Jednoduchý návod, jak může fotograf získat slávu a obdiv na internetu.

Posted in Fotografie by

Předpokládám, že registraci v některé internetové galerii už máte. Pokud ne, doporučuji photoserver nebo megapixel.

  • Chvalte, chvalte, chvalte. Pokud nechválíte, ostatní si vás nevšimnou. Musíte se zviditelnit a vlichotit. Kdo nekomentuje, ten se nedostane ostatním do podvědomí.
  • V začátcích si vystačíte s neartikulovanými skřeky jako „wow“, „super“, nebo „paráda“.
  • Lajkujte, lajkujte, lajkujte. Pokud má galerie hodnocení číselné / bodové, dávejte nejvyšší hodnoty.
  • Naučte se pár základních frází jako je suprová kompozice, skvělé světlo, výborná tonalita. Tyto fráze pak pište všude. Nevadí, že je snímek pořízen za poledne nebo za zamračené oblohy, nevadí, že je snímek kompozičně zmršený.
  • Pokud hodnocený kolega publikuje černobílou fotografii, pochvalte mu výborný převod – nevadí, že na fotografii chybí černá a bílá nebo že motiv není vhodný pro převod na ČB.
  • Naučte se hlavně lhát. Líbit se vám musí úplně všechno. Lhaní si pro sebe můžete odůvodnit tak, že hodnocenému člověku vlastně děláte radost.
  • Hlavně nekritizujte nebo nepište negativní názor. Nikdo na to není zvědavý.
  • Pokud vám někdo zkritizuje vaši fotku, ignorujte ho nebo použijte osobní výpad.
  • Důležité je udělat si spoustu času – hodnotit musíte opravdu poctivě a všechno. Ve velké galerii se za den objeví hromada fotografií a ty jsou jako pokémoni – musíte je dostat všechny.

Pokud tento postup dodržíte, během pár týdnů z vás bude špičkový fotograf s výborným hodnocením.

Zamyšlení nad dvěma příklady lidské arogance

Posted in Osobní by

Ach jo. Buď jsem divný já a nebo je divný svět. Co je správně?

Bylo nebylo. Teda ono to bylo. Na prodloužený víkend jsme se s kamarádkou domluvili, že si uděláme vélet na Pálavu. Počasí vyšlo, Pálava pálila, sluníčko sluníčkovalo. A blbci měli malé rojení.

Příběh číslo 1 – příslušnice PSVB v Pavlově.
Příjezd do Pavlova jsme měli ve čtvrtek 8.5. Ten den se zrovna v Pavlově konal běžecký závod kolem Pálavy. A tento závod se nám postaral o malé zvýšení hladiny adrenalinu.
Do Pavlova jsme přijeli po hlavní cestě kolem vody od Milovic. Kde se vzali, tu se vzali, na křižovatce v Pavlově stáli lidé v reflexních vestách vyzbrojení plácačkami a zastavili nás. Bez vysvětlení. Na naší straně stála zády k nám výhrůžně vyhlížející dáma neurčitého věku, která nám mávala před oknem červeným terčíkem. Nějak se neobtěžovala sdělit nám, wassup mén. Parťačka stáhla okno a zeptala se oné madam, co se děje. Dáma odsekla, že nás nemůže pustit bo běžecký závod. A dál se s námi nevybavovala. Parťačka se jí po malé chvilce ptala, jak dlouho to bude trvat. Madam bohorovně odsekla, že tak dvě hodiny, protože běží pět set lidí. A zas nezájem a ukazovala nám svá široká záda. Na to jí bylo sděleno, že my máme v Pavlově ubytování a svoje plány. To madam nezajímalo – prý nás tam prostě nemůže pustit, abychom někoho nepřejeli. Asi jsme vypadali jako idioti, co si chtějí s účastníky závodu hrát Carmageddon.
Mně v tu chvíli ruplo v bedně, mrkl jsem na displej navigace, jestli tam není náhradní trasa, po které by se dalo přijet k penzionu. Trasu jsem našel, tak jsem vyrazil kupředu, baba nebaba, abych otočil vůz a opustil křižovatku, kde jsme byli v pasti. Baba koukala, co jsme to za odvážlivce, já jsem se elegantně otočil a zmizel jsem v prachu. Chlápek, který hlídal druhou stranu křižovatky, po nás cosi řval, nicméně to mě jaksi nezajímalo.
Ano, udělal jsem prasárnu. Jsem si vědom, že jsem jako správná ovce měl čekat, dokud nás ona důležitá stará pixla nepustí. Projevil jsem občanskou neposlušnost.
Je vina na mé straně? Nemyslím si to. Základní problém vidím na straně organizátora závodu.
1) nezajistili žádné značení informující o uzávěře křižovatky a hlavní pavlovské ulice a značení objízdné trasy. Vnímám to jako čirý amatérismus.
2) proč organizátor postavil na důležitou křižovatku lidi, kteří mají vychování řeznického psa? Když už, organizátor měl řízením dopravy pověřit někoho, kdo má komunikační schopnosti žáka obecné školy – člověka, který hostům Pavlova, kteří bezradně stojí a neví, proč je někdo zastavil, vysvětlí situaci, zeptá se, kam dotyční nešťastníci jedou a sám od sebe jim vysvětlí, kudy se tam dostat, aniž by narušovali průběh veledůležité sportovní akce kolem kupy hnoje. Kdyby nám baba slušně vysvětlila, o co jde a kudy tudy cestička, jednal bych jinak. Kdo seje vítr, sklidí bouři a kdo jedná arogantně, ten se dočká stejně arogantní reakce.

Příběh číslo 2 – pejskaři a pejsánci a batohy.
Je slunečné odpoledne, louka pod Sirotčím hrádkem u Klentnice je krásně krásně vyhřátá.
S parťačkou jsme si tam odložili batohy a foto výbavu, na chvilku jsme si lehli na slunko, abychom nechali odpočinout unavené nohy. A potom jsme udělali kardinální chybu.
Zvedli jsme se, batohy jsme nechali ležet na zemi a šli jsme k nedaleké skalní stěně do stínu podívat se na mapu, kudy půjdeme zpět. To jsme asi neměli.
Mezitím na louku přišly dvě pejskařky se dvěma psy nějakého většího plemene. A pejsci si začali hrát a honit se. A kde? Co čert nechtěl, lítali kolem našich batohů. Milé majitelky se zálibně kochaly, jak se jejich miláčkové krásně socializují a jak si roztomile hrají. Parťačka si dovolila tuto idylickou chvilku přerušit a houkla po těch ženských, co to má znamenat. Dámy nic. Do situace jsem se vložil já a zvýšeným hlasem jsem se zeptal, jestli je to normální. Proběhla slovní přestřelka mezi mnou a jednou z dam. Dověděl jsem se, že ani já a ani má parťačka nemáme rádi psy a že bychom se nad sebou měli zamyslet, že je přece normální, aby se pejsci vyběhali a vyřádili.
OK, madam možná měla pravdu, pejsci se asi taky chcou vylítat a socializovat se. Ale proč se musí socializovat u cizích věcí? Už jsem si v živých barvách představoval, jak se jeden z chlupáčků vyčůrá na jeden z batohů nebo jednu ze zrcadlovek.
Dáma zapomněla na jednu maličkost. Teda na víc maličkostí. Za á – svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného. Pes nemá co otravovat cizí lidi. Za bé – na veřejném prostranství by pes měl být na vodítku a s košíkem. Hlavně v okamžiku, kdy je evidentně nevychovaný. Což byl náš případ.
Psi za to nemůžou. Ale majitelky – krásný příklad arogance a nevidění si do huby. My jsme byli ti špatní, že jsme si dovolili okřiknout něčí nevycválané čokly. Ale že dámy neví, jak se chovat na veřejnosti se psem, to už je nezajímá. Pejsek má právo si zalítat. Krásný příklad naší společnosti – plná huba práv, ale povinnosti opatrně zanedbáme.

Budu doufat, že takovýchto lidí je ve společnosti minimum a že se stav bude zlepšovat. Připadám si opravdu jako debil, když se snažím s ostatními lidmi vyjít bez konfliktů, které bych způsobil…

Vánoční tajemství

Posted in Knihy by

Tenhle text mi ležel víc jak rok na disku a nějak se mu nechtělo mezi lidi Veselý obličej. Dneska mi ale řekl, že by se přece jenom rád podíval na veřejnost. Snad ho pěkně přivítáte Veselý obličej

 

Tma.

Na obloze občas dírou v mracích blikne hvězda. Mezerou mezi stromy prosvítají světla okolních vesnic a měst. Petra se na chvíli zastavila a vnímala atmosféru okolí.

Velký Kosíř, štědrý večer a novoluní. „Zajímavé spojení“, napadlo ji. Před pár hodinami se rozloučila s rodiči, sedla do auta a rozhodla se, že vyrazí někam ven. Auto zaparkovala na návsi ve Slatinkách a kolem Studeného potoka vyšla do lesa. Kosíř měla ráda, ovšem zrovna ten večer ji tam něco hodně intenzivně lákalo. Nevěděla, co to je, ale lákání podlehla. „Udělala jsem dobře“, řekla si pro sebe. „Je tu krásně. Zvláštní, tajemná atmosféra.“

Drobná blondýnka si sundala čepici z hlavy a prohrábla si vlasy. Na začátek zimy bylo nezvyklé teplo. Jindy tu ležel sníh, ovšem vánoce 2011 byly jiné. Všude v lese bylo mokro a zeleno, po sněhu tentokrát ani památky.
Baterka ji mírně hřála do dlaně. Přehodila si ji do druhé ruky, otočila se a zasvítila do korun stromů. Studené namodralé světlo odhalilo spleť větví tvořící přirozené podloubí nad lesním chodníkem.
Stála pár desítek metrů pod vrcholem. Ještě chvilku a bude na nejvyšším místě lesa. Vykročila. Našla zelenou turistickou značku, která ji vedla uzoučkou stezkou plnou kořenů přímo k vrcholu. V těch místech konečně narazila na sníh. „Aspoň trochu bílé vánoce“ napadlo ji.
Vynořila se z křoví na vrcholu kopce. V ten okamžik se zatáhlo úplně. Začaly padat drobné vločky. Petra se pousmála. „Jsem asi vážně blázen. Normální lidi sedí u stromku a rozbalují dárky, já si místo toho chodím kdesi po lese.“

Usadila se na dřevěnou lavičku u vyhaslého ohniště. Ze zad sundala batůžek, vylovila z něj čajovou misku a termosku s čajem Pu-erh. Čas na odměnu. Nalila si plnou misku čaje a zhasla baterku. Teď ji chvíli nebude potřebovat. Odložila ji vedle sebe na lavičku. Popadla misku, zahřívala si ruce teplým čajem. Zadívala se nahoru, jak sněží. Vločky jí dopadaly na obličej. Mraky se začaly trhat, místy opět prosvítaly hvězdy.
Seděla dlouho, upíjela chladnoucí pu-erh, poslouchala ambientní hudbu z malého přehrávače přichyceného ke kapse batohu. Neměla ráda ticho. Pozvedla misku k ústům, napila se, zavřela oči a nechala se vtáhnout do atmosféry vrcholku hanácké velehory.
Nevěděla, kolik času přesně uplynulo. Byly to dvě misky a možná pět nebo šest skladeb. Najednou začala cítit cosi divného. Rozhlédla se kolem sebe. Oči zvyklé na tmu už rozeznávaly detaily okolí. Nad suchou trávou, kterou byl vrcholek Kosíře porostlý, viděla zvláštní bílý opar. Ještě před chvílí tam ale nebyl. Měla z něj nepříjemný pocit. Nebyl to přímo strach, ale najednou cítila nutkání zvednout se a odejít. Možná ji už nebavila ta samota ve tmě. Přivřela oči. Mlha jakoby houstla. A pocity nabíraly na intenzitě. Asi už blázní, ale jako by cítila cizí přítomnost. Přítomnost nějakých jiných lidí, velké skupiny.

Tam!!!! Mezi stromy jako by probleskl plamen velkého ohně. Na okamžik se objevil a hned zmizel. A znova. Další. Ještě jeden. Co to je? Mezi plameny začala rozeznávat siluety sedících postav.

„A dost. Přece mi nehrabe!“ Sáhla po baterce a posvítila na mlhu. Ta samozřejmě zmizela. Ve světle baterky viděla jenom trávu a stromy. Ale zvláštní pocit nezmizel…

Velký Kosíř je místo s velkou koncentrací energie. To věděla. A novoluní, zvlášť na štědrý den, není jen tak ledajaká doba. Možná na ni jenom působí tahle kombinace, možná je jenom přecitlivělá. I přesto si ale rychle sbalila, zvedla se a vyrazila zpět dolů. Návrat si naplánovala po asfaltové cestě, lesní cestičky byly rozbahněné a ona si nechtěla natahat do auta víc bahna, než bylo nezbytně nutné.
Našla zelenou značku vedoucí vysokou trávou. Ta ji vyhodila na lesní asfaltku. Sáhla po přehrávači a zesílila zvuk. Už jí nehrozilo, že zakopne o kořen v cestě, tak přidala do kroku. Snažila se sama sobě namluvit, že jí je zima a kdesi cosi, uvnitř věděla, že se tak trochu, jenom trošičku, bojí.

Znova si sundala čepici, upravila si vlasy, které jí vypadly z gumičky, a lépe je stáhla.

Po pár desítkách kroků už se cítila trochu líp. Vzdálila se od energetického uzlu, který byl pod vrcholem kopce, nepříjemný pocit zmizel. Ale i přesto jí v hlavě zůstávala vzpomínka na tu jemnou mlhu a obrazy, které viděla potom.

Došla až k rozcestí, kde se zelená značka stáčela doprava ke Státnímu lomu a její cesta vedla doleva, dál ke Slatinkám. V tu chvíli ji ten zvláštní pocit přepadl znova. Zastavila se, otočila a svítila si baterkou na všechny strany. Kužel světla ale odhalil jenom prázdný les. Mezi stromy nebylo nic kromě trávy, žádná zelená světýlka, která by znamenala zvědavá očka. Byla tam sama. Z porostu ji ani nesledovalo žádné zvíře. Petra se zhluboka nadechla… „medvědi tu nejsou, divočáci asi taky ne, srna nebo zajíc mi neublíží. Tak bych se měla uklidnit.“ Myšlenky jí ale dál vířily hlavou. Znova zasvítila do porostu mladých stromků. Nic. Zhasla, možná něco uvidí. Oči si zvykaly na tmu. Mezitím si utřídila myšlenky. Neměla pocit bezprostředního ohrožení. Ale nebyla tam sama. Něco… něco cítila. Ne někoho, ale něco.

Tam… po pravé ruce zahlédla modravý záblesk. V mlází kousek od cestičky, která vedla na Andělovu zmolu.“ Mám tam jít?“ Zvědavost zvítězila. Nadechla se a vyrazila po cestě k modrému světélku.

Oslnivý záblesk. Netušila, co se stalo. Byla oslepená, dezorientovaná. Opřela se o strom, zavřela oči a snažila se to leknutí rozdýchat.

Zrak se jí vrátil. A co to sakra je? Les se totálně změnil, chodníček zmizel. A najednou stála do půl lýtek ve sněhu. Mlází, kterým se před tím prodírala ke světélku, zmizelo a místo něj stála mezi velkými starými stromy. Jejich holé větve se míhaly ve větru, stěží patrné proti tmavé obloze. Petra vytáhla z kapsy telefon. Bez signálu. Zelená LED na GPS modulu, který používala pro záznam svých procházek, pomalu blikala, hračka ztratila signál ze satelitů. Situace byla stále divnější.

Pocit, že není sama, zesílil. Sáhla do kapsy batohu, aby zastavila hudbu. Zaslechla nějaký zvuk. Tichý pláč. To nevypadalo na zvíře. Zapomněla na strach. Znova rozsvítila baterku a vydala se hledat zdroj zvuku.

Netrvalo dlouho a našla malou mýtinu. V kuželu světla zahlédla něco tmavého. Malou postavu oblečenou v kožešinovém oblečení, které znala z knih o dávné keltské minulosti kosířska. Dítě schoulené na zemi. Od něj pocházel ten pláč. Petra si k němu klekla. Sundala mu kapuci z hlavy. Byla to malá holčička, mohlo jí být tak maximálně pět let. Vyděšená, roztřesená. Petra ji pohladila po hlavě. „Už neplač, už je to dobré“ snažila se ji utišit. Holčička se na ni podívala uslzenýma očima. A Petra pochopila. Ten pocit, který ji zastavil na křižovatce, nebyl její. Nějakým způsobem cítila myšlenky toho dítěte. Ale pořád nechápala, co se stalo. To ovšem v té chvíli nevadilo. Holčička byla celá prochlazená. Petra sáhla do batohu pro zbytek čaje.

Rozhlížela se po pasece. Viděla dvoje stopy. Jedny větší, svoje, které šly od lesa, a druhé menší, které vedly dál po stezce. Petra si domyslela, že stezka pokračuje zpátky na vrchol kopce.

Holčička se mezitím uklidnila. Petra nechápala, jak je to možné, ale rozuměla jejímu jazyku. Děvčátko bylo členem malé skupinky Keltů, kteří se vydali na vrchol Kosíře provést nějaký obřad. Jenže malá se nudila, tak utekla, ztratila se ve tmě a chůze v hlubokém sněhu ji velice rychle vyčerpala. Ostatní si pravděpodobně nevšimli, že se vytratila.

Petra ji vzala do náruče. Holčička se k ní okamžitě přivinula, objala ji kolem krku a držela se jako klíště.
„Jdeme správně?“ zeptala se Petra.
„Já nevím. Chci k mamince. Bojím se.“
„Neboj, najdeme maminku a tatínka, jo? Už nejsi sama.“

Chvíli se snažila jít v dívčiných stopách, ale pár stovkách kroků viděla, že holčička opravdu bloudila. Musela být unavená už pochodem, který absolvovala s rodiči na obřad. Ach ty děti. Zdají se být neúnavné, rychle odpočívají, ale občas se i rychle utahají. Nemělo cenu jít dál po stopě. Petra logicky usoudila, že musí jít pořád nahoru. Přestože se les změnil, kopec zůstal stejný. Po pár minutách mezi stromy zahlédla jasné záblesky ohně. Došla k němu a v okamžiku, kdy se přiblížila ke zbytku keltské skupiny, ji opět oslepilo jasné světlo.

Znova stála na křižovatce v půlce kopce. Pod nohama měla lesáckou zpevněnou cestu. A absolutně nechápala, co se to právě stalo.

Jak sedm fotografů putovalo za sluníčkem.

Posted in Cestování, Fotografie, Osobní, Zábava, Záliby by

Místo: zamlžená Olomouc

Osoby a obsazení:
– vypravěč a průvodce: doom007
– asistentka průvodce a hlídací pes demokracie: blueberry
– vážené dámy: Maryen, zelena.kacka
– vážení pánové: jiriko, Smita, VVerosta

Scénář a režie: Mlha a Sluníčko

Milé děti, chcete slyšet pohádku o hledání Sluníčka? Ano? Tak si hezky umyjte obrazovky, posaďte se a dávejte pozor. Začínáme.

Určitě všichni víte, že nejlepším přítelem fotografa je světlo a Sluníčko. A o Sluníčku je následující příběh, který se možná stal, možná nestal… posuďte sami.

Bylo – nebylo, v daleké zemi zvané Kocourkovská republika žilo – bylo sedm fotografů. Ano, sedm, jako těch trpaslíků v jiné pohádce. Jednoho krásného dne se rozhodli, že do starobylého města jménem Olomouc půjdou hledat Sluníčko. Jenže ouha, zlá čarodějnice Mlha se o jejich záměru dověděla a rozhodla se, že jim Sluníčko sebere a schová do svých šatů.

Obraz první: v hlavní roli mlha.

Naši hrdinové se v devět hodin ráno sešli na olomouckém vlakovém nádraží.
„Co budeme dělat? Zlá čarodějnice Mlha nám schovala Sluníčko,“ ptala se princezna Borůvka.
„Co by, projdeme městem a půjdeme Sluníčko hledat. Prohledáme všechny kouty a náměstíčka, podíváme se do domů a kostelů, určitě ho najdeme,“ odpověděl jí Průvodce. „A aby nám to hledání lépe šlo, mám tu s sebou kouzelnou placičku, moc chytrou placičku, která ví spoustu zajímavých věcí o všech zákoutích, kde budeme Sluníčko hledat. Ta nám určitě pomůže.“

(kouzelná placička)

I nasedli všichni do kouzelného kočáru bez koní, kterému místní říkají tramvaj a přespolní električka. Kočár je zavezl na první místo, kde začali své hledání – k chrámu sv. Václava na Václavské náměstí. Vystoupali krátký kopec na náměstíčko. Náměstí i s kostelem byly v moci zlé čarodějnice Mlhy. Průvodce poprvé vytáhl kouzelnou placičku a začal pronášet kouzelná slova, která jim měla pomoci v hledání ztraceného Sluníčka. Nic se nestalo, Sluníčko bylo dál schované hluboko v šedivých cárech šatů paní Mlhy.
Šest ze sedmi fotografů zmizelo v chrámu hledat Sluníčko v koutech a kryptách stavby, sedmý, Průvodce, zůstal venku a hledal Sluníčko na obloze. Neúspěšně. Pořídil přes 200 obrázků a na žádném z nich Sluníčko nebylo. Ani ostatní Sluníčko nenašli. Nebylo tam.

První neúspěch je ale neodradil. Opustili zamlžené náměstí a vydali se kolem Arcibiskupského paláce a Zbrojnice na Náměstí republiky. Mlha mohla Sluníčko schovat do Muzea, utopit v kašně nebo zamknout v kostele Panny Marie Sněžné.

Průvodce znovu vytáhl kouzelnou placičku a opět odříkával kouzelné formulky. Tentokrát se už něco začalo dít. Mlha udělala dva kroky zpět a Sluníčko opatrně vykukovalo. Zatím ale nebylo pořádně znát, kde vlastně je. Koupe se v kašně? Možná ano, tryskající voda byla mírně prosvětlená. Je zamčené v kostele? Nad jeho věžemi bylo několik opatrných paprsků.

Dveře kostela byly opravdu zamčené. Ano, Sluníčko je určitě uvnitř! Objevili jsme ho. Ale jak se dostat dovnitř? Nemáme klíč.

Kde se vzal, tu se vzal, za našimi hrdiny se z ničeho nic objevil kouzelný dědeček kostelník. Vysvětlili mu, že hledají Sluníčko a dědeček je pustil dovnitř.

Uvnitř ale Sluníčko nebylo. Viděli jen červené světélko kousek od oltáře. „Je to Sluníčko?“ ptala se Zelená Kačka.
„Není to sluníčko,“ odpověděl Průvodce. „Je to jenom věčné světlo. Sluníčko v kostele není.“

Poděkovali dědečkovi a šli pátrat dál. Venku zjistili, že kouzelná placička pomalu pracuje a Mlhu zahání stále dál.

Další místo na hledání byla kaple sv. Jana Sarkandra. Zde ale objevili jen kašnu Živá voda a zamčenou mříž. Uvnitř Sluníčko nebylo, z kaple nepronikal ani jediný zlatý paprsek. Museli hledat dál.

Došli ke kostelu sv. Michala. Placička jim poradila, aby zkusili hledat ve čtyřech kostelních věžích. Fotografové nejdříve důkladně prohledali chrámovou loď a tři hlavní věže. Z jejich oken šly nesmělé paprsky světla, Sluníčko tu možná někde je. Jenže fotografové jsou malí a věže vysoké. Rozhodli se proto vystoupat na zvonici. Tam budou Sluníčku blíž.

Kouzelná placička mezitím dál zaháněla Mlhu za brány města. Naši hrdinové vystoupali na věž a pohledem z okna zjistili, že Mlha utekla do okolních kopců a Sluníčko propustila na svobodu.

Obraz druhý: vedeni Sluníčkem

Vděčné Sluníčko odměnilo své osvoboditele a vedlo je na další cestě městem. Ukázalo jim historické kašny a dovedlo je k radnici právě v době poledne, kdy ožívá kouzelný radniční orloj.

Mlha se ale nevzdala a vyslala svého mocného spojence – skřítka jménem Hlad. Ten svedl naše hrdiny z cesty městem a zahnal je do pivnice Moritz. Zde je uvěznil a vyzval je k boji – pokud sní a vypijí všechno, co jim obsluha restaurace donese, budou volní.

Stateční fotografové se výzvy nezalekli a spořádali všechno, co jim protivníci přichystali, ať to byl polský baršč, tradiční česnečka a nebo kachní játra či řízek jako sloní ucho. Dokonce ani místní pivo pro ně nebylo překážkou. Do hodiny byli volní.

Sluníčko jim mezitím uteklo a našim fotografům nezbylo nic jiného, než ho jít opět hledat. I podruhé jim kouzelná placička poradila vystoupat na kostelní věž. Tentokrát to byla věž sv. Mořice.

Z ní uviděli, že oblohu pomalu ovládají mraky a Sluníčko před nimi ustoupilo do městských parků. Následovali ho.

V parcích jim Sluníčko ukázalo podzimní květiny, barevné stromy, místního kejklíře a rybníček s kačenami.

U rybníčku už bylo Sluníčko z celého toho utíkání unavené, poděkovalo hrdinům za záchranu a skulilo se do postýlky, kterou má na Západě za kouzelným kopcem Kosíř. A naši hrdinové se rovněž chystali domů. Opět nastoupili do kočáru bez koní a ten je dovezl zpět na olomoucké nádraží, kde celá výprava začala. Fotografové se rozloučili a rozjeli se každý domů zpracovat své zážitky a jít spát.

A vy, milé děti, běžte taky do postýlek. Dobrou noc a ať se vám zdá o dobrodružství se Sluníčkem.

Děkuji účastníkům za skvěle strávený den a na jaře na další akci zase na shledanou. Dobré světlo všem.

Na závěr malé self promo:

2013-10-27 – workshop olomouc – architektura a detail
2013-10-27 – workshop olomouc – lidé a street

Nové cyklistické fórum anebo pohádka o spamerech – http://www.cyklo-forum.cz/

Posted in cyklistika, fórum, MTB, PC a internet, Silnice, Sport, Záliby by

Bylo nebylo, za devatero směrovači, devatero servery, devatero disky a devatero bránami, žilo cyklistické fórum zvané cyklodiskuze.cz Bylo to fórum jednoduché, naprosto otevřené s triviální registrací a hlavně, bez jakékoliv autority schopné usměrňovat chování uživatelů. Jak jistě milé děti samy uhodnete, toto fórum se po čase stalo vítaným cílem různých extrátů, které zajímala pouze vlastní prezentace a pro které bylo svatým grálem dělat se zajímavými a působit bordel a nesváry mezi uživateli.

Administrátor tohoto fóra po několik let nejevil sebemenší zájem o chod svého díla – uměl jen slibovat a sliby zásadně neplnil, posléze dokonce ani nereagoval na mailové žádosti o usměrnění aktivit dříve zmíněných extrátů.

Nakonec pár lidem v čele s brňákem Radasem ruply nervy a rozhodli se, že si založí fórum nové. Radas poskytl know-how a zaregistroval doménu, skupinka lidí kolem něj načrtla základní strukturu fóra a alternativní server se rozjel.

Slyšte slyšte, co o fóru píše sám administrátor:
Proč vzniklo toto fórum:
Na popud některých nespokojených uživatelů cyklodiskuze.cz, kde v poslední době se toto fórum stálo jakýmsi hnojištěm některých místních anonymů, chodící ulevovat si tam formou spamování, napadání, vulgarity, nerespektováním ostatních a za přispění absence jakéhokoliv správce či moderátora, směruje tento portál od diskuze o kolech k diskuzi na úrovni debaty v putyce 4. cenové skupiny. Myšlenkou je přinést moderní diskuzní portál pro uživatele s možností dalšího rozšiřování, s podporou nezávislé moderace a administrace více lidma. Udržování kodexu slušné komunikace je zde prioritou.
Pro koho je toto fórum určeno:
 Pro všechny koho zajímají kola a cyklistika, pro nováčky/začínající cyklisty, kteří se chtějí něco dozvědět či na něco se zeptat, pro zkušené, kteří mají zájem o něco se podělit, s něčím poradit.

Milí přátelé cyklistiky – tímto bych vás jménem serveru http://www.cyklo-forum.cz/ velice rád pozval mezi nás. Utvořme spolu protipól zaspamované cyklodiskuze, ukažme světu, že se umíme bavit civilizovaně.

poznámka pod čarou: odmítám zaměňování pojmů moderace a cenzura. nové fórum sice je moderované, nicméně jakýkoliv větší zásah do fóra ze strany moderátorů není dílem zvůle jednotlivce – moderátor problém přednese ostatním a rozhodnutí o zásahu do fóra pak náleží celé skupině. nemůže se stát, že by si někdo na někoho zasedl a mazal svévolně.

Recenze: podsedlová brašna od číňana (english translation included :))

Posted in MTB, Recenze by

Hodnocení: Spokojenost s drobnými výhradami

Link na produkt. http://www.tmart.com/Mini-Rat-Saddle-Bag-13017_p169212.html

Pořád jsem hledal nějakou dobrou podsedlovou brašnu na bajk, která by byla vepředu štíhlá, aby nepřekážela volnému pohybu stehen, aby nebyla připevněná suchým zipem k sedlovce, protože sucháč má tendence trhat kalhoty, a kam by se mi vešlo nářadí a velká duše pro 29″ bike.

V kamenných obchodech jsem toho moc nenašel, tamní brašny jsou buď malé nebo naopak obrovské. Podsedlovka Fizik mě zklamala nekvalitním uchycením. Nakonec jsem se mrkl k Číňanům, jestli něco nemají oni. A našel jsem.

Brašna je tak akorát – sama váží 50 g, k sedlovce se přidělává gumovým špagátkem, který jde dobře přitáhnout. Dovnitř se vejde duše (vozím ji v ponožce, aby se neprodřela o nářadí), malá sada lepení, multiklíč, opravná sada na bezdušové pláště, náhradní patka, drobné na pivo a toaletní papír.  Místa pro tyhle věci je tam akorát, není potřeba rvát tam věci obouvákem.

Rozměry: délka 17 cm, výška 9 cm, šířka 7 cm.

Brašna se k sedlu se připevňuje suchými zipy, které vypadají kvalitně a jsou celkem široké, nezdá se, že by měly tendence povolovat. Takže sbohem nevzhledným plastovým sponám.

Zip vypadá taky dobře, nezasekává se. Myslím, že vydrží.

Šití brašny je dobré, zkoušel jsem i tahat za jednotlivé švy silou a držely. Brašna se asi nerozpadne jenom tak lehce.

Vzadu je reflexní pásek s možností přichycení blikačky. Tady vidím prostor pro zlepšení, pásek je tenoučký a blikačka asi bude vypadávat. Takže tady body dolů.

Suma sumárum – dobrá Čína. Ošizené to není, kvalitou zpracování to může konkurovat nabídce zdejších obchodů. Mínusem je samozřejmě dodací doba cca měsíc.
Koupil bych ji znova? Asi ano. Zatím mě nezklamala.

Tmart je konkurence pro DX – menší obchod, ceny mají přibližně stejné, sortiment podobný, ale u Tmartu mi přijde lépe udělaný popis zboží, lepší fotografie a dodací doba je kratší, já na dodání čekám asi 14 dní až 3 týdny.

A obrázky…

_IGP0091

_IGP0092

_IGP0094

Rating: Satisfaction with minor reservations

I was looking for some good seatbag for my bike, which should been slender in front to not obstruct free movement of legs, bag should not be attached with Velcro to the seat post because Velcro has a tendency to tear pants, and where should fit tools and a oversized inner tube for 29 “ bike.
In shops I did not find much, there were only bags too small or huge. Seatbags Fizik disappointed me by poor attach system. Finally I had a look to Chinese shop, if they do not have anything useful. And I found.

The bag is just right – it weighs 50 g, to seatpost is fixed via rubber string which allows firm attachement. Inner tube (I carry it in a sock not to be damaged from tools), a small set of bonding, multifunction wrench, repair kit for tubeless tires, spare foot, small change (when I want to go for a beer) and toilet paper fits inside perfectly. There is enough space for this stuff so there is no need to push them inside using force.

Dimensions: length 17 cm, height 9 cm, width 7 cm.

Bag is attached to the seat via Velcros that looks well and are quite broad, it does not appear that the trend to loose grip and sure fixation. So goodbye to ugly plastic clips.
Zipper looks too good and does not jam. I think it will last.

Seams of bag are good, I also tried to pull the individual seams using strength and stitching was OK, without damage. Bag will not probably just fall apart so easily.

There is a reflective belt with possibility to attach a rear flash light to the bag. I see possibility for improvement there, the belt is very thin and the light will probably fall from bag. So here points down.

In total – a good China product. It is not skimped, the quality of treating that may compete with local shops offer. Shortcoming is the delivery time, of course, it takes about a month. Should I buy it again? I think so. It does not disappoint me yet.

Tmart is competition for DX – a bit smaller shop, prices are about the same, items offer is comparable, but I find Tmart better – good description of the goods, better pictures and delivery time is shorter, I’m waiting on delivery from two weeks to three weeks.

Expedice Orlice 2013

Posted in Cestování, Fotografie, Zábava, Čaj by

Po delší době další příspěvek, opět s fotografickou tématikou Veselý obličej.

Bylo nebylo, za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žila jedna krásná kněžna a ta to měla všude strašně daleko… cože? Aha, to je jiná pohádka. Ale jenom trochu jiná.
Tak znova. Za devatero horami, devatero lesy a devatero řekami žije jedna krásná kněžna a ta to má všude strašně daleko. Žije totiž kousek od polských hranic v podhůří Orlických hor. A tato kněžna si vzala na starost organizaci dalšího z řady fotografických mecheche (někdo tomu říká sraz, někdo vznešeně workshop, někdo turistika s fotoaparátem, někdo pokec…) skřítků obývajících komunitní server Fotorádce. Taškařici svolala do oblasti Vamberka, konkrétně do vesnice Potštejn, na zříceninu hradu a k říčce Divoká Orlice. Trasu navrhla po červené značce z Potštejna do vedlejších Litic kolem vody. Více viz mapka. Další řádky nabízí můj pohled na události příjemně stráveného dne.

Budím se kolem páté, cestovní horečka pracuje. Přestože mám do šesti čas, v posteli se mi ležet nechce a jdu si kontrolovat připravené věci a dochystat se. Na dnešní akci budu figurovat nejen jako jeden z účastníků, ale i jako hlavní aktér malého překvapení pro ostatní. Ze včerejška mám napůl sbalený batoh, ve kterém už odpočívají pomůcky, které budu k překvapení potřebovat. Už teď můžu prozradit, že díky těmto věcem jsem měl na rozdíl od ostatních celkem velký batoh Veselý obličej ale co by člověk neudělal pro ozvláštnění akce.

Sedmá se blíží, píšu SMS, že pomalu vyrážím. Sraz v Potštejně je v devět, z Olomouce mi cesta ty dvě hodinky zabere. Ať tam nedojedu na poslední chvíli. Jelikož předpovědi slibují zatažené chladnější počasí, mám nabalenou i bundu. Ale venku zatím svítí slunko z jasné modré oblohy. Asi se zatáhne později, co já vím.

Cestu mi zpříjemňuje svéhlavá navigace, která se mě snaží v oblasti kolem Moravské Třebové tahat bůhví jakými kozími stezkami místo co by mě vedle po hlavní cestě. Asi nějaká její libůstka.

Do Potštejna přijíždím bez větších úletů, pouze v kopci Mohelničáku trochu trápím svého dědečka automobila, když se snažím předjet dodávku pilotovanou polským řidičem – z nějakých důvodů jede asi 65 k/h, ale v okamžiku, když jsem se ho snažil předjet, tak přidal… poláci jsou prostě zlo.

8:50, navigace mi ukazuje, že mám zabočit doprava na parkoviště, kde je sraz. Parkoviště tam skutečně je, nikdo ho neukradl ani nepřestavěl na hytlermarket. Jenom by mě zajímalo, kde je to slibované ochlazení, zatím je horko jak prase. Bunda putuje do batohu, kde zůstane po celou dobu akce. I v tenkém roláku mi bude celý den dost horko. Ještě si přezout boty, z tenisek, ve kterých jsem řídil, do pohorek – celý týden pršelo a u řeky bude určitě mokro.

Mezitím vedle mě zastavuje další auto, přijeli Pražáci – Rampepurda s Alicí a s psékem. Zdravíme se, probíhá vzájemné představování… velice milí člověci to jsou. A než bys řekl švec, přijíždí i brněnská klika – Standa Souček a jeho kamarád z práce. Další třesení tlapkami, další představování, opět příjemní člověci. Dneska se mi to bude líbit. Takže se už čeká jenom na hlavní osobu celé taškařice, paní kněžnu Veselý obličej. Ta by měla dorazit mašinkou. Tak si pro ni jdeme na nádro. A jsme všeci. Vyrážíme na hrad a Standa uvažuje, jestli nás nevyšle jako průzkumný tým a sám nezůstane v hospodě. Jeho návrh je vetován, na hrad se vyškrábeme všichni. Žádné výjimky.

Zábava se rozjíždí, srandičky srandičky… výstup nám zabere pár minutek, pak už jenom zaplatit vlezné a počkat na slečnu průvodkyni, která zatím okopává skalku. Kněžna mizí zlobit místní kytičky, my ostatní zalézáme do stínu, vymýšlíme kraviny a pozorujeme příchozí lidi, kteří zjišťují, jestli je hrad restaurovaný – hledají restauraci nebo aspoň stánek s pivem. V kravinách pokračujeme i při výkladu. Slečna průvodkyně vykládá velké skupině tůristů, kteří dorazili s námi, a my se snažíme moc ji nezlobit. Zatímco turisti naslouchají výkladu, fotografové si dělají svoje. Prohlídku nám zpříjemní stádo černých koz, které mají na hradě trvalé bydliště.

Co jde nahoru, musí také dolů. I my scházíme zpět do vesnice, míříme k vodě. Horko je tedy solidní, o tom žádná. Potím se jak dveře od chlíva :). V lese snad bude líp.

Přicházíme k vodě a s kněžnou začínáme trochu naznačovat, jaké překvapení čeká na ostatní. Zatím tápou. A necháváme je koumat, co jsme si to nachystali.

Ideální místo nacházíme asi v půlce cesty na Litice. Tam zastavujeme u vody a odtajňujeme náš plán – akce se zúčastňuju nejen jako fotograf, ale také jako čajovník – nachystali jsme si skoro nefalšovaný čajový obřad, kněžna pro tuto příležitost pořídila šest malých čajových misek, které nechala opatřit drobnou malbou připomínající dnešní den. Tím vznikla improvizovaná gong-fu sada – proti opravdové sadě nám chyběla pouze konvička, kterou jsem nahradil svým cestovním zhongem. Takže vážení, včera jsme vám nekecali – opravdu jste absolvovali čajový obřad.

Obřad u vody byl velice příjemný. Kromě čaje jsme měli možnost pozorovat i pár kachen sedících na kameni ve vodě a pséka, kterého kachny provokovaly. Na místě setrváváme asi hodinu, ta utíká rychleji než voda v řece. Po pátém nálevu se zase zvedáme a dáváme se na další cestu.

Výprava se trochu trhá, Standa se důvěrně seznamuje s blátem po dešti poté, co mu na něm ujede noha. Gravitace je bezcitná potvora, klidně stáhne k zemi i umělce.

Všechno musí bohužel jednou skončit. I my přicházíme do Litic. Před námi je už jenom oběd, cesta na vlak a odjezd. S Pražáky se loučím už v restauraci, snažím se chytit vlak, kterým bych se kloudně dostal zpět k autu – další jede až za dvě hodiny. Brněnská klika s kněžnou jedou do Letohradu, kde mají Brňáci asi hodinu čas, než jim jede další spoj na Brnisko. Dohodli jsme se, že je v Letohradě odchytím a počkám s nimi.

A z Letohradu už hurá domů. Lanškroun, Zábřeh, Uničov a po pár objížďkách přijíždím do Olomouce.

Děcka, ještě jednou díky za skvěle strávený den. Příště zas, těším se.

Pokud jste dočetli až sem, nabízím mou galerii z akce.

2013-06-29 – Expedice Orlice

Zima a jaro obrazem

Posted in Cestování, Fotografie, Travel, Záliby by

Nebojte, žiju, jenom jsem zas nějak dlabal na blogování Veselý obličej a nyní svůj výpadek malinko napravím. Nabízím dvě sady fotografií, zimní a jarní.

Zimní sada je z třídenního výletu do Jeseníků, na Praděd. Tam jsme zažili všechny možné typy počasí, od krásné modré oblohy a bezvětří až po vánici, mráz –20 a vítr 72 km/h.

První album ze sady je nafocené dopoledne a odpoledne druhého dne, kdy se dalo aspon trochu vyjít ven. Odpoledne se počasí zlepšilo a tak jsme vyšli směrem na Švýcárnu a Kamzíka.

2013-03-16 – Praděd v mracích

Druhé album vzniklo ve stejný den – počasí přálo, mraky klesly a tak jsme vyrazili na západovky.

2013-03-16 – západ na Pradědu

Třetí album je z východu slunce a ranní procházky na Ovčárnu

2013-03-17 – východ slunce a ráno na Pradědu

Tolik zima, která nás naštěstí opustila. A nyní slíbené jaro. Jako každý rok jsem vyrazil zlobit koniklece do Strejčkova lomu a Vápenic.

První album jsou moje klasické detaily…

2013-04-08 – Koniklece ve Strejčkově lomu

Druhé album jsou pokusy s makro objektivem. Něco se povedlo, něco ne…

2013-04-09 – Strejčkův lom, nejen makro

Třetí album je z Vápenic. Tentokrát jsem ale nenarazil na bílou specialitku…

2013-04-13 – Vápenice pod Kosířem

A konečně čtvrté jarní album. Teplý večer přilákal do Vápenic paraglidisty a ti si užívali vzdušné proudy i pozornost kamery…

2013-04-14 – O létání

Eskalace lidské blbosti

Posted in Nezařazené, Osobní by

Nevím, jestli je to mnou nebo okolím, ale mám pocit, jako by se mi v životě množili pitomci Veselý obličej. Následující epizodka je asi tou poslední kapkou, která mě donutila si ublognout…

Přibližně od roku 2008 mi dělal společnost telefon SE W910i. Elegantní stylový vysouvák, designově se soňákům povedl. Jenže, jak je dobrým zvykem v naší konzumní společnosti, vývojáři do něj zapracovali oblíbenou vyfikundaci jménem Kurvítko. V našem případě jde o systémový konektor. Ten byl pravděpodobně navržen inženýrem, který se ten den vzpamatovával z opice nebo drogového opojení. Nic moc nevydrží. Ten můj vydržel 3 roky, ke konci třetího roku začaly zlobit kontakty. Při používání chytré handsfree, která uměla z kabelu ovládat přehrávač, vypadával zvuk. To byl první kontakt s pitomci v této kauze. Inženýři…

Překlepal jsem to asi rok a v zimě 2011/12 jsem telefon hodil do servisu, aby mi milý konektor vyměnili. Trvalo jim to celkem dlouho, přestože podle svých slov měli mít náhradní skladem, tak ho skladem neměli a museli ho objednat. Druhý kontakt s pitomci.

Milý telefon se vrátil z opravy, nějakou dobu sekal dobrotu a pak začala HF při přehrávání hudby opět vypadávat. A nešel mikrofon. Myslel jsem, že HF je poškozená, podezíral jsem prasklý kabel, protože konektor byl přece měněný odborníky. Tak jsem pořídil jiný model HF sady. Jenže ta vypadávala taky. Sice méně často, ale vypadávala.
Díky mé blbosti jsem ale ztratil papírek od opravy, tak jsem nemohl jít milému servisu hodit opravu na hlavu. Nicméně jsem zjistil, že konektor se nějak viklá. Mezeru mezi tělem telefonu a konektorem jsem vyložil kouskem laminovací fólie, aby se konektor nehýbal a vypadávání na pár týdnů přestalo. A pak to zas začalo blbnout. Tak jsem si sehnal servisní manuál a telefon jsem kuchl. A to, co jsem objevil, znamenalo další setkání s pitomci. Konektor na mě pěkně vypadl. Má totiž cca 12 kontaktů, ale ti oslové v servisu ho naletovali k desce telefonu jenom na 4 místech místo dvanácti. Evidentně se jim to nechtělo moc koumat, tak práci ojebali. No a jelikož konektor v desce držel jenom na čtyřech bodech, tak ty naletované kontakty z konektoru uletěly.

No nic, Soník už stejně dosluhoval, kryt byl popraskaný a sklíčko nad displejem poškrabané, nemělo cenu ho resuscitovat. Pořídil jsem nový foun a Soníka dal na bazar. Možná se ho ujme nějaký bastlíř na náhradní díly nebo si ho spraví…

A poté se mi ozval další pitomec, který mě teda dorazil… bez jeho dovolení otisknu mailovou komunikaci… držte si klobouky Veselý obličej s otevřenými ústy

pitomec: Bazos.cz – odpoved na inzerat 19561227 – SE W910i
dam 507.79 Kč
smolko462@post.sk – Email byl odeslan ze serveru Bazos.cz.

já: Zdravím. S cenou souhlasím, připočtěte si ale ještě poštovné.–
S pozdravem já osobně

pitomec: a ked dam ale je aj s postovnym 380.54 Kč (předtím nabízel pětikilo)

já: A ted reagujete na který inzerát? (odpovídal mi ještě na jeden inzerát – nabídka HF k soníkovi)

pitomec: na ten co som vam poslal na prvy

asi mám slabé nervy, protože jsem tuhle šarádu neustál… Sorry, ale na tuhle debatu mám v krvi málo promile. Napřed nabízíte 500, pak 300. Počkám si na serióznějšího kupce, který zvládne psát jako člověk. Mějte se.

Tohle mě fakt dostalo. Žádné oslovení, žádný pozdrav, žádné zdvořilosti… ani se neobtěžoval zkopírovat původní text mailu, abych věděl, o co jde. Opravdu začínám mít pocit, že svět se v prdel obrací Veselý obličej

Na bazoš jsem hodil ještě dva inzeráty na dvě HF sady, co jsem měl k Soníkovi. Na druhou se mi ozvala nějaká slověna podobným stylem – bez pozdravu, bez oslovení, jnom textem “mala by sem zaujem a za kolkik by ste dali”. Na mou reakci s cenovou nabídkou už nereagovala.

Tak jsem debil já nebo jiní lidi? Veselý obličej s otevřenými ústy

Ufff, hned je mi líp.

Nedělní MTB Hostýnky

Posted in Cestování, Fotografie, MTB, Záliby by

Babí léto v plném proudu, je čas zas mrknout do terénu…

Vyjeli jsme, viděli jsme, pobavili jsme se… v terénu bylo příjemně, ani prašné sucho, ani protivné mokro… trasa byla náročná tak akorát, abych to se svou terénní neschopností zvládl, prostě pohoda.

Trasa je k vidění zde: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=104688 – mi to dalo jenom 30 km, ve stoupání na Klapínov se mi nepříjemně ozvalo koleno, tak jsem to nechtěl moc hrotit a zatímco zbytek bandy pokračoval na Tesák, já na ně čekal na sluníčku.

Fotky: kolega Plevka je má tady: http://plevka.rajce.idnes.cz/Hostynky_s_klukama_z_BF/
Slavoš: http://slavosjos.rajce.idnes.cz/Hostynky_22.09.2012/
Stanček jich udělal pouze pár: https://plus.google.com/photos/103041484254278138198/albums/5791686856037040929

a moje:

2012-09-23 – Hostýnky s klukama z B-F