Před nějakou dobou mi začal blbnout monitor – 6 let starý AOC 7KLR. Bylo mu úplně jedno, jakou obnovovací frekvenci mu pouští grafika, blikal na 60Hz. Rozhodoval jsem se, co pořídím jako náhradu. Do opravy se mi moc nechtělo, 17” CRT je v dnešní době přece jenom trochu oldschool .

Už delší dobu jsem pokukoval po nějakém LCD panelu. Jenže, nechtěl jsem kupovat nic nového, dokud starý monitor neumře (což se mi ted splnilo ). Tož, hurá do výběru. Kritéria byla jasná – cena <= 6000 kačen, 22”, dobré barvy, použitelnost hlavně na hry a filmy (nejsem grafik, takže 6bit. barvy stačí).

Zašel jsem na fórum pctuningu a poprosil o radu. Axloth mi doporučil Samsung T220. Našel jsem si k němu pár recenzí a podobné přístroje. Spolu s T220 se do výběru dostal ještě HP W2207H. A začalo peklo výběru. Srovnávání, hledání, špekulování. Ale nakonec to vyhrál Samsung. Sice o prsa, ale vyhrál.
Samsung má totiž matnou obrazovku, zatímco HP ji má lesklou. Jenže HP má zase super stojan a pivot a USB hub. Ovšem pro mě byl dost velký problém právě v lesklé obrazovce.
Takže, s těžkým srdcem jsem pustil Hápéčko k vodě a rozhodl se pro Samsunga. Tímto chci axlothovi poděkovat za radu.

V obchodě Optima, kde rád nakupuju, ho zrovna neměli skladem, takže mi ho objednali a začalo čekání a těšění se. Trvalo skoro 14 dní, protože dodávka od výrobce se zpozdila.
Kdo si počká, ten se dočká. Včera odpoledne mi zazvonil telefon. Optima, právě naskladnili mou objednávku. Takže hurá. Zavolal jsem rodičům, jestli mi půjčí auto. Půjčili. Tak jsem osedlal našeho starého favorita a honem do obchodu.

Zkušenosti:

Před tímhle LCD jsem pracoval (v práci) s prachstarými panely – Nec VM71 a BenQ T901. Nec jsem měl připojen přes D-SUB, BenQ mám přes DVI. U obou monitorů jsem si musel dost pohrát s nastavením kalibrace, auto kalibrace neměla dobré výsledky – písmenka na obrazovce jsem měl šíleně rozmazaná (samozřejmě v nativním rozlišení - interpolaci oba monitory zvládají bídně, ale na kancl snad interpolace ani potřeba není). Oba monitory mají/měly strašně malé pozorovací úhly, hlavně ty svislé stály za prd. Věrnost barev taky dost mizerná.

Designově se mi moc líbí. Spostu let jsem měl PC pracoviště ve strohém designu, tak proč se trochu nehýčkat.
Lesklý rámeček mi nevadí. Resp, velice rychle jsem se ho naučil ignorovat. Při osahávání monitoru se samozřejmě zašpiní. Výrobce dodal malou utěrku.
Tlačítka jsou z boku. Poprvé jsem si musel monitor natočit, abych věděl, co je co. Už se ale v menu umím pohybovat po hmatu

Po prvním připojení měl monitor jas na 100%. Já ho snížil na 50%, což se mi zdá dobré. Kontrast tím neutrpěl.
Automatická kalibrace prošla dobře, nemusel jsem monitor dolaďovat ručně.

Hry:

• Need for Speed: Most Wanted – MW neumí wide rozlišení, takže ke slovu musela přijít interpolace. Monitor si s ní poradil dobře. Hrál jsem asi půl hodiny a obraz se mi zdál dobrý.
• Gothic 3 – nastavil jsem nativní rozlišení, obraz pěkný. Nic neškubalo, rozdvojené hrany jsem neviděl
• FarCry – nativní rozlišení, hraní v pohodě
• až se mi bude chtít, tak zkusím HL2

Filmy:

• DVD dobré, stáhl jsem si pár trailerů v HD, to mě vyloženě nadchlo . Zkoušel jsem třebas trailer k filmu Max Payne, ve kterém jsou rychlé scény a dost tmavých míst – černá je fakt černá.
• při koukání z postele taky pohoda, vertikální pozorovací úhel je dobrý, obraz se nekazil
• Obraz z TV karty je taky dobrý. Akorát si budu muset pořídit lepší příjem signálu

Podstatně víc do hloubky jde například recenze na Světě hardware nebo na Extrahardware. Ty rozhodně doporučím.

Moje zhodnocení: spokojenost. Uvidíme časem.

Díky, Seržo

Minulý týden jsem si pokazil přehrávač – Sansa E130. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, však to znáte
Vozil jsem ho na krku a nechal na něj působit pot. Průhledné pouzdro ho sice chrání celkem dobře, ale není v kuse – má pár děr – pro USB konektor, pro sluchátka a taky pro regulaci hlasitosti.
Poslední dny je docela vlhkej vzduch a já se potím jako kůň. Vlhkost si, potvora, našla cestu až dovnitř přehrávače – dírou pro kolečko regulace hlasitosti. A sůl z potu zapracovala. Došlo k částečnému zkratu na kontaktech regulace a šluslo to i nějaké kondenzátory naletované poblíž. Výsledek: přestal fungovat displej a hlasitost si dělala co chtěla.

Samozřejmě, že mě tahle věc nepotěšila. Vidina, že bych musel kupovat nový, mě vůbec nelákala. Na ovládání modelu E130 jsem si zvykl a podle mě je udělané výborně – dá se ovládat i poslepu. Směrová tlačítka pro pauzu a skok dopředu a zpět jsou skvěle nahmatatelná a regulátor hlasitosti taky. Podobnou věc aby člověk hledal lupou. Modernější Sansy jsou řešeny jinak, hlasitost mají bůhvíkde a tlačítka taky nic moc. Já vím, jsem konzerva, ale E130 mi prostě přirostla k srdci.

Samozřejmě jsem nechtěl házet flintu do žita a tak jsem milý invalidní přístroj kuchnul. Na první pohled bylo vše na PCB v pořádku, na druhý už ale ne – na pár součástkách jsem zahlídl šedý povlak. Takže vatičku, kapku lihu a jdeme čistit.

Chvíle napětí, kdy jsem nechal PCB schnout, potom připojit baterku, stisknout zapínání a… hurá, funguje. Spadl mi kámen ze srdce.

Zjistil jsem zajímavou věc. Když jsem rozebraný přístroj fotil s bleskem, displej přestal fungovat. Netuším, čím to je – jestli blesk dělá nějaké EM pulsy, které ruší elektroniku nebo co… fakt nevím.

Doplnění: když jsem přehrávač skládal, všimnul jsem si na krytu měděného stínícího plíšku v oblasti displeje. Ze zvědavosti jsem po složení přístroj znovu poškádlil bleskem a k vypnutí displeje už nedošlo :-)

Kapitánův deník, hvězdný čas 192.168.52.20.
Naskytla se nám další příležitost k průzkumu. Minulá akce nebyla úspěšná z důvodu špatné volby technického zázemí, nyní jsme připraveni. V 7:30 místního času vyšleme výsadek.

Včera mi na MSN přistála zpráva od kamaráda. Hele, jedu zas do Králík, nechceš si znova zkusit vyjet Kraličák? Jedem v úterý o půl osmé.
Samozřejmě, že chci . Slovo dalo slovo, dohodli jsme se na půl osmé ráno u mě.
Ráno bylo mírně nevlídné. Zrovna v okamžiku, kdy jsem vycházel z domu, přišla přeháňka. Kratičká, ale přišla. Na obloze se střídaly mraky se sluncem.
Teploměr na balkoně mi ukazoval 18°C. Tohle bude akce na dlouhý hadry. Takže návleky na ruce, tílko pod dres, dlouhý kalhoty. No co už. No a místo silnice jsem tentokrát bral bajka…

O hodinu a 15 minut později mě už vysazoval v Králíkách. Zašel jsem si do obchodu pro jídlo a potom zjistil, že jsem u něj v autě nechal čelenku. Budu to holt muset přežít bez ní.

Opět jsem vystartoval směr Dolní Morava. Plán byl jednoduchý – vyjet/vyjít po žluté TZ na vrchol a pokračovat po červené značené E3. Ta mě měla vyhodit zpět v Králíkách.
Nad králíkama jsem si vyfotil klášter.

Opět jsem, stejně jako před třemi týdny, projel po cestě až na konec dědiny. Moc nefoukalo, takže mírný výstup odsejpal docela dobře – na to, že jsem jel na bahňáku.

Hlavní cesta byla opět posypaná vrstvou štěrku. Asi se nic opravovat nebude, ale jet tam je za trest
Žlutá mě zase zavedla k vodopádku. Už i vím, jak se to jmenuje – Mléčný pramen. Podobnost s minulým blog postem je čistě náhodná

Minule jsem jel “žlutou” lesní cestičku na cesťáku, nyní na biku. Hádejte, co bylo komfortnější. Možnosti vám nedám

Na biku jsem mohl pokračovat podstatně rychleji než na cesťáku, takže dojet na místo, kde jsem minule skončil, byla otázka pár okamžiků.

U rozcestníku Pod Vilemínkou se mění dost razantně charakter cesty. Zatímco k rozcestníku vede postupně mírně stoupající cestička, za rozcestníkem narazíte na velice solidní krpál. A taky najdete značku se zákazem cyklistů. Sice nechápu, co na cestě z hrubého štěrku může cyklista pokazit, ale asi je tam kvůli prasatům, co ten krpál sjíždějí hlava nehlava.
Zařadil jsem malý převodník (22z), 3. pastorek (21z) a jal se pomalu šplhat nahoru. Po přibližně 200 metrech jsem zavrčel něco ve smyslu “na tohle se můžu leda tak vykašlat” (v původní verzi jsem řekl něco jiného ) a sesedl. řadit dvojku nebo nedejbože jedničku se mi nechtělo. tyhle prudké výstupy moc nemusím. Tak jsem vyrazil pěkně pěšky. Budu muset zhubnout
Krpál je to fakt moc pěknej, metříky na tachometru naskakovaly velice rychle. Asi v půlce se otevřel les a byly první panoramata.

Došel jsem na rozcestí. Doleva pokračovala lesní cesta, rovně vedla nějaká kozí stezka. Teda kozí, možná by se hodilo spíš označení kamzičí . Žlutá samozřejmě vedla po té kamzičí. Ale mě zajímalo, kam pokračuje ta kamenná cesta, než budu pokračovat. Ujel jsem po ní pár desítek metrů. Dojel jsem do velké zatáčky, kde cesta zahýbala doprava a pokračovala zas solidní stojkou. V zatáčce byl mostek a pod ním tekla voda. Odhadl jsem, že asi půjde o Moravu. Mapa mi dává zapravdu. Morava zde teče takovým zajímavým kanálem vedoucím skrz les.

Vrátil jsem se zpět na žlutou. Fakt tak pro kamzíky. Ale co nařvem, jdeme.

Stezka sice byla kamzičí a plná kamení a kořenů, ale jinak nádherná. Co pár metrů ji přetínal maličký potůček spěchající někam dolů do údolíčka, které vedlo k mostku, o kterém jsem psal o kousek výš. Místy se pár kroků šlo vodou. S mou technikou byla i tahle část cesty nesjízdná, ale věřím, že pravověrný biker by si tam zařádil. Já používal bahňáka jako turistickou hool.

Došlel jsem až k místu zvanému Ve strži. Cesta zde prudce zatáčí doprava a opět míjí kanál v lese. Na tabuli naučné stezky je vysvětlení – jde o lavinovou dráhu. Pokud se nepletu, tak tudy teče i Morava. Takže jsem dostal i vysvětlení, co to teda je.

A stoupáme dál, pořád po svých, kásným černým lesem. Nikde nikdo, měl jsem úžasnou možnost ponořit se do sebe sama.

Cesta vede ještě kousek lesem a pak se otevře panoráma okolnch hřebenů a údolí řeky Moravy. Já měl docela zataženo, takže fotky jsou trochu smutné, ale zase mají vyloženě ambientní atmosféru.

A pořád kořeny, pořád kamení, zas nejde jet. Bikeři se už asi smějí, ale já jsem prostě pořád víc silničář a kořeny + kameny nemám rád . Takže pořád po svých. Obvykle protestuju, když mám ujít víc než 500 metrů do obchodu a zpět, ale dneska mě to chození bavilo.

Další zastavení je u Fracisky – stanice horské služby. Tady se žlutá TZ spojuje s červenou a spolu pokračují poslední cca kilometr a půl na vrchol. Povrch je tvořen samými velkými volnými kameny, takže já co? samozřejmě, jdu pěšky

Odměna na dosah – vstupuju na náhorní plošinku. Kamenná cesta ustupuje na pár chvil cestě hliněné.
V téhle oblasti stávala ubytovna. Z té zbyly jenom základy a socha žulového slůněte, které je neoficiálním symbolem Kraličáku.

Nemám štěstí na počasí, vrchol je v mraku. Došel jsem až k prameni Moravy a zde jsem udělal poslední fotku na kopci – pak celý vrch zahalil mrak.

Na vrchol jsem si samozřejmě vylezl. Ale na focení tam nic nebylo, jenom šedo. Ale být na Kraličáku a nevyjít nahoru? od pramene je to jenom 500 metrů.

Na vrcholu mě začal nahánět doprovod/odvoz. Ani jsem si neuvědomil, že jsem tak dlouho pryč. Přes dvě hodiny. Jelikož jsem neměl žádné solidní informace o sjízdnosti červené TZ a rozcestník ukazoval 11 km k dalšímu u Zbojnické chaty, kde začíná zpevněná cesta, nechtěl jsem riskovat, že těch 11 km pudu pěšo. Rozhodl jsem se proto k návratu po žluté – první část, po kořenech, nějak sejdu a kamenitou štěrkovou cestu bych mohl sjet. Sraz jsme si dohodli v Hanušovicích, kde si kamarád ptřeboval něco zařídit.

Nahoru to šlo dobře, dolů jsem se trápil. Nejsem dobrý chodec. Ale byl jsem rád, že mám s sebou bika – v hodně místech mě podržel, když jsem ho použil jako hůlku . Ve sjezdu jsem potkal nějaký srandisty, co to fakt sjížděli. No, všechna čest, já bych se zabil.
Měl jsem trochu kliku, při sestupu se mi mírně zlepšila viditelnost.

Kdopak to tam sedí na kameni? Zaregistroval jsem nějakého povědomého člověka, jak někoho vyhlíží. Je to on? Není to on? Jo, je. Na kameni seděl můj vyučující ze střední, ing Jersák (tímto ho zdravím). Výborný to učitel. Chvíli jsem s ním spočinul v krátkém rozhovoru. Taková náhoda, potkat se takovej kus od Olomouce.

Nějak záhadně jsem slezl dolů až k místu, kde se dalo zas jet. Nohy už mi pěkně nadávaly a cítil jsem i ty svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám

K rozcestníku Pod Vilemínkou jsem jel opatrně, potom jsem přejel můstek a po již známé cestě jsem valil k Dolní Moravě.
Cestou jsem si ještě udělal odbočku k Mléčnému prameni. Škoda jen, že ho hyzdí nějaká divná bedna sloužící k bůhví čemu.

A jsme v podstatě na konci. Dál už jsem pokračoval po silnici až do Hanušovic, tam jsem byl naložen a frčeli jsme domů.

Nezbytná statistika: 50 km, up 1000m, AV 12 k/h, průměrné tepy 133 – do kopce jsem si pěkně mákl.

V průběhu dneška jsem pro kolegu autorizoval na DVD záznam koncertu Monkey Business a tak jsem mírně zavzpomínal na podobné projekty – J.A.R. a Sexy Dancers.. Prošel jsem pár videí na jůtjůb a mimo jiné našel i tenhle super klípek

a máme tu další číslo. dnes můj blog dosáhl 10 000 návštěv. díky všem návštěvníkům za pozornost. 10k sice není moc, to Hulánovi naskočí za den - ale já zas neprovozuju hysterický bulvár :-)

vzůhru směle do dalších návštěv 

Čirou náhodou jsem na fóru s-torm.com narazil na pro mě neznámý house/downtempo projekt Late Night Allumni. Nicméně, jejich hudba mě zaujala.

Pokud máte rádi hauzík s příjemným ženským vokálem, koštněte zde: http://www.last.fm/music/Late+Night+Alumni/+videos

Doom doporučuje 

Musím si postěžovat. Asi jsem si zničil nohy

V nedělí jsem si dal dvě silniční vyjížďky. Ráno s jsem se s klukama, co jeli z Přerova na Praděd, svezl kousek po jejich trase, konkrétně ze Samotišek ke Šternberku. Na šterberské rovině nasadili děsný tempo a mě samozřejmě balík ujel. Sice jsem je už nedojel a přes Štarnov jsem se pak vrátil domů, ale při stíhání jsem si hrábl pěkně. Uf. Já na ty balík akce prostě nejsem - nemám rád chumel kolem sebe a někoho, komu se musím lepit na zadek.
Každopádně, to ráno byla děsná kosa a asi jsem prochladl. A to jsem, prosím pěkně, jel v dlouhejch podzimních věcech.

Odpoledne jsme měli s Tomem (Mosquito) dohodnutou vyjížďku na Hostýn. Po obědě se udělalo trochu líp, tož jsme vyrazili. Cestou tam nám foukalo docela proti, takže k udržení svižnější rychlosti cca 27 k/h bylo potřeba trochu hrábnout. Mimořádně jsem nezvolil trasu Kostelec – Roštění – Prusinovice – Hlinsko, abych Toma a jeho zapletená kola netrápil na lokálních cestách, ale jeli jsme po lepších silnicích přes Holešov.
Až do Bystřice to docela jelo. Pak přišel výstup a totální krize. Hostýn není taková prasárna jak Praděd, je kratší a o něco mírnější. Ale ten den jsem měl pocit, že mám kondičku tak z roku 2004! – v té době jsem ten kopec z půlky chodil pěšky. Trápil jsem se i na 39/25 a prostě to nejelo, ani ze sedla. Přitom nohy nebolely, křeče taky nebyly. Prostě jenom scházela síla a srdce nešlo do tepů. Tak jsem se prošel, Tom mi přijel kousek naproti a po zjištění, v jakém jsem stavu, mě potěšil slovy “nj, stárneš”.
Na kopci jsem trochu zregeneroval, sjeli jsme do BY, tam jsem shodil dlouhý věci a vyjeli jsme zpět domů.
Po cestě tam byl ten zdechlejší Tom. Už na začátku mi sdělil, že mu to moc nejede. Po cestě zpět se role chrta obrátila, Tom ožil a já zdechl. Do Holešova to ještě jakž takž jelo, přes Rymice jsme taky projeli docela v pohodě. Krize přišla u Říkovic. Tam jsem teda Toma posílal napřed, ať se s mou pomalou jízdou nezdržuje. Zůstal a za to jsem mu dost vděčný, protože mě defacto odtáhl domů – už jenom fakt, že nejedu sólo, mě držel zbytky morálky pohromadě.
Trápil jsem se fakt fest. Nohy odmítaly táhnout víc jak na 25 k/h (a to prosím pěkně nefoukalo proti), tepy nešly nad 135 (většinou tak 128 – 130), prostě děs.
Ve Vlkošu jsem se stavil na jedno. Trochu to pomohlo, nohy zůstaly stejný, ale aspon bylo veselejc.
Tom mě opustil mezi Krčmaní a Grygovem. Já si tam chvíli dáchnul u pískovny. A zbylých 15 km jsem vyloženě počítal každej metr. To už jsem se zničil tak, že jsem nejel přes dvacet a předjela mě i bába s roštím. Fakt, nekecám. Teda neměla roští, ale turistické brašny, asi nějaká dálkolplazka, co jezdí natěžko, ale nandala mi to na rovině
Doma jsem zapadl do sprchy, pak do postele, pustil jsem MacGyvera a u něj málem usnul

Dneska jsem si jenom na vyjetí zajel k rodičům – 2 km. Nohy opět protestovaly. Tak nevím, co s nima. Asi pořídím nějaký lepší

Tak jsem si pěkně postěžoval a je mi líp

Start byl tentokrát na olomouckém nádraží – odtamtud motoráčkem do Hrabišína. Chtěl jsem si znova dát sjezdík na Libinu . Pěkná záležitost.
 

Libině jsme se napojili na modrou TZ vedoucí kolem nádraží. Viz první mapka. Cesta stoupá hodně prudce, takže prvních pár kilometrů si buď pěkně máknete na malý převodník a nebo si to dáte pěšky. Stoupáte po horské louce, za zády máte výhledy na pěkná panoramata nízkého jeseníku.

Stoupání se po nějaké době zmírní, dá se jet. Ovšem cesta je dost často pokrytá vrstvou větví, takže je potřeba jet šikovně.
Kousek od prvního zastavení, Tří kamenů, je další těžší úsek – cesta má opět větší stoupání a je místy plná kamenů.

Zastavení první – Tři kameny. Trojice velkých skal obklopená mořem balvanů a kamení. Můžete si tam pěkně odpočinout ve stínu nebo si zkusit lezení – najdete zde i lezeckou stěnu.

Od kamenů pokračuje modrá dál ke Králi Bradla, zastavení druhé. Král byl velký smrk starý pěkných pár let. Bohužel ho napadla nějaká dřevokazná potvora a vyžrala v něm dutinu. Při nějaké vichřici, pravděpodobně letošní, pak strom spadl.

Od Krále se zase dá jet. Zastavení třetí je u studánky Běžinka. Bohužel, pravděpodobně díky nízké hladině spodní vody studánka nestudánkovala. Ale můžete zde opět spočinout a kochat se pohledem na les.

Od Běžinky lze pokračovat buď po červené TZ k rozcestí a nebo po modré. My si vybrali červenou a asi jsme udělali dobře – cesta se dala projet bez problémů až pod Bradlo a byla opět příjemná. Pár kamenů, nějaké větve, obecně bez problémů.

Rozcestí Bradlo. Tady jsme nechali kola a pokračovali pěšky.
Bradlo je kamenná věž, která se pěkně tyčí nad okolím a tvoří přirozenou rozhlednu. Dokonce jsou tam i vytesané schodky. V nedávné době byla věž opravena a schůdky doplněny o kovové stupně tam, kde bylo lezení nahoru obtížnější. Vida jak myslí na tůristy.
Jakmile vylezete na vršek do výše 600 mnm, otevře se vám rozhled do okolí. Ve výhledu nebrání stromy, takže se můžete kochat. My jsme neměli štěstí na dalekou viditelnost, na obzoru bylo kouřmo nebo prach či co, takže dálky se nekonaly. Ale viděli jsme Jedovou, Kopeček, radíkovskou věž a na drhé straně hlavní hřeben Jeseníků i s Pradědem. A pod Bradlem se pěkně rozkládá Haná. Takže něco vidět bylo.

Z  Bradla se můžete dát dvěma cestami. Buď po červené TZ na vlak do Nové Hradečné a nebo po modré na Lipinku. My pokračovali dál po modré. Prvních pár metrů se zase muselo jít, pak byla cesta chvíli v pohodě. Za dalších pár metrů přišlo klesání. Nebylo moc prudké, ale cestička byla opět plná větví. Mám pocit, že ty větve na stezce (nejen v tomhle místě) snad byly schválně nastražné pěšáky, aby jim tam nejezdili bajkři. Rozhodně jsme ale netoužili po nějakém hození držky ve sjezdu, tak jsme tu část sešli. Modrá TZ se po chvíli kříží s lesní asfaltkou a za křížením pokračuje pěkný sjezdík – sem tam kořen, sem tam šutr, docela v pohodě.

Sjezdík končí nad loukou u Lipinky u altánu. Užijte si pěknej výhled na dědinu a sjezdík po louce. Nenechte se zmást mírně zavádějícím značením, modrá vede po kraji lesa, můžete sjet i napřímo alejí, která vás vyhodí na asfaltce. Záleží jenom na vás.

Tímto opouštíme první mapku a pokračujeme na druhou.

Z Lipinky jde modrá přes pole. Zde je situace taky mírně zavádějící – cesta vás vyhodí u nějaké brány a dál se pokračuje po úzkém travnatém pásu mezi dvěma poli. Pro pěšáka asi v pohodě, biker zde horko těžko hledá vhodnou stopu. Naštěstí to má jenom pár set metrů. Na konci opět vklouznete do lesa. Pokračujete po pěkných pěšinkách, najdete zde asi dva kratičké sešupy a jeden trochu prudší výstup. Značení zde na pár místech chybí, ale při použití logiky se neztratíte.

Cesta vás vyhodí nad Klopinou. Následuje pěkný sjezdík polní cestou končící kousek od dědiny.

Z Klopiny na Úsov máte dvě možnosti pokračování. Buď jet po silnici (rychlejší alternativa) nebo po TZ. My jsme jeli po značce. A nastal problém. TZ jde kolem potůčku pěkně mezi kopřivama. A chybí zde můstek přes vodu, který podle místních sebrala voda. Takže se můžete buď vydat alternativní cestou a nebo potok překonat.

Modrá vás vyhodí na Úsově. My si tam dali oběd v Restauraci císaře Rudolfa (nebo nějak podobně) – pokud se tam budete stavovat, chybu neuděláte. Vaří tam dobře. Oba jsme si dali kuřecí a donesli nám obrovské porce, které byl problém sníst . Mňam.

Pokud sledujete cestu na mapě, tak si přejděte na třetí část. Z Úsova jsme pokračovali do Litovelského pomoraví. Zatímco předchozí části cesty byly vedeny skoro výlučně terénem, v pomoraví jsme si užili zpevněných cest. Do lesa vjedete u hájenky, po pár stech metrech máte možnost pokračovat buď po cyklotrase a nebo po modré. My jeli dál po modré. Dojeli jsme až ke studánce s výbornou chladnou vodou. V těch místech vede i modrá (té modré je nějak moc ) naučná stezka pomoravím, pokud máte čas, tak si ji určitě projeďte.

Od studánky jsme se vraceli po zpevněné cestě směrem na cyklotrasu. Přece jenom už bylo dost hodin a ještě nás čekalo pár zastávek. Cyklotrasa vede po zpevněných cestách, které se mírně vlní nahoru a dolů. Upozorním na jednu ostrou zatáčku plnou štěrku, kde by se při troše šikovnosti dala hodit pěkná tlama (mě se to teda nepovedlo, ale při vyšší rychlosti se určitě může zadařit).

Stezka vás dovede až na velkou křižovatku. My jsme pokračovali doprava spojkou k cyklotrase Olomouc – Mohelnice. Zde se povrch trochu zhoršil a cesta začala mírně stoupat.

A hurá na další mapku. Už čtvrtou.

Dojeli jsme až do Nových Mlýnů. Zde se nacházi “romantický areál”, jehož součástí je i Chrám přátelství (tzv. Templ) nebo Obelisk.

Tento areál se rozkládá v lese u Moravy až po Mladeč. Vede tudy i naučná stezka značená, jak jinak, jako modrá .
Celou oblast protíná síť krásných lesních steziček. Dá se tu krásně pojezdit. My jsme se vydali na Chrám přátelství a od něj kolem obelisku k Novým zámkům.

Tenhle plán měl dvě výhody – 1) jsme krásně pojezdili v lese a 2) jsme se vyhnuli protivnému stoupání po zpevněné cestě.

Modrá vás vyhodí na silnici z Nových zámků na Mladeč. My jsme po ní pokračovali dál. Další cíl byla jeskyně Podkova.

Po návštěvě v jeskyni jsme se vraceli zpět na Nové Zámky. Ovšem před prvním mostem jsme zahnuli doprava a sledovali červenou TZ. Opět krásná cesta, první kilometr po asfaltu a potom po lesní cestě klikatící se kolem Moravy až k Litovli. Opět zde můžete krásně pojezdit.

A z Litovle jsme už epxresně valili domů – doba se nachýlila a večer se blížil.

Statistika: 75 km, AV 15, 610m up, celkem nám to trvalo 12 hodin včetně cesty vlakem, pěších úseků, oběda a zevlovaček tuhle a tamhle . Vypity 2 liry kofoly, 4 litry vody, snězeno > 300g kuřecího, 4 bramboráčky, americký brambory a nespočet müsli tyček

 Kolega Matěj "Wizaard" napsal zajímavý článek na problematiku XP a Vista. Koukněte a udělejte si názor sami :-)

Windows XP už opravdu ne

Na neděli jsem původně řádný plán neměl. Ale v pátek večer se mi ozval Petryk z bike fóra s dotazem na optimální cestu směr Praděd. Tak jsme to po ICQ pěkně probrali a já se mu tak nenápadně vnutil . Ještě jsme přibrali Mosquita, který má pár dní novou silnici – Meridu 904 na “stopětce s kompaktama”

Srázek byl v neděli o půl osmé. Ideální čas – ještě není horko. Projeli jsme městem, protáhli se přes Lazce a hurá na sever. To ráno mělo moc zajímavou atmosféru – v noci popršelo, ve vzduchu ještě spousta vlhkosti, všude kolem jemná mlha a opar – prostě paráda. Takovýhle rána se mi líbí.

Cesta ubíhala dost svižně. Vítr částečně od západu, částečně od jihu, takže z boku nebo do zad. Což o to, bylo to příjemný, ALE zpátky se budeme pěkně rvát.

Ve Valšovském údolí to, nevím proč, moc nejelo. Kluci mi zdrhli v prvním kopečku, tak jsem na ně zařval místo srazu. A dál pěkně sólo. Na jedné straně jsem si jel svoje tempo, na straně druhé zas trochu chyběla motivace. Ale obecně se pořád jelo skvěle.

V Ondřejově mě předjely do kopce dva traktory. Na tom by nebylo nic moc zvláštního, kdyby to nebyly ty samé, co jsme je předjížděli v Dlouhé Loučce. Tak se mi oba pomstily

V Ondřejově jsme se podle plánu potkali a huráááá na Rýmařov. Ten sjezd je mírně nepříjemný – 1) se člověk při výstupu nahoru zpotí a dolů pak mírně kosne, 2) pod Ondřejovem je křižovatka s cestou od Stránského a Sovince, občas tam odbočují auta a když to člověk jede dolů 50+, má mírné obavy, jestli mu tam někdo nevletí poté, co nedá přednost. Mě už se to párkrát stalo. I při téhle cestě se zadařilo – nějakej vůl v zelené felícii s vozejkem mě oprasil s minimálním odstupem a navíc asi zapomněl na vozejk a začal se řadit těsně předemnou - takovýhle lidi by snad měli zavírat do polstrované cely.

Rýmařovem jsme profrčeli plnou parou, vlnky směrem na Štáhli jsme pak pojali jako malý závod, který vyhrál Tom, protože jako první dofrčel na křižovatku . Já ho dohnal po pár desítkách metrů.

Další zastávka: Moravice a tamní kyselka. U pramene jsme mírně zavtipkovali o účincích vody. Sice jsem se dušoval, že kyselka je nezávadná, ale kluci nějak nevěřili. Asi mají zkušenosti odjinud (že by Šaratice?)

V Morávce bylo další dělení – Petryk si chtěl zachrtit, my s Tomem pokračovali volnějším tempem až na Hvězdu. A pak na Praděd, to už jsem byl sám – Tom se utrhl kousek od závory.

Výstup byl v klidu. Chvíli 39/23, chvíli 39/25 na vytočení noh, chvíli ze sedla, chvíli v sedle. Pramínek, Sutě, obrázek. Teplotně v pohodě, cesta mokrá, provoz minimální.
Na obrázek mě dojeli nějací bajkři a měli kecy, prej silnička a tak pomalu (jel jsem svoje tempo, čili 6..9 k/h). Předjeli mě s minimálním rozdílem rychlosti, oba pěkně řetízkovali a měli zařazeného kašpara. Tak jsem šel ze sedla, cvaknul 3. převod a předchrtil je. Závodit je asi moc nebavilo, za chvíli jsem je ztratil.

Dojel jsem na Ovčárnu a zjistil problém. Nějak jsem to v tom štychování se přehnal a při výjezdu parkoviště se dostavily křeče. Takže bylo jasný, že nahoru nepojedu – taky bych v tom protivětru nemusel dojet domů . Tož telefon do ruky a volám Tomovi, ať na mě nahoře nečekají, že se sejdeme na Hvězdě.

Sjeli jsme dolů do Morávky. Petryk valil domů, my s Mosquitem zastavili u penzionu Pod kapličkou na oběd. Musím je pochválit – dobrá obsluha a rychlé vyřízení. Tom si dal meníčko, já smažený hermelín v bramborákovém těstě a snězeno jsem to měl rychleji . Takže tamní kuchyni vám vřele doporučím, nemám námitek.

Cesta zpět byla náročná. Do Štáhle to ještě docela šlo, tam jsme byli schovaní v aleji, ale na Rýmařov už to bylo regulérně proti větru. Takže žádná kadence, žádný lehký šlapání, ale pěkně na sílu.

V Rýmařově jsme se s Tomem rozloučili, on pokračoval přes Skřítka na Šumperk a já domů.

Ve sjezdu Ondřejova mě dojel silničář na Meridě osazené nějakou vyšší Campou, pravděpodobně Chorusem – kazetu dolů řadil po více pastorkách a měl brzdy Skeleton. Ale mohl to mít namixované z různých sad . V prudším sjezdu byl rychlejší, v rovnější části jsem ho zas předjel já a srovnali jsme se ve Valšově dolu. Tam jsme trochu pokecali – byl z Litovle.

Kousek jsem se svezl za ním v háku a viděl v akci tolik vychvalované řazení na těžší převody po více pastorkách – že by mě to nějak vyloženě ohromilo, to se říct nedá. Sice si přeřadil o víc pastorků, ale já tohle řazení zvládal víc průběžně, když jsem si řadil pěkně po jednom co pár vteřin, jak si žádala kadence. Hračka je to asi dobrá, ale WOW jsem z toho nedělal

Návrat na Hanou byl krutý – klasická změna teploty, ve Valšovském údolí bylo příjemných 23°C, dole to šlo přes třicet. A k tomu protivítr – kouzlo vánoc hadr. Třicítku na tachometru sice držet šlo, ale bylo to dost na sílu. Naštěstí je to pouze 40 km, takže cesta ubíhala.

Komárov, Mladějovice, Hnojice, Štěpánov, Chomoutov a jsme domááá. Suma sumárum 150 km, AV 26, up 1500 metrů. Až na ten protivítr docela pohoda.