Zvedla hlavu z jeho ramene a pohlédla mu do očí. „Ráda tě vidím.“
Dlouze se políbili…

Hleděla na ně očima zarudlýma od pláče. „Bože, opravdu vás moc ráda vidím. Cizáci s náma hráli moc pěknou hru – nějak nasimulovali vaši smrt a pustili nám ji jako v přímým přenosu. Tohle byla asi poslední kapka a já se z toho pěkně sesypala.“
Nia se zašklebila. „Ty nám teda věříš“ rýpla si.
„Když vono to bylo tak reálný.“
„Beztak to splichtili někde v nějakým ukradeným softu nebo v softu přibaleným ke kameře.“
„Fakt to bylo reálný.“
Hawk se zvedl ze země a podal Jarce ruku. Pomohl jí vstát. „Myslím, že je načase odsud pěkně rychle vypadnout.“
„Ne“ odpověděla Jarka rázně.
„Proč? Snad se ti tu nelíbí?“
„No dovolenou bych tu mít nechtěla, ale musíme zjistit, co se tu děje. Když si dali tu práci a přitáhli Karlu a mou maličkost na jedno místo, musí to mít důvod. Už na nás začali dělat nějaký testy nebo co a já bych jim v tom ráda zabránila.“
„Vypadnem odsud a zavoláme posily.“
„A oni nám frnknou.“
„Rušíme jejich komunikaci.“
„Nevíme, jestli se někam nemusí hlásit. Aby nám sem zejtra nepřiletělo UFO. Měli bychom to tady prošťárat“
Hawk pokrčil rameny. „Ty seš nějaká akční. Ale budiž po tvým. Roberts nám dal na vaši záchranu 24 hodin, potom pošle posily. Tak doufejme, že to zvládnem a že nás nechytěj…“
„Ty seš zlatíčko…“ Jarka vzala Niu a Hawka kolem ramen. „Pojďme.“

Společně vykročili k výtahu. Jarka se snažila zkrotit neposlušný pramen vlasů, který jí neustále padal do očí a lechtal na špičce nosu. „Nemáte někdo sponku?“
Karla se zasmála. „To jsou ty tvoje vlasový experimenty… není nad rozumnej účes do gumičky, nikde nic neleze…“
„Zlatíčko. Na to, že jsou ti tři roky, seš nějaká moc drzá…“
„Mám být po kom, ne?“
„No… no… no… já bych si nebyla tak jistá. Zrovna přemýšlím o tom, jestli seš vůbec moje. Taková konzervativní bytost jako ty… to není můj styl.“
„Někdo ty tvoje úlety musí kompenzovat, aby nedošlo k porušení rovnováhy světa…“
Jarka ji plácla. „A padej do toho výtahu…“
Nia se držela za hlavu a dusila smíchem. Rýpla do Hawka. „A tohle máš doma… já bych se z toho zbláznila.“
„Naštěstí jenom půlku“ odpověděl. „Ale bohužel tu horší.“
„Všechno slyšíme“ odpověděly Jarka s Karlou dvojhlasně. Humor se jim vrátil velice rychle.

Výtah je vyvezl zpět do spodního patra laboratoří. Jarka se spokojeně protáhla. V té škatuli se jí vůbec, ale vůbec, nelíbilo.
V chodbě byl podezřelý klid. Dole v cele sice nebyli dlouho, ovšem stanoviště ostrahy bez ostrahy mohl klidně někdo najít a udělal poplach.
Hawk šel jako první. Opatrně postupoval chodbou a naslouchal. Nikde nic. Došel až za roh. Zatím čisto. Pokynul ostatním, aby ho následovali. Když zaslechl ťapkání bosých nohou, pousmál se.
Došli až ke stanovišti. Jarka začala prohledávat skříně a hledat si vhodnou velikost oblečení. „Abyste mě nevykoukali“ ušklíbla se na ostatní.

Když obě vklouzly do uniforem stráží a Jarka někde vyhrabala něco, co nahradilo její vytouženou sponku do vlasů, shlukli se všichni okolo počítače. Nia vyhrabala nákresy základny a začali se dohadovat, co a jak vlastně podniknou.
Karla se chopila slova. „Asi bysme se měli rozdělit na dvě skupiny. Jarka s Hawkem a já s Niou. Jedna skupina musí najít a zneškodnit to, co vytváří pole, který nám blokuje naše schopnosti, druhá skupina by měla projít laboratoře a pátrat po informacích, co se tu vlastně vaří.“
„Ještě moment. Co hesla a přístupový kódy?“ Jarka otevřela dveře kumbálu, kam Hawk nastrkal omráčené stráže. Jednoho si vytáhla ven a začala ho zpovídat. Zpočátku moc nespolupracoval, ale Jarka se s ním nepárala. Dostal pár pěstí do zubů a zpíval jako kanárek.

Jarka ještě prolezla skříně s vybavením. Nakonec bafla po vzoru ostatních P-90, sedm zásobníků a nějaké granáty. Už se chystala, že odejdou, když jí do oka padl heartbeat senzor. Natáhla se pro něj. Aspoň bude mít každá dvojice svůj.

Popřáli si štěstí a vyrazili na cestu. Nia s Karlou se odpojily na prvním rohu a směřovaly ke generátoru psionického pole. Hawk s Jarkou šli do laboratoře, kde Jarku před nějakou dobou zkoumali.

Jarka stiskla tlačítko na rámu dveří. Vykoukl na ni ovládací panel se štěrbinou čtečky karet. Jarka tam vsunula kartu, kterou zabavila jednomu ze strážných. Systém ji vyzval k zadání kódu. A dveře se poslušně otevřely. Vešli dovnitř. Jarka se bezděčně zachvěla. Vzpomněla si, že v téhle laboratoři dostala pěknou nakládačku. Ještěže jenom v její mysli. Pokud by ji takhle zřídili doopravdy, asi by měl Hawk co dělat.
Hawkovi došlo, na co myslí. „Cizáci asi nikdy neslyšeli o přísloví ‚ženu ani květinou neuhodíš‘, co?“
„Tys to zas rozsekl…“ ušklíbla se na něj.
Došli k jednomu z počítačových terminálů. Hawk se přihlásil a připojil se k databázi. Začali procházet výsledky testů. A dost se divili, co všechno cizáci zkoumali.

Počítačový monitor náhle zhasl a rozezněla se siréna. „Pozor ostraze. Narušitelé v laboratoři 5A. Ostraha do laboratoře 5A.“

„A kurva…“ pronesl Hawk. „To asi bude sem…“
Oba začali hledat, kam se schovat. Jarka pohlédla na displej heartbeat senzoru. Z několika chodeb se blížili lidé.

enjoy

O hodinu dříve

Na alpskou louku se pomalu snášel soumrak. Slunce před pár minutami zapadlo za kopce, předtím nakreslilo do mraků pár krásných obrazců. Od severu se pomalu nasouvala srážková fronta.
Skoro dokonalá idyla. Ptáci zpívali, povíval mírný větřík. Chybělo jenom stádo oveček a bača, který je zaháněl z pastvy.
Necelý kilometr od salaše před malou chvílí přistál altairský raketoplán. Nia ho opatrně posadila na kraj lesa pod stromy. Schválně vybrala místo, kam nikdo nechodil, daleko od lesních stezek a chodníků.
Spolu s Hawkem naposledy prošli plány první fáze akce napsané na základě celodenního pozorování stráží kolem budovy. Stráže se měnily v pravidelných intervalech. Venkovní prostor nikdy nezůstal bez ostrahy. Pokaždé bylo venku minimálně šest lidí.
Salaš samotná stála ve svahu. Raketoplán přistál na jeho horním konci, takže jeho osádka měla dokonalý přehled o dění na celé louce.
„Stmívá se, měli bychom vyrazit“ konstatoval Hawk. Celý den napjatě čekal, kdy tohle řekne. A byl rád, že se dočkal.
„Ještě moment. Začnu rušit kamerový systém a komunikace objektu“ odpověděla Nia. Stiskla pár kláves a uvedla v činnost zařízení pro elektronický boj. Celý den nahrávali data z kamer a nyní je měli v úmyslu prohnat přes adaptivní algoritmus, aby mohli vyřadit kamery samotné a stráže si ničeho nevšimly. Program měl za úkol upravovat obraz tak, aby odpovídal denní době.

Hawk popadl ostřelovací pušku a vylezl ven z raketoplánu. Spokojeně se pousmál. Soumrak postupoval rychle. Už se skoro setmělo.
Zalehl do měkké trávy a vytáhl dalekohled. Strážní dál chodili po svých trasách. Zatím si nikdo ničeho nevšiml. Po jeho levé straně se ozvalo zašustění. Nia ležela vedle něj. Rozložila dvojnožku pod hlavní, opřela si zbraň o rameno a začala se věnovat balistickému počítači.
Proti Hawkovi měla jednu velkou výhodu. Optika její zbraně měla už vestavěné zařízení pro noční vidění. Hawk musel použít noktovizor. Chvíli ladila nastavení výpočtu a pak kývla, že je připravená. Hawk rovněž vysunul nožky pod hlavní a opřel si zbraň o rameno. Zaostřil optiku a kývl, že je hotový. Mohli začít.

„Blbci jsou na celym světě“ napadlo Niu, když prohlížela oblast. Čtyři ze strážných kouřili a červené ohýnky cigaret plápolaly ve tmě jako majáky. Tím líp pro ně.

Jejich prvním cílem byli ostřelovači na střeše. Každý si vzali jednoho.
Hawk čekal, až se jeho cíl otočí čelem. Chtěl mít jistotu, že se trefí přesně do hlavy. Během okamžiku se dočkal. Na okamžik pohlédl své oběti do očí. Vydechl všechen vzduch z plic a dvakrát stiskl spoušť. Ozvalo se dvojí tlumené štěknutí a první nepřítel padl k zemi. Nia svůj cíl dostala o chvilku později. Proti Hawkovi měla drobnou výhodu ve zbrani, použitá munice 9mm MAN měla vyšší výkon než Hawkova 7.62 NATO, přestože oba používali tlumič.

Ostřelovači byli ze hry. Jenže jejich smrt přilákala pozornost ostatních. Hawk si vzal na mušku jednoho z těch vzdálenějších, který si dění na střeše všiml jako první. Schytal ji mezi oči a žuchl na záda, než se stačil rozběhnout k budově. Hawk okamžitě zaměřil dalšího. Ten zrovna odhodil cigaretu. Aspoň měl posledního práska. A pak že kouření neškodí, poznamenal škodolibě Hawk. Nia si vzala na mušku předposledního. První rána mu zazvonila o přilbu a srazila ho k zemi. Druhou ranou se trefila do jeho vesty. Teprve třetí byla úspěšná.
Zbýval poslední strážný. Toho dostali zároveň oba, každý jednou střelou.

Zvedli se z trávy a vrátili se do raketoplánu. Nia zkontrolovala, jestli správně běží rušení kamer. Běželo. Měli skoro stoprocentní jistotu, že nikdo neviděl jejich akci.

Natáhli na sebe neprůstřelné vesty, na hlavy kukly, do ucha sluchátko vysílačky a zakončili to černými přilbami. Prostě zásahovka jak vyšitá. Vzali si samopaly P-90 a vyrazili poklusem k salaši.

„Takovej krásnej retro baráček a oni ho takhle doprasí“ konstatovala Nia. Ukázala na elektronický zámek u dveří. Čtečka karet, bez klávesnice. Nia zůstala hlídat u dveří, Hawk šel prošacovat nejbližší mrtvolu. „Krucinál, to je chlap jak hora“ zavrčel, když otáčel tělo na záda. Přístupovou kartu našel v kapse.

Vešli dovnitř. Ocitli se v krátké chodbičce. Na levé straně byla kukaň strážného. Ten se okamžitě zvedl a sahal po tlačítku alarmu. Byl pomalý. Než se natáhl dostatečně daleko, Hawk ho telepaticky ochromil. Nechtěl riskovat střelbu proti sklu kukaně. Kdyby bylo neprůstřelné, odražené kulky by mohly udělat spousty škody.

Na konci dvoumetrové chodbičky byly další dveře, opět se zámkem na kartu. Tentokrát ale doplněným klávesnicí. Čísla 0 – 9 a písmena A – F. Nia chvíli studovala klávesnici a pak se zašklebila. „Je dobře, žes toho pána nezastřelil. Jdi ho pěkně poprosit, aby nám řekl kód.“
Hawk přikývl. Strážný dosud seděl ve svém křesle, tělo v jedné velké křeči. Hawk se mu připojil přímo k paměti. Vyhrabat heslo bylo otázkou pár vteřin. Zavolal ho na Niu. Ta naklepala patřičnou kombinaci a dveře se otevřely. Za nimi čekal výtah.
„Hej, mrkni se, jestli tam nemá počítač a v něm nějakou mapku objektu“ houkla Nia. „Tady je nějak moc tlačítek.“ Otočila se a šla do kukaně ostrahy.

Plán objektu našli během chvíle. Měli docela kliku. Nebyl rozsáhlý. Dvě velká patra laboratoří, dvě patra s celami, obytné prostory a to bylo vše. Podle plánku se za jedním patrem s laboratořemi nacházel mozek celého komplexu – centrální počítač a řídící centrum.
Výtah se neřídil klasicky pomocí pater, ale pomocí kódů. Proto Nia ve výtahu našla komplikované ovládání.
Podle plánu nebyla patra s celami přístupná prvním výtahem, ale používala svůj, který je propojoval pouze s laboratořemi. Pochopitelné bezpečnostní opatření.
Hawk poslal plán komplexu na tiskárnu. Přehled se jim bude hodit. Poté vstoupili do výtahu.

Karla si klekla k plačící Jarce. „Myslím si, že lžou.“
Jarka si utřela slzy. „Z čeho tak soudíš?“
„Už jsme tu zažily dost manipulace s vědomím. Podle mýho si s náma zas hrajou. Snažej se nás zlomit. Pak budem povolnější… dokud na vlastní oči neuvidím mrtvoly, tak neuvěřím.“

Výtah zastavil na druhém patře laboratoří. Hawk i Nia si nachystali zbraně a namířili je před sebe. Dveře se otevřely. A za nimi stáli dva strážní. Než se vzpamatovali, skosily je dvě dávky z P-90. Tiše. Hawk popoběhl k první laboratoři. Byla prázdná. Vzali obě těla a odtáhli je dovnitř. První z mnoha překážek odstraněna. Hawk rovnou zasedl k počítačovému terminálu a vyžádal si podrobný přehled patra. Hledal stanoviště ostrahy. Určitě tam někde je.
Bylo. Přímo uprostřed patra.

Sklo stanoviště ostrahy se ozletělo na tisíc kusů. Než se kdokoliv uvnitř stačil otočit, uvnitř explodovaly dva šokové granáty. Záblesk a ohlušující exploze vyřadila všech pět lidí uvnitř z boje. Nia vběhla dovnitř a překvapené stráže pár ranami zpacifikovala. Ve stole našla plastová pouta, která okamžitě použila. Až se zlatíčka vzpamatují, budou se moc divit, pomyslela si. Spolu s Hawkem je všechny zavřeli do sousední malé místnůstky.
Hawk se rozhlédl kolem sebe. Stanoviště zároveň sloužilo i jako zbrojnice. To se bude hodit. Na zdi ve skříni byly nachystané rozličné zbraně, od pistolí až po lehký kulomet M249 SSAW. To je dobrá zpráva nejen pro Jarku. Teď je ale otázka, kde ji hledat. Na síti nikde nenašel nějaký rozpis vězňů. Doufal, že na terminálu v této místnosti něco najde. A měl štěstí. Data nebyla zveřejněna na síti, ale byla uložena v místní databázi.
„Hele, tohle tě bude zajímat“ zavolal na Niu. „Koukej, koho tu máme…“
V komplexu byli drženi pouze dva lidé…

Výtah k celám našli rychle. Byl v jedné z bočních chodeb. Hawk vycítil blízkost lidí. Aktivní psionické schopnosti mu nefungovaly, ale pasivní ano. Opatrně vykoukl za roh. Výtah hlídali dva lidé. A byli ve střehu. Určitě slyšeli jejich kroky. Oba byli ukrytí ve výklencích po straně výtahu, aby byli chráněni před případným útokem. Dobře vymyšleno.
„Kdo je tam?“ zeptal se jeden z nich.
Odpovědí mu bylo ticho.
„Okamžitě vylezte, vím, že tam jste.“
Jako odpověď se přikutálel omračující granát. Než kdokoliv z nich stihl zareagovat, padli oba strážní k zemi.

Když jsem koncem tejdne obhlížel předpovědi počasí, vypadaly příjemně. Relativně chladno, slabý vítr. Napadlo mě, že bych mohl zkusit Praděd. Tentokrát ale sólo. já prostě nejsem týmovej hráč. jsem rád, když někdo jede se mnou, ale běda jak mu musím přizpůsobit tempo, ať už zrychlit nebo zpomalit. pokud jde o objem do 100 km, tak to přežiju. ale nad 100 km už docela dost poznám, že si nejedu to svoje. protože jak si nejedu svoje, tak mi to podstatně víc žere a rychleji se unavím.

Ráno jsem nebyl schopnej vykolíbat se. ať jsem dělal co jsem dělal, furt jsem nemoh vypadnout z baráku. nejdřív tohle, pak tamto, pak něco jinýho. Haleluja, vypad jsem před desátou ranní. ale takhle pozdní odjezd nebyl špatnej – ráno bylo docela chladno, v osm bylo pouze 16°C. tak jsem aspon nejel do kosy.

zloději mých starých treter přeju, aby mu žhavý koťata lítaly po zádech. nový jsou sice fajn, ale nemůžu si na ně zvyknout. jestli je to tím, že málo jezdím silnici? nevím. každopádně mě z nich bolí chodidla.

Cesta na Praděd ubíhala celkem příjemně. za dveřma jsem si pustil první skladbu z dlouhé trance kompilace, kterou jsem si nachystal. a velice rychle jsem se dostal do úletu. ve sluchátkách se mi střídali Tiesto, PvD, Markus Schultz a Sunlounger aka DJ Shah. Ani mi moc nevadilo, že mi fouká tak trochu hodně do tlamy.

Lámání chleba přišlo jako vždy v Ondřejově. Ale dneska to nebylo tak děsný. jestli jsem byl tak zažranej do muziky nebo jsem měl jenom dobrej den, to netuším. každopádně jsem to vylámal docela na pohodu. sice pomalu, ale vylámal.
Spočinul jsem v mé oblíbené budce autobusové zastávky na horním konci Ondřejova. Chvilku po mně tam začali přijíždět nějací bajkři. Tak jsem pozdravil jednoho, pak druhýho, pak dvě sympatický slečny… nakonec jich tam dojelo snad osm. všichni ve stejným dresu. jeli z prostějova a mířili rovněž na praděd. trochu jsme splkli, já jim popřál šťastnou cestu a vyjel. každopádně respekt, jet na MTB z prostějova až na kopec, to chce fakt nadšence. já to zkoušel na crossu opačným směrem a málem jsem z toho měl psotník – zlatá silnička.

další příjemný překvápko přišlo v Morávce. fakt jsem měl dneska dobrej den bo mi to tam jelo excelentně. dokonce jsem ani neshodil velkou. trochu mi v tom pomáhal vítr, co mi foukal do zad. ale jenom trochu.
a překvapení pokračovala. i lámačku poslední kilometr pod Hvězdou jsem zvládl na pohodu. dokonce jsem i kohosi předjel. dneska se mi prostě dařilo.
na Hvězdě jsem dal pivko. Plzeň. Zahučelo to do mně jako němci do krytu. bylo docela horko a přestože jsem pořád pil, asi to bylo málo.

opatrně jsem sešel schodky z terasy restaurace dolů na cestu a vydal se vstříc výstupu. zároveň se mnou vyrážel i starší chlapík na krásným oceláčku. taková retro silnička se jen tak nevidí. měl podobný tempo, tak jsme splkli. jel z Brna a jel to na otočku. respekt podruhé. fakt smekám.
stoupání na ovčárnu jsem jel vyloženě ekonomicky. ale jelo se mi skvěle. naplánoval jsem si tři bezpečnostní zastávky – klasika, pramínek, sutě a obrázek. ale musel jsem se do nich nutit. cítil jsem, že bych to dal i v kuse. ale nechtěl jsem riskovat. takže jsem si pěkně pofotil.
mimochodem, jsem debil – na manuál jsem fotil kytku, zaostřil si ručně na ni a pak jsem zapomněl vrátit zpět auto ostření.

dorazil jsem až na ovčárnu. pohoda, klídek, nohy byly jako nový. trochu jsem pochodil, podíval se na zvýřátka :-) - měli tam kůzlátko a jehňátko. jenže byly obležený dětma, takže bez dokumentace.
na ovčárně mě dojel “můj” brňák, tak jsme další část výstupu absolvovali spolu.
lidi, dneska to bylo peklo. cesta na praděd byla plná humatonů. stádo krav se chová líp. takhle jsem si už dlouho nezakličkoval. psi navolno, psi na dlouhym vodítku, děcka bez dozoru… a do toho nervózní doom kurvující všude kolem. no radost pohledět.
nějak jsem se vyškrábal až na kopec. sedl jsem si na zábradlí u cesty k meteostanici, chvilku relaxoval a pak se zas vydal dolů. sjezd byl stejný maso jako výjezd. zase kličkovaná mezi lidma a nadávání. já si snad koupím klakson z náklaďáku.

v morávce, u křížku, jsem si dal pozdní obídek. protože jsem jel na hlaďáka, tak jsem si objednal jenom polívečku a druhou Plzeň. obsluhovala mě moc krásná servírka.

cesta do rýmařova taky probíhala až moc klidně. jelo se mi skvěle.

a na hané, po sjezdu valšovského údolí, jsem zjistil, že končí sranda. fouklo mi totiž do tlamy. a fest. přímo bezprecedentně. podstatně silněji než ráno. takže celou cestu přes hanou jsem dřel jak pes. ale dojel jsem.

fotky najdete tady

statistika? 160 km, AV 25, 1800m up

p.s.: omluvte velká a malá písmena. jsem utahanej jako kotě a nemám sílu to kontrolovat a opravovat. díky.

Jarka nevěděla, jak dlouho to trvalo. Snažila se nevnímat, co se s ní děje. Uzavřela se ve svém malém světě uvnitř, kde na ni nikdo nemohl. Alespoň si to myslela. Jenže byli neodbytní. Snažila se odolávat. Cítila, že jsou stále blíž. A blíž. A ještě blíž. Dostali se až k ní.

Bezvědomí přišlo právě včas…

Karla seděla v cele s hlavou v dlaních. Vyčítala si, že Jarku nezastavila. Obávala se, co s ní budou dělat. Útok na strážného ostatní nenechají bez následků. Asi si ji pěkně podají. Zabít ji nemůžou, cizáci je obě potřebují živé, ale můžou ji pěkně zřídit. Zatřásla se a snažila se zaplašit černé myšlenky. Dobře věděla, čeho jsou cizáci schopni. V živé paměti měla svoje první dny na světě, kdy ji probudili z umělého spánku. Jasně si vybavovala jejich vztek, když zjistili, jak moc se jim experiment nepovedl. Jak vztekle reagovali, když zjistili, že lidská složka osobnosti potlačila cizáckou osobnost a lidské morální hodnoty jsou jí nadevše. Jarčino genetické dědictví bylo příliš silné i na cizácký experiment.

Ve Vallettě zatím probíhaly poslední přípravy na odlet záchranného týmu. Hawk vklouzl do černé kombinézy a sáhl po neprůstřelné vestě, aby ji zkontroloval. Keramické plátky byly ve svých kapsách, vesta byla připravena. Odložil ji zpět na stůl. Vzal do ruky samopal FN-P90. Spoušť šla hladce, laserový zaměřovač byl na svém místě, svítilna rovněž, baterie byly plně nabité. Našrouboval tlumič. Zbraň byla připravena, odložil ji zpět na své místo. Vedle leželo sedm zásobníků. Celkem 350 ran. Jako poslední vzal PSG-1. Přejel rukou po hlavni. Chladná německá krása. Laser, puškohled, všechno na svém místě. Optika vyčištěná, nastavená. Taky v pořádku. Tlumič připevní až na místě.
Do jeho kanceláře vstoupila už připravená Nia. Hawk se k ní otočil. „Hotovo?“
„Jo. Všechno třikrát zkontrolováno, bez chyb. Můžem vyrazit.“
Hawk se pořádně podíval na její vybavení. „Co to proboha vláčíš?“ Jeho zrak padl na dlouhou zbraň, pravděpodobně ostřelovací pušku, kterou měla na rameni. Něco mu připomínala. Už to určitě někdy viděl, ale nevzpomínal si, kde.
„To koukáš, co? Nedávno jsem se dostala k nákresům prototypu WSG2000. Němci to tenkrát stopli kvůli rozpočtu, ale funkční kusy byly skvělé. Jenže co je pro lidi kvůli rozpočtu problém, to je pro Orla a jeho průmyslové replikátory hračka. Tak jsem si vyrobila pár kusů pro vlastní potřebu.“
Nia mu podala zbraň. Hawk uznale pokýval hlavou. Pěkná hračka, hlavně ten balistický počítač. Pokud Hawkovi něco vadilo při tréninku ostřelování, byla to nutnost z hlavy počítat balistiku výstřelu. Sice to uměl, ale byl na to prostě línej. WSG2000 v tomhle byla zbraň pro blbečky. Zamiř na cíl, nechej počítač pracovat a pak to zmáčkni. Jednoduchý jak facka J.

Hawk vrátil zbraň, posbíral si věci a vyšli ven k hangáru s raketoplánem.
Před vraty je čekal Roberts. Naposled se jich zeptal, jestli chtějí jít vážně sami.
„Jsme si jistí“ odpověděla Nia. „Malá skupina snadněji pronikne do střežené oblasti.“
„Pokud se do 24 hodin neohlásíte, posílám za vámi posily.“
„Díky. Ale nebude to nutné.“
„No to sice jo, ale já budu líp spát.“
Hawk i Nia věděli, že kapitán v tomhle bude mít poslední slovo. Naoko se tvářili dotčeně, že se jim nevěří, ale byli rádi, že mají jištění. Pokud by jim ho kapitán nedal, tak by si o něj zažádali sami.
Vešli do raketoplánu. Nia zasedla do pilotního křesla a zavřela vrata nákladového prostoru. Připravovala stroj k odletu, zatímco Hawk kontroloval zbytek vybavení, které jim na palubu donesli. Lékárničky, přístroje pro noční vidění, tříštivé granáty, oslepující granáty, dýmovnice, náhradní zásobníky, elektronické klíče, vysílačky. Tolik věcí v životě nemůžou pobrat.

Nia zvedla stroj a okamžitě ho zamaskovala. Nastavila autopilota na strmé stoupání do 35 kilometrů a následný let do Alp po nejkratší trase maximální možnou rychlostí. Iontové motory zaburácely. Letiště pod nimi se rychle zmenšovalo. Nejprve bylo jako zahrada, potom jako zahrádka a nakonec zmizelo úplně.
Nia se otočila na Hawka. „Cos vůbec vzal Jarce?“
„Nic moc. Nemůžem toho s sebou moc tahat. Akorát rádio. Věřím, že si nějakou zbraň najde sama, na to je expert. A v takovym komplexu bude určitě slušná zbrojnice.“

Raketoplán překonal vzdálenost mezi Maltou a Alpami velice rychle. Nia zkontrolovala maskování stroje a poté klesla do výšky 10 kilometrů.
Nia se zvedla a vešla do nákladového prostoru, usmála se na Hawka a tónem profesionální letušky pronesla: „Dámy a pánové. Vítejte v Alpách. Nyní se nacházíme v oblasti salaše, kde lišky dávají dobrou noc a občas někoho unesou. Připoutejte se, nekuřte. Děkujeme, že jste použili služeb altairských aerolinií.“
Hawk se rozesmál. Změřil si její štíhlou postavu od hlavy až k patě. „Hezký. Ale do letušky ti něco chybí. Letuška by se tu procházela v modrym kostýmku a v lodičkách a nabízela by kafe a koláčky. Určitě by tu nechodila v uniformě zásahovky a v kanadách.“
„Vole… ty seš taky vybíravej jak něco, čoveče. Tobě se taky každej nezavděčí, co? Buď rád, žes nešel pěšky.“
Hawk zakroutil hlavou. Pitomosti a bigbít, to by jí šlo. Ale byl rád, že se snažila rozptýlit napětí.

Raketoplán zakroužil nad salaší. Hawk i Nia se sklonili nad obrazovkami. Průzkumné zařízení v přídi stroje ožilo. Pětice kamer s vysokým rozlišením začala skenovat okolí ve všech možných oblastech spektra. Zároveň se rozjel odposlech rádiových vln a subprostorového vysílání. V rádiu bylo ticho jako v hrobě. Salaš byla šikovně utopená v jednom údolí. Žádné místní ani státní rádio nebo televize nerušily.
Nia zaklepala tužkou na displej. „Co tu máme?“
Obraz z kamer potvrzoval předběžné satelitní snímky. Po objektu a okolí se pohybovalo šest stráží. Dva lidé na střeše s ostřelovacími puškami, zbytek s útočnými. Ti na zemi pomalu procházeli po pozemku a hledali možné nebezpečí.
Senzory pátraly po známkách elektroniky. Během chvilky objevily čtyři kamery sledující prostor salaše. Další dvě hlídaly vstup do stavení.
Hawk se pohodlněji usadil v křesle. Podle plánu měli až do podvečera kroužit nad okolím a sledovat zvyky stráží. Na základě pozorování pak zpracují plán útoku.
„Kruci… do prdele.“
Hawk nadskočil. Byl zabrán do svého sledování a Niino zaklení ho vylekalo. „Co je?“
„Povedlo se mi identifikovat to rušení, které zaznamenaly satelity. Jsou to dva altairské vzory. Jeden má za úkol vyřadit senzory pokoušející se skenovat podzemí. To jsme věděli. Ale je tu ještě jeden signál. A ten je horší. Má za úkol blokovat psionické a telepatické schopnosti. Takže jsme trochu v háji, až se dostanem dovnitř, tak se nám nepovede kontaktovat Jarku a ani nebudem schopni používat naše schopnosti. Budem muset bojovat pěkně postaru…“

Zahučení výtahu. Karla sebou trhla. Zvuk ji probral z přemýšlení o Jarčině osudu. Buď si jdou i pro ni nebo vezou zpět Jarku. Pokud si jdou pro ni, nedostanou ji lehce.
Dveře se otevřely. Karla se opřela o stěnu a čekala co bude. Z výtahu vyšel jeden strážce a něco táhl. Jarčino tělo. Deaktivoval silové pole, přepnul gravitaci a vhodil Jarku do cely. Její bezvládné tělo pomalu klouzalo po hladké zdi. Jako hadrová panenka. Strážný cosi zavrčel a vrátil se do výtahu.
Karla se rychle vrhla k místu, kam Jarka doklouzala. Rychlým pohybem ji přejela od hlavy k patě. Žádné viditelné zranění. Ruce měla svázané za zády v pěkně nepohodlné pozici, jak zápěstí, tak lokty měla natěsno spoutané provazem. Karla začala zápasit s uzly. To muselo pěkně bolet, napadlo ji.
Když skončila, vzala její hlavu do dlaní. „Slyšíš mě?“ promluvila na ni.
Bez odezvy. Karla jí sáhla na krk. Nahmatala pomalý pravidelný puls. Vzápětí zkontrolovala dech. Ten byl taky v pořádku. Jarka žila, ale byla v bezvědomí.
Natáhla se pro její ruku a sevřela ji ve svých dlaních. Sedla si vedle ní, její hlavu si dala na klín a čekala, až se probudí.

Jarka se neznatelně pohnula. Její oční víčka se zatřepotala jako motýlí křídla.
„Co to? Kde to?“ zašeptala.
„Klid, lež. Jsi zpět v cele…“
Jarka otevřela oči. Volnou rukou si sáhla na čelo. „Bože, to byla nakládačka. Museli mě pěkně zřídit…“
„Vypadáš dobře“ odpověděla Karla.
„To bych netvrdila. Mám pocit, jako bych spadla s letadlem. Pěkně si mě vzali do parády. Hodili si mě do silového pole, takže jsem nemohla uhýbat, svázali si mě a zbuchali mě jak koňa. Bolí mě celej člověk, hlavně záda dole, tam mě jeden z nich kopl.“
„Otoč se“
Jarka se poslušně obrátila na břicho. Karla jí položila ruku na záda a pomalu sjížděla dolů. „Kam přesně?“
„Ještě níž“ odpověděla. Tam, kde jsou ledviny…“
Karla jí položila dlaň na místo, kde měla vytetovaného velkého čínského draka. „Tady?“
„Jo, tam. Zkus tam zatlačit“
Karla přitlačila.
„To je divný. Vím jistě, že mě tam ten zmetek nakopl. Ale teď tam nic necejtim. Zkus břicho.“
Jarka se pomalu otočila. Karla sledovala dračí ocas vinoucí se ze zad přes levý bok až k pupíku, kde se stáčel. Položila jí ruku kousek pod konec hrudní kosti.
„Jo, tak přesně tam jsem dostala pažbou brokovnice. Taky nic.“
Opatrně vstala a protáhla se. „A to je mi divný. Na to, jakou jsem dostala sadu, jsem docela v pohodě. To skoro vypadá, že použili nějakou psychickou manipulaci. Asi jsem pro ně moc cenná, než aby mě předhodili svým vlčákům.“
„No zaplať pánbůh“ oddechla si Karla. „Měla jsem o tebe strach…“
„Strach mějte o někoho jiného“ odpověděl jim neznámý hlas odněkud shora.
Obě sebou trhly a podívaly se po směru hlasu. U jedné ze stěn se rozzářil obraz. Pravděpodobně holografická projekce. Záběr na jednu z mnoha chodeb komplexu. Pod kamerou právě probíhala dvojice vojáků v černých uniformách bez označení se samopaly v rukách. Na druhé straně chodby už čekalo pět stráží kryjících se za bednami. Snažili se je zadržet střelbou. Oba vojáci se kryli za výstupky ve zdech chodby. Jeden z nich hodil granát. Trefil se přesně. Stráže za bednami byly zlikvidované. Oba se rozběhli dál po chodbě. Za jejich zády se otevřely jedny dveře a z nich vyběhli další strážní s brokovnicemi. Okamžitě zahájili palbu. Byli velice přesní. Oba vojáci byli během chvíle sraženi k zemi. Neprůstřelné vesty jim v tu chvíli nebyly moc platné, střelba z brokovnic jim potrhala nekryté části těl. Strážní doběhli k oběma zraněným a otočili je na záda. Kamera přiblížila obraz. Jeden ze strážných oběma sundal přilby, ochranné brýle i černé kukly.
Kamera najela na bližší obraz obličejů obou ležících.
Jarka ztuhla. Krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. Z hrdla se jí vydral dlouhý zoufalý výkřik. Klesla na kolena s hlavou v dlaních a rozplakala se.
Karla vydržela koukat o něco déle. Ti dva padlí byli Hawk s Niou. A strážní je právě dvěma výstřely do hlavy dorazili…

tenhle klípek nemá chybu. text je super, MC je super, ten maník s červenou fixkou je taky bohovskej… skvěle jsem se pobavil
thx 2 JaroN @ Cyklodiskuze

rozluštění: no přece Gordon :-)