V pondělí mi na pracovním stole přistála nová hračka. stávající 19” BenQ byl nahrazen poněkud větším monitorem – jeho místo zaujal 24” Samsung T240. To je najednou pracovního místa… hlavně SQL Management Studio je najednou, jak by řekl RH, prudce použitelné. Ale hlavně, T240 vypadá moc hezky, tak proč se trochu nehejčkat i v práci

Bavilo mě poslouchat závistivý řeči kolegů. Sami si o větší monitor zažádat nechtějí, ale kecy měli jak celá naše politická scéna :-).

A jak je na tom technicky? Myslím že dobře. na filmy ani fotky to nemám, takže věrnost barev je mi ukradená. Ale příjemně se na to dívá.

Někdo mě fakt nemá rád :-) - zas jsem to nedal.

Fotogalerii, tentokrát z mobilu, najdete tady :-)

Tuhle cestu jsem měl v plánu už hodně dlouho. S “Voloďou”, kamarádem kolegou z tvfreaku, kterýho jsem neviděl x let, jsme byli domluvení, že si dáme výstup na Kopec. Tenhle víkend měl být i s manželkou u tchýně v Bruntále.

Nechtělo se mi jet samotnému, tak jsem si sehnal posilu. Resp. posila, Tom z b-f, se mi sama přihlásila přes ICQ, jestli nechci jet na Praděd :-D

Sraz jsme si dali už v sedm ráno, Voloďa spěchal na odpoledne zpět do BR kvůli odjezdu, tak jsme si dali brzký sraz v Morávce. Ráno se povedlo, krásný chladno a sluníčko. Raději jsem si vzal teplý kalhoty, ať mi nenachladnou kolena – ráno bylo asi 15°C. Ovšem idyla trvala jenom do výjezdu z města. Opřel se do nás docela solidní severozápadní vítr. Tahle cesta nebude zadarmo.
S větrem jsme bojovali celou cestu po Hané. Docela nás brzdil, tak jsme zvolili rozumné tempo postupu, kolem 25 k/h.

Až ve Valšovském údolí nám přestalo foukat. Schovali jsme se v lese a hned se jelo líp. Tehdy mi došlo, že jsem doma něco nechal – foťák. No, aspon jsem si zkusil fotit za jízdy, komfort mobilu je v tomhle poznat. Akorát ty obrázky stojí za prd.

Valšovské údolí na pohodu, Tom mi ujel ve stoupání na Ondřejov – tam už je to holt na mě moc prudké. Ale jelo se skvěle.
V Ondřejově mě naháněl Voloďa, kde jsme. Prý nemáme spěchat, že někde špatně odbočil a motá se. Taky dobře, aspon se nemusíme honit.
Sjezdík do Rýmařova a cesta na Štáhli byly moje. Tom zaspal můj nástup a než se probudil, tak jsem byl v háji. Nicméně jsem ho nechtěl moc trápit a tak jsem zvolnil a čekal na něj nad Štáhlí. Krásně nám fouklo do zad, což bylo špatně – po cestě zpět si hezky máknem.

Nehnali jsme se ani na cestě do Morávky, jeli jsme tak 25 – 27. Prostě na pohodu.
Na mostě v Morávce jsem zas zkoušel Vláďu – ten se pro jistotu ztratil nějak úplně, protože to bral asi lesem mimo civilizaci. Tak jsme posunuli sraz na Hvězdu.
Vyšlápli jsme si Morávku, pokračovali ke Hvězdě. Kousek před závěrečným stoupáním na Hvězdu mi znova zvonil telefon, že Vláďa už je u závory a valí nahoru. Takže až u vysílače.
Dneska by to šlo, honilo se mi hlavou. Ondřejov v pohodě, 12% stoupání na Hvězdu taky.
Jak jsem nastoupával od Hvězdy, před sebou jsem viděl slečnu na crossu, která jela o něco málo pomaleji než já. Mohla být tak 200 m přede mnou. Pomalu jsem dotahoval její náskok. Vypadalo to, jak když se předjíždějí náklaďáky. Slečna měla proti mně výhodu lehčích převodů, já těch 8 – 10% lámal na 39/25, ona tam měla malou placku (čili 28z :-)). Občas mi trochu ujela, ale já dotahoval. Dojel jsem ji až u odbočky Sutě.

Stoupal jsem dál, k obrázku. A tam se to tak nějak zvrtlo. Křeče a konec. Nějak jsem stihl vycvaknout, seskočit a natáhnout nohy. Chvíli jsem šel a zkoušel jestli se to nespraví. Nespravilo. Těch posledních cca 1500 metrů jsem holt došel pěšo. Tom na mě čekal na lavičce u Figury a trochu se opaloval. Meditovali jsme nad tím jestli pojedu nahoru a nebo ne. Po pivku bylo jasné, že ne. Křeče sice povolily, ale nohy netáhly. Tak jsem cinkl Voloďovi, že Praděd se nekoná a dohodli jsme se, že sjedu dolů na Hvězdu a on dorazí za mnou. A Tom nás tam uloví oba.

Jak jsem sjížděl, tak jsem potkal nějaký závod (na b-f jsem se dověděl, že to byl Železný drak) – chrti na silničkách pěkně valili nahoru a občas tvořili veselé situace, kdy byli roztahaní po celé šířce vozovky nebo jeli v protisměru. Sjezdík jsem si moc neužil, protože jsem raději jel pomalu – co když mi tam někdo vjede…

Na Hvězdě jsme pokecali a Voloďa valil dolů. Původně měl jet přímo na Bruntál, ale dojeli jsme ho někde v půlce Morávky. Tak jsem ho trochu pozlobil a předjel plnou parou. Sice mě skoro okamžitě předjel zpět, ale to jsem už zastavoval u penzionu na oběd :-).

Cesta zpět se odehrála bez větších problémů. Zvolili jsme opět mírnější tempo – Tom byl docela utahanej z výjezdu a já s vidinou křečí souhlasil. Vítr nás potrápil na cestě ze Štáhle, tam jsme si v prvním kopci hrábli. Ale potom se až do Rýmařova jelo docela fajn.

V Rýmařově se mi přidal další problém – koleno mělo dost a rozhodlo se, že bude zlobit. Při silnějším záběru začalo bolet a já byl odsouzen vyjíždět kopce na minimální zátěž. Takže pěkně pomalu na nejlehčí. Docela nešikovná komplikace.

V mírnější části Valšovského údolí nás předjela blonďatá slečna na bajku. Tom zavrčel cosi o ostudě a okamžitě začal hájit naši čest. Dopadlo to tak, že nám ujel asi 200 metrů a držel odstup. Já si myslel svoje, odhadl slečnino tempo (necelých 40 k/h), zvolil adekvátní převod a kochal se :-) - potkat bajkerku co jede takhle, to se nepovede každej den.

Slečnu jsem asi trochu provokoval, protože jsem za ní dost často řadil, abych udržel vhodnou rychlost. Předjíždět se mi nechtělo :-). Nakonec jsem za ní dojel až dolů a tam ji teda konečně předjel, abych dohnal Toma. To už jsme byli na Hané. SZ vítr, který nás po cestě tam brzdil, nás teď zas hnal. Ovšem ne moc rychle. Slečna nás dohnala a předehnala v další dědině. Já jsem ji začal stíhat. Ovšem po chvilce jsem si všiml, že Tom nestíhá nás. Tak jsem s velkou nevolí :-) zvolnil. A slečna zmizela.

Únava byla docela patrná, takže celej zbytek cesty jsme jeli tak 23 – 25. Až domů.

Doma jsem se vykoupal, něco pojedl a zalehl do postele. A spal jsem od šesti večer až do rána :-)

Statistika: 160 km, AV 23, 1700m up

p.s: jeden cintát z cyklodiskuze:
lovec.bebecek
Vždycky to jde. Říká se: "Když voják myslí, že už nemůže, může ještě 6x tolik."
Buď tam vůbec nejezdi, nebo prostě bojuj. Lepší chvíli odpočívat, než rovnou vycouvat... Howgh!
aneb, tady je zas někdo moc chytrej…

Narodil se prasopes, veselme se…

Naši zákonodárci, konkrétně Salát, opět ukázali, že jsou nám stejně platní jako mrtvýmu zimník. Senátem dnes prošla novela rádoby protikuřáckého zákona, která de facto nic nemění. Jejím klíčovým bodem měla být regulace kouření v restauracích. Poblitici to vyřešili velice šalamounsky. Rozhodnutí nechali na samotných provozovatelích, pouze jim uložili povinnost označit provozovnu nějakou nálepkou. Řešení hodné mistra. Nezměnilo se totiž vůbec nic. Provozovny už rozdělené byly. Drtivá většina restaurací v ČR je kuřácká. Mají sice nějakým způsobem oddělenou jídelnu, kde na stole chybí popelníky, nicméně toto oddělení je většinou symbolické – nějakou rádoby zdí, paravánem nebo třebas vertikálními žaluziemi. Čili, kouř může čile proudit mezi oběma částmi, kuřáckou i nekuřáckou. Nabízí se staré a pravdivé rčení o dělení bazénu na část smí se močit a nesmí se močit.

V praxi tedy novela zákona nezměnila vůbec nic. Možná se věci zhorší – je docela možné, že v některých provozech označených jako kuřácké přibudou popelníky i na stolech v jídelně.

Politici nám předvádějí skvělý doublethink a myšlenkové veletoče. Na jedné straně jsou restaurace vázány přísnými hygienickými normami ohledně jídla a kuchyně, na druhé straně nevadí oblak jedovatého plynu volně rozptýlený po celém podniku. Je správné, že zákon zakazuje podávat nevyhovující jídlo, ale nemělo by být stejným mechanismem regulováno i ovzduší?

V kontextu s regulací kouření v restauraci mají odpůrci plnou hubu demokracie a svobody. Ale hygienické limity na jídlo jim nevadí. Doublethink?

Zákon ve své současné podobě nic neřeší. Ve spoustě jiných, v tomto směru vyspělejších, států, je zákon podstatně tvrdší. Dokonce i Řecko a Turecko mají své zákazy.
Umím si představit spoustu víceméně kompromisních návrhů…
- zákaz kouření po dobu oběda, třebas mezi 10. a 15. hodinou
- kuřácká restaurace musí mít výkonnou vzduchotechniku schopnou vyčistit vzduch na určitou hodnotu stanovenou v zákoně – bez vzduchotechniky nesmí být kuřácká
- jídelna musí být stavebně oddělena od kuřáckého prostoru.
kompromisních návrhů může být i podstatně více. Není nutno striktně zakazovat.

Na jedné straně máme normy pro emise motorových vozidel, máme STK a měření emisí, auto musí mít zelenou známku. Na straně druhé vůbec neřešíme dopady kouření. Je to opravdu v pořádku?

Naši politici opět ukázali, že problémy neřeší, ale zametají pod koberec.

A na závěr mi dovolte výběrovku: best of demagogie
- lidi přestanou chodit do hospod a začnou chlastat doma na zahradě…
- kouřilo se už dříve, kouřilo se mnohem víc, kouřilo se v reklamě, ve filmech, u doktora… - jo, dříve se upalovaly čarodějnice, lidi chodili na záchod kam se jim zlíbilo, odpadky se vyhazovaly z okna a nestavěla se žádná infrastruktura, civilizace se holt vyvíjí a staré pořádky se nahrazují novými.
- nekuřáci si mohou houfně otevřít svoje nekuřácké podniky… - už to vidím, jak si já, člověk z oblasti IT bez zkušeností v oboru, otvírám nekuřáckou hospodu.
- nemusíte to čichat… jo, jasně. Nemusím dýchat vůbec.

Vozík s Jarkou se vydal na pouť cizáckým komplexem. Jarka se snažila rozhlížet, aby viděla kolem sebe. Ale moc jí to nepomohlo. Vezli ji dlouhou chodbou plnou dveří po obou stranách. Některé byly široké jako ty, kterými opustili laboratoř, jiné zase úzké, pravděpodobně do pomocných místností. Chodba byla zalita stejně jasným světlem jako laboratoř. Světlem, které ji oslňovalo.

Strážní si ji zvědavě prohlíželi. Evidentně už o ní něco slyšeli. V jejich výrazech bylo vidět, že ji hodnotí… vážně je to ona? Ta, která unikla ze zajetí a postarala se o zničení několika výzkumných zařízení?
Usmála se na ně. „Jo, jsem to já. Nevypadám na to, co?“
Jeden ze strážných se nadechl.
„Nemusím číst myšlenky, vidím vám to na očích…“ řekla mu dříve, než stačil promluvit.
Strážní byli evidentně vyvedeni z míry. Cizáci jim řekli, že její psionické schopnosti budou potlačené. Něco nehrálo. A to pořádně. Něco nebylo v pořádku.
Jarka jejich nervozitu vycítila. Na to, aby dokázala takhle povrchně číst v mysli jiného člověka, nepotřebovala zvláštní schopnosti. Tvářila se nepřístupně.

Strážní raději sledovali cestu. Za hlubokého ticha, na jejich straně značně nervózního, dorazili k výtahu. Jeden z nich vytáhl klíček, vsunul ho do klíčové dírky ovládacího panelu a přivolal kabinu.
Výtah se rozjel směrem dolů. Z pocitu v žaludku Jarka usoudila, že jedou dost rychle. Cesta trvala asi 15 vteřin. Ale co to znamená.
Ocitli se v krátké chodbě. Tahle byla osvětlená podstatně méně. Měřila snad jenom 5 metrů, na jejím konci se blýskalo energetické pole. Jinak vůbec nic, jenom kovové matné stěny. Cítila chlad. Celou chodbou se rozléhalo jemné hučení.
Za silovým polem Jarka viděla zvláštní věc. Místnost, dlouhou místnost, snad deset metrů na délku, výška asi 5x5. Na protější stěně někdo ležel. Snažila se pořádně zaostřit, ale mihotání silového pole jí v tom bránilo.

Strážní počkali, až se zavřou dveře výtahu. Jeden z nich došel k silovému poli a stiskl sotva viditelné tlačítko vedle na stěně. Stěna se rozevřela a vyjela z ní čtečka karet. Strážný do ní vložil svou kartu a silové pole zmizelo. Stiskl pár tlačítek, hučení pomalu utichlo. Postava ležící na zdi se pozvolna sesunula na podlahu.
„Změněná gravitace“ napadlo Jarku okamžitě. Dokonalá cela. Vězeň vejde do cely, dojde až ke stěně a potom mu změní smysl gravitačního pole, zadní stěna místnosti se pro něj stane podlahou a podlaha stěnou. Těch deset metrů po hladkém kovu nemá šanci vyšplhat.

Strážný zajel s vozíkem až za místo, kde bylo silové pole. Zbylí dva ho kryli s nachystanými samopaly. Strážný nechal vozík vozíkem, aktivoval silové pole. Jarka těsně za hlavou ucítila jeho zapnutí a slyšela jemné vrnění. Strážný mezitím vypnul pole, které ji poutalo. Pomalu sklouzla na zem. Snažila se postavit, ale nepovedlo se jí to. Nohy ji odmítly poslouchat.
Než si uvědomila, co se stalo, začala klouzat k zadní stěně. Změnili jí směr gravitace. Pomalu doklouzala až k zadní stěně a zůstala na ní ležet. V tomhle okamžiku byla opravdu zavřená.

Strážní mezitím nastoupili do výtahu a odjeli nahoru.

Jarka stočila svou pozornost na postavu, která ležela vedle ní. Mladá tmavovlasá dívka, úplně nahá, stočená do klubíčka. Spala.
Stačil jí jeden pohled, aby věděla, kdo je ta spící dívka. Karla…

Karla, její „dcera“, hybrid člověka a mimozemšťana, první pokus o sloučení Jarčina vajíčka a cizácké DNA. Pokus, který nevyšel. Karla sice získala cizácké psionické schopnosti, ale povahu zdědila po své matce. Pokus, který se obrátil proti svým tvůrcům. Lidská část v ní převážila nad cizáckou a Karla se stala cennou posilou v boji proti mimozemské infiltraci.
Ovšem, cizáci se jí evidentně nechtěli vzdát.

Jarka ji vzala jemně za rameno a zatřásla s ní.
Odpovědí ji bylo zavrnění a Karla se snažila víc schoulit.
Znova s ní zatřásla.
„Nechte mě spát, jděte do háje zelenýho“ zavrčela Karla a snažila se spát dál.
„Vstávej, to jsem já…“ zašeptala jí Jarka do ucha.
„To jistě. Zas na mě něco zkoušíte, co? Kurvy šedivý. Dejte mi pokoj a nechte mě spát.“
Jarka to ještě dvakrát zkusila. Napodruhé se Karla otočila a otevřela oči. Chvíli zírala a tvářila se, že se jí to jenom zdá. Potom natáhla ruku a dotkla se Jarčina obličeje.
„Jseš to fakt ty?“
„Ne, panenka Mária svatohostýnská… jasně že já“ zašklebila se Jarka.
„Jak ses sem dostala?“
„Ále, taková veselá historka. Byli jsme s Hawkem a Niou v Hostýnkách, na jedné lesní cestě stálo auto, které mi blokovalo cestu, já u něj zastavila a nějakej zmrd mě švihl po palici klackem. Dvakrát. Jednou mi rozmlátil přilbu a pak mě omráčil…“ vzala ji za ruku a položila si ji na temeno hlavy. „Zkus, jakou tam mám bouli…“
„Pěkně, vypadá to, že se s tebou nemazlili…“
„No, to ne.“ Jarka se prohlídla a ohmatala. „A pěkně mě odstrojili. Náušnice, řetízky, prstýnky. Co kdybych tam měla laser, ostřelovací pušku nebo bombu. Ještě mi měli ostříhat nehty, abych někoho nemohla poškrábat…“ na potvrzení svých slov zaklepala dlouhými nehty na podlahu. „A jak ses sem vůbec dostala ty. A jak jsi tu dlouho?“
„Vim já? Tady se blbě odhaduje čas. Ale tipuju to na čtyři dny. Dohodla jsem se s Jill, že na pár dní vypadnu z Oblasti 51 a dám si pauzu někde v mimo …“

O čtyři dny dříve, národní park Grand Canyon, Arizona.
„Tak to je fakt super“. Karla opatrně nakukovala do propasti, na jejímž kraji stála. Cítila zvláštní chvění. Z výšek strach neměla, v poslední době měla nalétáno pár desítek hodin na různých letadlech a její matka je koneckonců pilot. Cítila respekt. Něco takového předtím ještě neviděla. Těch pár hodin v autě za to stálo.
Vytáhla fotoaparát a začala cvakat. Nevěděla, kam se podívat dřív. Ještě že má velkou kartu ve foťáku. Připadala si jako ve snu. Po delší době se zas dostala pryč z betonových bludišť Oblasti 51. Užívala si sluníčko, vítr, pocit svobody a volnosti.
Z brašničky vytáhla polarizační filtr a nasadila ho na objektiv zrcadlovky. „Nádherný mráčky“, bručela si pro sebe.
Zaklekla do písku u okraje, aby získala ideální záběr.
V okamžiku, kdy stiskla spoušť, ucítila závan větru, který jí začal čechrat vlasy. Vzápětí zaslechla temné hučení a vítr zesílil. Příští poryv jí z hlavy odnesl slamák. Vzápětí se zatmělo. Pohlédla nahoru. Kousek nad ní se vznášel malý létající talíř.
Napadlo ji, že by měla utíkat. Ale myšlenku vzápětí zavrhla. Zůstala stát a čekala, co se stane…

„Teleportovali mě na palubu, přivázali k nějakýmu stolu a píchli mi nějakou injekci, spala jsem jak andělíček. A potom mě začali testovat“ dokončila vyprávění.

Jarka se mezitím zavrtěla. Po dobu vyprávění se snažila překecat nohy k nějaké akci. A konečně se jí to povedlo. Opřená o zeď udělala pár nesmělých krůčků.
„Kruci, co mi to píchli?“ vrčela. „Chodím jak čerstvě narozený kůzle. S takovou se odsud nedostanem“. Udělala kolečko kolem zdí a znechuceně sedla zpět ke Karle.
„Ty to s tím tetováním už vážně přeháníš“ konstatovala Karla a sledovala její záda. „Pokaždý, když se vidíme, máš něco novýho…“
„No jo no, když mě to baví a líbí se mi to. A ty si můžeš aspoň prohlížet obrázky, tak se nebudeš nudit…“
„Prohlížet si budu, ale až jindy. Nezlob se, ale jsem děsně ospalá. Tady v téhle kovové škatuli bez postele se spí dost blbě, tak jsem utahaná jak kotě…“

Karla se omluvně usmála a natáhla se zpět na zem. Okamžitě se stočila do klubíčka. Jarka se natáhla za ni, objala ji. Přitiskla se k ní jako kočka, která chrání kotě. Vnímala její pravidelné oddechování, teplo jejího těla a přemýšlela, jak se odsud dostanou. Doufala, že u jejího telefonu pořád funguje lokalizační čip a že někdo ví, kde je hledat. Doufala, že Hawk s pomocí je už na cestě.

Pomalu se probírala z nejhoršího. Střípky roztříštěné paměti zapadaly na místo. Takže žádná držka ve sjezdu. Někdo ji vzal klackem po palici. A pak že je bajking nebezpečnej. I když, on nebezpečnej může být, pokud jste od zvláštních jednotek a nepřátelé o vás mají zájem. Prostě si ji vysledovali a počkali si na ni. Měli kliku, že v tu chvíli byla sama. No jo, to mám z toho chrtění, kdybych počkala na Hawka, tak se to nemuselo stát…

Zmobilizovala veškeré síly a soustředila se na tělo. Paralýza pokračovala, vidění pořád nefungovalo. Pravděpodobně ji něčím nadopovali. To bude chtít vyplavit.
Vidění se jí pomalu vracelo. Jas světla zůstával, ale začala rozeznávat tvary na stropě. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Kde může být? Vůbec netušila, jak dlouho byla mimo. Může být někde kousek od Kroměříže stejně jako na oběžné dráze v cizácké lodi. A momentálně nemá sebemenší možnost zjistit to. Tahle informace musí počkat.
Další pokrok. Nad sebou zahlédla nějaké černé čáry. Snažila se na ně zaostřit. Nedařilo se. Připadala si jako před rokem, kdy ztratila po nehodě dočasně zrak a uzdravovala se. Musí tomu nechat čas. Ale vůbec neví, kolik času má k dispozici. Zrovna ji můžou zkoumat a za deset minut zabít.

Konečně. Černé čáry se změnily na rozeznatelné tvary. Nad hlavou jí visel nějaký přístroj, do kterého vedly desítky kabelů z její hlavy. Odhadla, že má nasazenou nějakou čelenku nebo čepici s čidly.
„Doufám, že mě kvůli tomu neostříhali.“
Zkusila znova pohnout hlavou. Šlo to ztuha, ale povedlo se.

Její tělo viselo ve vzduchu. Pravděpodobně ji drželo nějaké silové pole. Těsně, tak, že se nemohla ani pohnout. Její tělo bylo poseto desítkami snímačů a čidel. V jejím zorném poli levitovaly tři velkoplošné obrazovky, prozatím černé.
Začala rozeznávat i další detaily. Ležela ve velké místnosti, všude kolem stála spousta různých přístrojů, obrazovek a dalších věcí. Kousek od ní bylo velké zrcadlo. Prohlédla se v něm. Opravdu levitovala asi metr a půl nad podlahou. Na sobě neměla kromě čidel vůbec nic. Ale její dlouhé tmavé vlasy byly nedotknuté. Ulevilo se jí.
„Vypadám fakt dobře“ napadlo ji a vzápětí si uvědomila komičnost celé situace. Ženská za všech okolností. Nechala myšlenek na svůj vzhled a soustředila se na zrcadlo. Tušila, že je poloprůhledné a za ním ji někdo sleduje. Pokusila se o telepatický kontakt. Přístroje kolem ní se probraly k životu. Místnost zaplavilo pískání a vzápětí ji silně rozbolela hlava. Zatmělo se jí před očima a celé tělo sevřela křeč.

Posuvné dveře vedle zrcadla se rozjely a do místnosti vešlo šest šedých cizáků. Následovali je tři lidé se zbraněmi, pravděpodobně strážní. Ti zůstali stát opodál a mířili na ni. Na efekt zapnuli laserové zaměřovače na samopalech. Gesto bylo jasné – „o nic se nepokoušej“.
Cizáci ji obstoupili. Jeden z nich na ni upřel své veliké černé oči. V hlavě slyšela jeho hlas…
„Vítejte u nás, buďte tu jako doma. Uvolněte se, nepokoušejte se použít svoje psionické schopnosti. Jste v ochranném poli, které je neutralizuje, pouze si způsobíte bolest. Spolupracujte a nic se vám nestane.“
„Co… co… co chcete“ zakoktala.
„Copak to není jasné? Vás. Vás a vaše schopnosti, váš mozek, vaši DNA, vaši plodnost. Už dvakrát jste nám utekla, potřetí už neutečete. Stanete se matkou nové generace lidí. Našich lidí.“
„Už jednou jste se o to snažili a nějak se vám to drobek vymklo…“ vysmála se mu Jarka. I přes vážnost situace se snažila neztrácet nadhled a hlavně nechtěla ukázat, že se bojí. „Obávám se, že nejsem vhodnej matroš pro vaše pokusy.“
„Tím bych si nebyl tak jistý“. Cizák přešel její ironickou poznámku bez jakýchkoliv emocí. „Budete se ještě moc divit.“
„Abyste se nedivili vy“ odsekla a stočila pohled od cizáka.

Mimozemšťan odstoupil a pokynul ostatním. Ti se rozešli k pěti konzolím a zaujali u nich svá místa. Ticho laboratoře narušilo pískání elektroniky. Panely se rozzářily světlem desítek kontrolek.

Jejím tělem projelo mravenčení. Jedna vlna. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Každá z nich silnější. Bezděčně se snažila uhnout. Silové pole, které ji drželo, ji obklopilo pevněji a vzalo jí i poslední možnost pohybu. Její hlava byla fixovaná tak, aby viděla na obrazovky, kterých si dříve všimla.

Cizák zatleskal. „Dívejte se. A uvědomte si, že váš odpor je zcela marný…“

Obrazovky ožily. A Jarka se nestačila divit. Běžely na nich na přeskáčku útržky z jejího života. Briefingy. Jihoamerická krize. Stavba prototypů Eurofighter AQL. Život u nich v domě. Válení se na pláži s Hawkem. Lítání. A zase jejich dům. Bojové akce s Niou. Objev altairské lodi, kterou si pokřtili Orel. A zase útržky z jejich domu. Únos v Nevadě. Karla. Jill. A zase Orel. Nákresy různých zařízení. Bitevní plány…

„Jak jste se k tomu dostali?“ zeptala se otřeseně.
Cizák neodpovídal. Sice na něj neviděla, ale cítila jeho vítězoslavný pohled. A pak že nemají emoce, svině šedivý. Tohle nám byl čert dlužen.

Ztratila pojem o čase a jenom fascinovaně hleděla na obrazovky. A začalo jí to docházet. Je to test. Pouze další test. Kdo ví, jak dlouho byla v bezvědomí. Za tu dobu se jí mohli hrabat v hlavě. Vytáhli jí vzpomínky a teď je používají proti ní. Uklidnila se a začala se ovládat. Obrazy zmizely. Silové pole, které ji drželo, trochu povolilo. Opět se mohla aspoň trochu pohnout. Otočila hlavu na cizáka.
„Překvapila jste nás, “ konstatoval s uznáním. „přizpůsobila jste se rychle.“
„Neměli byste lidi tak moc podceňovat…“
„Pro dnešek jsme skončili“. Cizák pokynul svým podřízeným. Jeden z nich přivezl na vozíku červenou krabici se spoustou různých elektrod. Zajel s ní Jarce pod záda. Ucítila, jak pole na vteřinu povolilo, její tělo se propadlo o pár centimetrů a dopadlo na zdánlivě pevnou plochu. Vzápětí ji opět něco znehybnilo.
„Nyní vám ukážeme vaše nové ubytování“ řekl cizák. Dveře ven z laboratoře se otevřely. Jeden z lidských strážných popadl rukojeť vozíku a začal ho tlačit ven. Jarka levitovala asi půl metru nad vozíkem. Druzí dva strážní šli kousek za ní a neustále na ni mířili.
„O nic se nepokoušejte“ volal za ní cizák. „Pořád jste v poli blokujícím vaše psychické schopnosti. Ublížila byste si…“

Na děšti seděli snad půl hodiny. Nevnímali mraveniště kolem sebe, nevnímali mechaniky nakládající poškozenou stíhačku na nákladní auto, nevnímali vodu padající z nebe ani mokrou trávu pod sebou. Nemluvili. Cítila jak z ní padá napětí nahromaděné v předcházejících chvílích boje s bouřkou a poškozeným strojem. Až teď jí docházelo, že mohla být mrtvá každou sekundu letu. Raději nad tím ani nepřemýšlela. Na hraně se ocitala často, ale takhle blízko už dlouho ne.
Cítila jeho blízkost a byla ráda, že u ní sedí. Nechtěla být sama.

Po nějaké době je do reality vrátil kapitán. Hodil přes ně deku a upozornil je, že by asi mohli zmizet do tepla. Bouřka pomalu ustávala a mraky odcházely dál na východ. Ze západu vysvitly první sluneční paprsky.

O hodinu později Jarka vešla do instruktážní místnosti. Odpočatá, vykoupaná, převlečená. Kapitán jí pokynul, aby si sedla a začal s vyhodnocením. Probrali data nasbíraná v průběhu mise a přešli ke stavu stíhačky. Slova se ujala Nia odpovědná za technickou část adaptace altairské techniky na pozemskou. Svou část vyhodnocení zakončila následovně:
”Schytalas to pěkně, to všechna čest. je docela zázrak, že ses vrátila v jednom kuse. Ten druhej výboj EMP tě musel zasáhnout nějak šikovně, že ti nespálil veškerou elektroniku. Bejt tebou, tak se dám na modlení. Záložní systémy řízení to sice přežily, ale ten motor a antigravitační jednotka, to je fakt zázrak. Každopádně, bude trvat nejmíň 14 dní, než mechanici vymění spálenou techniku za novou. Během týhle doby si musíš najít jinou hračku než je tvoje letadýlko. To delší dobu nikam nepoletí.”
”Tak to máte zrovna skvělou příležitost vzít si dovolenou a někam vypadnout” přidal se Roberts. “Sice můžete lítat na starým letadle, ale myslím, že týden někde mimo vám neuškodí. Už zas tu práci děsně žerete a to není moc dobrej nápad. Jarko, sbalte se, Niu a Hawka vemte s sebou a jeďte třebas na hory. Nejméně týden vás tu nechci vidět.”
Jarka se raději ani moc nehádala a přikývla. Ta dovolená se bude hodit.

O den později je odpolední slunce zastihlo v plné přípravě na dovolenou. Roberts se na ně přišel podívat, co to provádějí. Zrovna nakládali zavazadla do nákladového prostoru altairského transportéru. Hawk zajišťoval dvě horská kola.
”Proč jenom dvě” zeptal se kapitán.
”Nia prohlásila, že na takovýmhle vynálezu se zabít nehodlá” odpověděla se smíchem Jarka. “Sice je schopná řídit celou velkou kosmickou loď, hrát si na kapitána šéfovat posádce a střílet cizáky jako v kině, ale na bajk prý raději sedat nebude.”
”To je pravda” ozvala se Nia z kabiny transportéru. “Když jsem viděla, co všechno s tím dělají, tak jsem je raději s díky odmítla. V mém věku už musím dávat pozor na to zdravíčko.”
”Neblbni, je ti asi 3035 let” zasmál se Roberts. “To je nejlepší věk.”
”Fakt vtipný… ”
”Kam vůbec letíte?”
Hawk se vynořil z nákladového prostoru a vytahoval mapu. “Do ČR, Do Hostýnek. Ať Nia vidí taky nějaký kopečky. My s Jarkou projedeme pár chodníčků a Nia bude chodit pěšky, když nechce jezdit.”

O den později, zelená TZ na hřebeni Hostýnek, někde mezi Lázy a Bludným.
Sluncem prozářeným lesem proletěly dvě bílé šmouhy. Na čerstvě popršené lesní cestě se místy leskly kaluže a pneumatiky obou stínů z nich vystřikovaly vodu i bahno. Dva mladí lidé na bílých 29” MTB si hráli na závody. Momentálně vedla dívka a chystala se trochu zvýšit svůj náskok. Blížil se prudší výjezd a ona věděla, že její partner prudké kopce moc nemusí. Letěli po úzké cestičce vedoucí na hřebeni a koutkem oka si prohlíželi výhledy. Dnes měli v plánu trochu si zablbnout a zítra si to projet znova s fotoaparátem a na kochačku. Ale dnes se uvidí, kdo z koho.
Cesta prudce uhnula vlevo a dolů. Jarka vymetla další kaluž a Hawkovi voda ostříkla brýle. V tu chvíli vůbec nic neviděl. Musel zastavit.
”Hej, počkej na mě na Marušce” houkl na ni. Přikývla. Zastavil a lovil utěrku, aby očistil aspoň to nejhorší.

Jarka vyjela prudké stoupání a chystala se na mírný sjezdík. Otevřela víc přední vidlici a šla za sedlo. Stezka byla plná kořenů. Pevněji chytila řídítka a pustila to dolů. Pod sjezdem už měla docela solidní rychlost. Jedna zatáčka, druhá…
”A doprdele” blesklo jí hlavou. Na cestě stál velký zelený džíp bez jakéhokoliv označení, tak šikovně, že ji celou zablokoval. “Tohle asi nedám” řekla si v duchu a šla na brzdy. Měla kliku, že jela po suché části chodníku. Zastavila kousek od auta. Rachot přilákal muže v zeleném.
”Co tu děláte?” pustila se do něj. “Tady je zákaz vjezdu. A proč stojíte tak děsně blbě?”
Muž pokrčil rameny a omluvně se usmál. Z auta vytáhl mapu a pokynul jí, aby přišla blíž. Její instinkty ji varovaly, že něco není v pořádku. Zavrtěla hlavou. Chystala se znova nasednout a odjet. Auto takhle hluboko v lese, bez značek a nějakej boreček s mapou… ne ne, ti se neztratili.
Vycítila, že se něco děje za ní. Než se stihla otočit, někdo ji zezadu praštil něčím po hlavě. Cítila, jak praskla přilba. A druhá rána. Zatmělo se jí před očima. Cítila, jak padá k zemi. Poslední pohled jí nabídl modrou oblohu a pak už jenom tmu.

Hawk se zdržel víc než plánoval. Brýle sice vyčistil, ale vzápětí se mu nějakým záhadným způsobem dostala do oka moucha. Tu lovil asi čtvrt hodiny. Teprve potom mohl pokračovat. Věděl, že ztracený čas už nemá šanci dohnat a tak zvolnil. Jarka bude mít větší radost.
Čekal ho výstup na Marušku. Vzpomněl si na citát svého kamaráda - “Jó, Maruška ta nedá každýmu…” A taky že nedala. Zařadil malý převodník a začal se rvát s kopcem. Dorazil až na Marušku a rozhlížel se kolem sebe. Nikde ji neviděl. Kolem postávalo pár pěšáků. Zeptal se jich, ale odpověděli mu, že přišli před chvílí přes louku a nikoho na bílém kole neviděli. Poděkoval, vytáhl telefon a zkoušel jí volat. Nezvedala to. Asi zapomněla a bude čekat až na Trojáku, kde měli sraz s Niou. Našlápl a pokračoval po zelené kolem meteostanice. Cestou ještě zkoušel pár kolemjdoucích, ale ti taky nikoho neviděli.

Na parkovišti na Trojáku už stála červená Octavia a o ni se opírala Nia. Jarku ani její bajk nikde neviděl. Nia ho zahlídla a mávla na něj. Sundala si sluneční brýle a začala vyprávět, co se jí stalo.
”Normálně, u vás máte nějaký divný lidi. Auto jsem nechala na Rusavě a vyšlápla si po červené na Pardus, dál potom přes Klapínov zadem na Hostýn. Zahlídla jsem přeháňku, která pokropila les kousek odemě, ale až na Pardus to nedorazilo. No, z Klapínova jsem teda šla na Hostýn a nakoukla i do kostela. Lidem, co tam byli, asi nebylo vhod, jak jsem oblečená. Kraťasy a triko bez rukávů asi považovali za nevhodné. A nelíbily se jim ani moje krásný skvrnky na rukách, asi mě považovali za potetovanou smažku nebo co… jako by v životě neviděli nikoho z jiné planety. Ti, kdyby viděli Jarku, tak se asi z toho jejího tetování zblázní…”
”To víš, svíčkový báby…”
”Kde je vůbec Jarka?”
”Vim já? rozdělili jsme se někde u Bludnýho, měla čekat na Marušce a tam nebyla. Jestli někde nezabloudila nebo blbě neodbočila. Hostýnky jsou plný chodníků a stezek. Horší je, že mi nebere telefon.”
”Tak zavolej na základnu, ať zkusí lokalizovat její mobil.”
Hawk vytočil číslo operátora ve Vallettě. Aniž by se představil, okamžitě vychrlil otázku.
Odpověď ho uzemnila. “její signál se nachází asi 25000 stop nad zemí, rychlost 600 uzlů v oblasti mezi Holešovem a Přerovem.”
”Přepojte mě na šéfa…”
”Roberts, slyším…”
”Jarka se ztratila, asi ji unesli hádejte kdo. Vracíme se zpět na letiště a musíme zorganizovat pátrací akci…”

Už delší dobu mi v hlavě klíčí pokračování mých skoro 10 let starých “hříchů mládí”. Pomalu to zkouším ladit, brousit formu i obsah zápletek… K sepsání značně chaotických myšlenek mě přivedl podobný počin mé kamarádky…
O co ve zkratce jde? Už nějakou dobu probíhá tajná válka mezi lidmi a šedými mimozemšťany. Cizí síly se pomalu snaží infiltrovat lidskou vládu a připravit lidstvo na invazi. Málokdo o těchto snahách ví a ti, kteří vědí, informace tají, aby nevznikla panika. Tohle je příběh války viděný skupinkou lidí, vojáků OSN, vybavených speciálními schopnostmi v oblasti telepatie a telekineze, kteří pomalu skládají mozaiku informací a odhalují spiknutí… K tomu jim intenzivně pomáhá skupinka jiných mimozemských tvorů příbuzných lidem.

 

…Pomalu se probírala. První, co začala pořádně vnímat, bylo ostré bílé světlo. Nic jiného neviděla. Nemohla se pohnout…
”Kruci, to musela být pěkná tlama”, napadlo ji v první chvíli. Mozek zmámený bezvědomím začínal pomalu pracovat… “Šest krát osm je čtyřicet osm. Newtonovy zákony se týkají fyziky. A dneska je… sakra, kolikátýho je dneska. A co jsem dělala?"
Chvíli trápila paměť. Vidění se nezlepšovalo, hýbat se stále nemohla, pátrala v zákoutích mozku, co se předtím dělo. “Hostýnky… bajk… Ale jak jsem se dostala do Hostýnek?”
Krátkodobá paměť nepracovala. “No nic, zkusíme zapátrat hlouběji. Jak jsem se dostala do Hostýnek? Už vím…”

Středozemní moře, asi 60 km západně od Malty. Sílící bouřkou se prodírá poškozená stíhačka OSN.

“Alfa 02, testovací let 4050, volám věž, stav nouze…”
”Věž, La Valletta, mluvte.”
”Alfa 02, hlásím stav nouze. Při testovacím letu jsem byla napadena dvěma cizáckými stíhačkami. Jeden z nich mě zasáhl z EMP. První zásah vyřadil štíty, druhý usmažil půl elektroniky. Ztratila jsem antigravitační jednotku, jeden motor a další poškození je zatím neznámé, počítač skoro nepracuje, jedou jenom záložní systémy.”

O pět minut dříve.

Jarka právě dokončila další zkušební okruh nad mořem. Počítač zpracovával nová data z posledního měření, ona v rychlosti ťukala poznámky k jednotlivým hodnotám. Stíhala to právě v čas, od západu se rychle blížila bouřka.
”Nio, slyšíš mě?” houkla do vysílačky?
”Jo, slyším, copak” odpověděla jí z řídícího centra její kolegyně odpovědná za test.
”Právě jsem skončila poslední měření. Ty tvoje úpravy fungují. Antigravitační jednotka je stabilní, motory nejsou tak zatížené. Zdá se, že adaptace vašich technologií na naše stroje se konečně pořádně rozjela. Za chvíli bys měla vidět data. Já se pakuju, blíží se slušná bouřka.”
”Rozumím, Vrať se nebo ti sežerem večeři”

Pousmála se. Data z testu vypadala solidně. Zalovila na přístrojové desce a začala zadávat pokyny pro počítač k návratu.

Kabinou se ozvalo poplašné pískání systému varování. Z bouřkových mraků se znenadání vynořily dva cizácké stroje, přepadové stíhačky. Cizáci se nějak dověděli, že probíhá test a snažili se ho překazit a pozemský stroj sestřelit.
”Pěkně, hezký překvápko” zhodnotila situaci. Na radaru nebylo do poslední chvíle nic vidět. Sáhla po plynové páce a srazila ji nadoraz, aby unikla nebezpečí. Její Eurofighter nebyl ozbrojen a bitku s přesilou by těžko zvládal. Koutkem oka zkontrolovala stav štítů. 100%.
Manévr se jí bohužel ne zcela povedl. Jeden z cizích strojů se jí dostal na krátký okamžik přímo za ocas a než stihla zareagovat, vypálil po ní z elektromagnetické zbraně. Dvě koule jasného světla zasáhly trup stíhačky. První z nich vybila štíty a druhá poškodila elektroniku. Eurofighter začal okamžitě padat jako kámen.
”A do háje, tohle mi scházelo”, pomyslela si. Kabinu prořízlo hlasité houkání sirény. Displej ukázal nefunkční levý motor.
“Mám kliku, že jsem v 15 kilometrech, snad něco vymyslím…” napadlo ji.
Mezitím je dostihla bouřka. Vlétli do hustého deště a černých mraků, viditelnost klesla na nulu. A stíhačka padala k zemi. Kabinou neustále řvala siréna.
”Zmlkni” okřikla ji. Neposlechla.

Cizí stroje se v bouřce odpoutaly. Cizáci nechtěli riskovat v bouřce a vylétli nad oblačnost. Byli si jistí zásahem.

Eurofighter se propadl o 5000 metrů. Řízení nereagovalo, směr letu určovaly pouze chaotické vzdušné proudy.
”Ještě chybí, aby do mně praštil blesk” napadlo ji.

Najednou ucítila v řídící páce trhnutí. Naběhly záložní systémy. Zkusmo přidala plyn. Funkční Iontový motor poslechl a zvýšil výkon. Pomalu a opatrně se snažila vyrovnat let. Dařilo se. Nabrala směr ven z mraků. Neustále ale klesala k hladině moře. Byla si vědoma, že někde nahoře číhají cizáci, aby ji dorazili.

Z mraků vylétla asi 100 metrů nad hladinou. Radar pro jistotu nefungoval. Doufala, že cizáci ji nezachytí nebo že odletěla. To poslední, co by v téhle chvíli potřebovala, byla šarvátka v polofunkční neozbrojené stíhačce.

Zdálo se, že ji nikdo nepronásleduje. Zato se objevil jiný problém. Motor hlásil přetížení a rychle stoupala teplota. Snížila výkon.

Na letišti okamžitě zareagovala pohotovostní skupina. Čtyři stíhačky se chystaly ke startu a pronásledování nepřátel.

Jarčino pomalu se pohybující letadlo mezitím opět dostihla bouřka. Na překryt kabiny zapleskaly obrovské kapky deště. “Tohle bude hodně veselej vejlet” napadlo ji.

Navigace naštěstí fungovala v pořádku. K letišti zbývalo pouze 10 km.

“Alfa 02. připravte ranvej na nouzové přistání.”
Letadlem zmítaly prudké vzdušné proudy. V tomhle by přistával jenom blázen. Za normálních okolností by před přistáním zapnula stabilizátory a antigravitační jednotku, s jejich pomocí by sedla jako do peřinky. Jenže v téhle situaci to bude mnohem zajímavější. Napadlo ji vystoupat nad oblačnost a čekat, až to přejde. Jenže nad mraky asi číhají cizáci a navíc, kdo ví, co se ještě pokazí. Kdepak, musím přistát hned.

Na ranveji se mezitím rozjelo velké mraveniště. Záchranné jednotky se rozmístily kolem dráhy, na trávníku už čekali hasiči i záchranka. Kousek od nich čekal i velitel základny kapitán Roberts a velitel jednotky, Jarčin parťák Hawk. Oba neklidně pozorovali mraky a marně hledali vracející se letadlo.

“Alfa 02, připravuju se na přistání. Držte mi palce, osvětlete ranvej, všichni pryč” zařvala do vysílačky. Bouřka sílila. Vítr si pohazoval letadlem jako hračkou. 5 kilometrů. Ta vzdálenost se zdála nekonečnou.
Kabinou opět zavyla siréna, tentokrát hlubším tónem. Oznamovala kritickou ztrátu rychlosti. Proti síhačce zafoukl silný protivítr. Přidala na výkonu a týraný iontový motor z posledních sil zareagoval. Nervózně poposedla. Jestli tohle zvládne, bude dobrá.

2,5 kilometru. A vypadlo rádio. To je pěkně v háji. Co klekne dál?
Bouřka stále sílila, viditelnost opět klesla k nule. Snad se bude moci spolehnout na přístroje. Zatracená práce. Kdyby to aspoň tak děsně netřepalo. Stačí jeden poryv větru a roztříská ji to o zem.

500 metrů. Došlo na lámání chleba. Vytáhla klapky. První poloha, druhá, třetí… A zase siréna. Zapomněla na podvozek.
Palubní deska před ní připomínala diskotéku. Snad každá kontrolka, která mohla, tak blikala. Tohle bude těsný. Hodně těsný.
Hmátla po páčce podvozku a čekala šumění hydrauliky. Nic. Koutkem oka mrkla po třech kontrolkách podvozku. Nesvítily. Tohle je zralý na katapultáž. Ovšem v bouřce je to o kejhák. Bude muset ukázat, že si zaslouží titul eso. Aspoň kdyby fungovalo to zatracený rádio. Takhle je na to úplně sama.

Podvozek pořád nic. Ranvej byla jenom 100 metrů daleko. Už rozeznávala i jednotlivá vozidla. Vítr se naštěstí trochu utišil a přiblížení se zklidnilo. Klesala velice pomalu, motor jel na nízký výkon. Snažila se přistát maximálně jemně. Připravovala se na náraz a očekávala skřípění kovu o asfalt.
Pár sekund před dosednutím se ozvalo temné zahučení a letadlo se zhlouplo.
”Altairská elektronika má velice zvrhlý smysl pro humor” napadlo ji. Právě naskočila antigravitační jednotka.

Stíhačka zastavila sestup ve výšce metr nad povrchem a pomalu dolétla ke středu ranveje k záchranným jednotkám. Potom jemně dosedla na zem.

Hawk sledoval poslední metry přistání se zatajeným dechem. Viděl, jak vzdušné proudy bouřky cloumají Eurofighterem a čekal, kdy ho některý z nich srazí k zemi. Pořád neviděl podvozek a nevěděl, jak to dopadne. V tu chvíli mu nevadilo, že stojí v prudkém dešti jenom v triku a že není dvakrát teplo. Strašně toužil po tom nějak pomoct, ale věděl, že tentokrát je to na Jarce. Když stíhačka dosedla na zem, spadl mu kámen ze srdce.
Nedbal nebezpečí možné exploze stroje a rozběhl se vpřed. Viděl, jak se zvedá překryt kabiny a leze z ní jeho zpocená utahaná kolegyně.

Jarka vyskočila z kabiny a dopadla na zem. Praštila přilbou o asfalt ranveje a sesunula se na zem. Vypětí posledních minut ji vyčerpalo. Byla ráda, že se udrží v sedu. Ucítila, jak si k ní někdo přisedl a vzal ji kolem ramen. Věděla, kdo to je. Odhrnula si mokré vlasy z čela, aby nevypadala jako vystřižená z hororu Kruh a usmála se na něj. Vzápětí se hystericky rozesmála na celé kolo. Odpovědí jí bylo tiché “jsi dobrá” a jásot s potleskem všech okolo.

Vzápětí k nim přistoupil kapitán. “Tohle se vám fakt povedlo…”

 

máte zájem o další pokračování? :-)

V poslední době se mi dějí samé lepší věci. Včera kopr k obědu a dneska ráno zážitek :-)

Jistě znáte panelákové záchody. Malá místnůstka s mísou, kde se stěží pohnete. Pokud ne a máte záchod větší, tak vám závidím :-)

A cože se mi to stalo? Ráno si takhle sedím, čtu si a najednou… jejda, sakra, do háje, chytla mě křeč do pravé nohy. A pěkně silná. Jenže co teď. Křeč v pravé noze a dveře na levé straně. Takže nohu jsem si natáhnout nemohl, vstát jsem taky nemohl, protože noha neposlouchala. To byl boj :-). Nakonec se mi to povedlo rozmasírovat, ale trvalo to :-).

Když se daří tak se daří.

Jak říkáme my buddhisté, karmický dopad je občas drtivý :-) a karma je pěkně škodolibá svině. Ovšem absolutně netuším, čím jsem si zasloužil tohle…

Jako vždy jsme se v jedenáct vypravili na oběd. Cedule hlásala “česneková polívka a krůtí maso po valašsku”. Můj šestý smysl na jídlo mě před ničím nevaroval. Tak jsme zasedli a objednali si to.

Česnečka byla docela v pohodě…

A pak TO přišlo. Apokalypsa, boží trest a pohroma na jednom talíři. To krůtí maso po valašsku totiž plavalo v KOPROVÉ OMÁČCE. Až se mi zle udělalo. Sakra, to nemůžou varovat, že se jedná o takovej blivajz? Fuj. Asi se bojí, že by jim na koprovku spousta lidí nasrala.

Nějak jsem to přežil, ale je mi z toho docela blivno. A ponaučení? Nedávejte si jídla s vágně napsaným názvem, nemuselo by to dobře dopadnout.

S pozdravem “jdu blejt”

váš Doom

Wojtek na bike-foru před nějakou dobou přišel s dobrým zlepšovákem – domácí wapkou :-)

Pár týdnů jsem o tom přemýšlel, jestli je to hovadina nebo ne. Což o to, nějaká ta pomoc při mytí se hodí dycky. Ale kupovat nějakej krám navíc, když to jde zmáknout kýblem a smetákem? To by mě mohlo.
Nicméně, myšlenka pomocníka na mytí mi vrtala hlavou a nedala pokoj. Tak jsem se dneska rozhoupal a vyrazil po hobby marketech. Mamka mi dala seznam kytiček a semínek, která by se jí hodila, moja se chtěla podívat na hnojiva a nějaký ptákovinky pro kytky, takže jsme to pojali jako velkou akci :-).

V OBI nějakej postřikovač měli. A vypadal i docela pěkně, pětilitrovka, bytelná pumpa s dobrou rukojetí. Ale ta cena. – skoro 600 kč. Tolik za takovou hovězinu nedám. Zkusím štěstí někde jinde. Další zastávka byla v baumaxu. Tam jsem objevil akční sadu dvou – viz fotka, pětilitrovka a litrovka za lidových 400 kč. To už vypadalo líp. Tak jsem to koupil…

Zkušenosti: tož dobře to čistí. U pětilitrové jde vyvinout tlak max 2,5 BAR, pak spustí bezpečnostní ventil. Tenhle tlak bohatě stačí. Ložiskám neublíží, ale bahýnko umí vymýt krásně. Dokonce si poradil i s mým oblíbeným zákoutím – vnitřní stranou můstku vidlice, která je děravá a bahno se tam rádo drží. Vymylo se to moc pěkně. Umytí pouze tlakem nestačilo, sice jsem umyl velké kusy, na rámu jsem měl bahno docela staré a zaschlé, tvořící tenkou vrstvu, na pomoc musel přijít smeták. Ale stačilo pouze jemně omést.

Spotřeba vody: 11 litrů na celé kolo – prvními pěti jsem umyl to nejhorší, potom smetákem poškádlil to usazené a druhými pěti litry jsem to spláchl. I ten malý postřikovač přišel ke slovu, tím jsem pak finálně opláchl řízení a bowdeny.

Závěr: docela spokojenost. Wapka to není, zaschlé bahno se musí omést smetákem, ale jinak to umývá pěkně a hlavně, netrpí ložiska. Snad se dokopu k tomu, abych bika aspon trochu opláchl po každé bahenní akci, s tímhle by to mělo jít samo :-)

Krásné ženy hrající fotbal v bahně. Pánové, tenhle klip se vám bude líbit. I přestože nefandíte house music, udělejte si čas a klikněte.

majitel videa, ministry of sound, bohužel zakázal vkládání :-(

takže, hurá na to. Corenell vs. Lisa Marie Experience - Keep On Jumpin

a tohle je taky dobrej fotbalovej mazec. Alex Gaudino Feat. Shena - Watch Out. Typická Gaudinovská saxofonová tvrďárna (kdo by neznal Destination Calabria se stádem mažoretek :-)) Ve Watch out rovněž vystupuje spousta bab :-)

House je prostě sexy.

Akce se docela povedla. Podrobnější report zatím skládám v hlavě, stalo se toho hodně. Pokud se mi to povede nějak sepsat, určitě se podělím…

Zatím vás pozvu ke sledování filmečku natočeného naším doprovodným vozem na cestě mezi Zlínem a Luhačovicemi.

Nezapomeňte nakouknout i na fotky

O polarizáku uvažuju už hodně dlouho, v podstatě od doby, kdy mi Stanček v Hostýnkách ukázal svůj. Jenže, pořád jsem neměl solidní základ a nebyl jsem si jistej svým focením. O něco později jsem pořídil lepší stroj a Li mi sdělila, že to s mým focením není tak děsný. Tak jsem se rozhodl, že se do toho trochu víc zažeru. Manuální režim svého aktuálního kompaktu už docela zvládám a tak bych rád začal s filtry.

Nákup filtru proběhl nestandardně – jak říká “odmocnina z kamaráda”, není dne ani hodiny, aby se něco neposralo. Naběhl jsem do obchodu s vizí nákupu hotového za deset minut. Houby leda :-). U pultu stála rodinka a kupovala kompakt, evidentně tápali. Prodavačka na mě koukla jestli hodně spěchám. Já že ne, že se něco přiučím. Asi 20 minut meditovali nad nějakým Olympusem. Nakukoval jsem jim přes rameno zvědav, jaký to má ovládání. Přiznám se, že mě moc nenadchlo. Nakonec přístroj vzali, koupili k němu i kartu a já se radoval, že si nakoupím taky. Prdlajz. Dceruška, která s nima byla, rozjela druhý kolo, tentokrát se rozhodovala mezi dvěma Panákama. Vyloženě holčičí modely. Růžová metalíza, štíhlé tělo, nápisy hlásaly 10 Mp a 4x zoom – zajímalo by mě, jak to v reálu fotí, optika byla vyloženě subtilní a odhaduju, že chip taky nebyl z největších. Nejvíc mě ale drtila ta barva. Ale snažil jsem se moc nepošklebovat. Jako doplněk k image to ale asi účel plní :-) (mimochodem, jak jsem koukal na ovládání, tak to mě vyloženě děsilo)
Po 20 minutách nakoupili i druhý strojek a spokojeně odešli. Nastala moje chvíle. Těšil jsem se, že dostanu polarizák a vypadnu. Houby. Prodavačka vybalila filtr z krabičky a zjistili jsme, že je na něm kaz jak prase – asi 3mm dlouhá tenká čárka mezi skly. A jak na potforu to byl poslední kousek. Já s sebou měl jenom ty prachy, které to mělo stát. Snažili jsme se tu šmouhu rozleštit, ale nepovedlo se.
Prodavačka mi nabídla dražší větší model. Já nakoukl do peněženky, zeptal se, jestli jí nevadí drobný. Nevadily. Tak jsem vysypal drobáky a napočítal stovku.
Co čert nechtěl, naši republiku opět navštívil papež… teda co to kecám, co čert nechtěl, na dalším kousku byl taky kaz. Teprv třetí byl v pohodě.
Stal jsem se majitelem filtru o průměru 55mm od Hamy.

A jak to fotí? Mrkněte do galerie. Já jenom předešlu, že se moc nedařilo. Jak na sviňu dneska nebyly mraky. Poslední dny bylo pořád docela oblačno a zrovna když já jdu fotit, tak se to musí vyfoukat :-)
Další past – nějaký prasátko mi chytlo na čočku a zamastilo ji. Tak šikovně, že se nechytalo AF. Takže vylovit utěrku z brýlí a přeleštit objektiv.
Nevím jak moc se mi dařilo, to musíte posoudit sami. Na vodě nějakej efekt vidět je, mraky jsem nakonec taky našel, ale na těch toho moc nevidím. Halt to chce víc praxe :-)
Tentokrát jsem nějak moc neřešil duplicity fotek a fotil navíckrát s různým efektem…

Mizím se flákat do Luhačovic. držte pěsti, ať někde nezmoknu :-)

Projekt Franta se překlopil do fáze Milestone 2…

Co zbývá?
- vyladit optimální převod – 39/15 je moc těžký na rozjezdy
- sehnat objímky brzdových pák Campa – stávající se špatně drží
- natáhnout vedení k zadní brzdě
- omotávky

Kolega je na dovolené, tak jsem využil situace a ukradl mu monitor, teď mám dva :-D

Už asi vím, čím je způsobena moje neuspokojivá výkonnost, jak fyzická, tak i mozková. Něco na mě leze-e, nějakej chorob. Asi jsem před Pradědem někde prokosl a od té doby se to vleče. Není to nic závažnýho, ale poslední dny mě dost pobolívá v krku a mám ucpaný dutiny. Odpoledne najedu na pu-erhovou kůru a snad se z toho dostanu…

když už nic jinýho, mám se na co vymlouvat :-)

Na dnešní zamračené chladné ráno jsem si pro vás připravil příjemnou pomalou písničku

Zavřete oči, zaposlouchejte se do piána, saxofonu a “černých” vokálů.

Jak jsem referoval v sobotu, byl jsem okraden. Moje drahocenné Kameleony změnily majitele…

Dnešní odpoledne jsem věnoval lítání po městě a lovu bot. Lidi, to bylo šílený – najít slušnou tretru vel. 46. začal jsem po čtvrté v mém oblíbeném obchodě. Tam měli docela pěkný Shimana, ale japonec má evidentně jinak velkou 46 než jiný výrobce – bylo mi to děsně malý. Objednali by mi 47, ale dodací doba tejden. Tak jsem poděkoval, že se ozvu, pokud neseženu jinde. Další obchod bikové tretry pro jistotu neměl vůbec, jenom turistické s tkaničkama. Tkaničky nebrat. Další zas neměl 46. V dalším mi nabídli 47 od Exustaru. Ani jsem je nezkoušel, vůbec se mi nelíbily – taková divná bahenní zelená.
Po hodině lítání jsem došel k předposlednímu krámu v centru OL. Tam na mě pro jistotu čekala slušná fronta, tři lidi tam zrovna vybírali kola. Prodavač se mě naštěstí ujal po chvilce. Dobrá zpráva, 46 mají. Dyzajn sice nic moc, taková nudná kombinace černé se stříbrnou, ale pěkně mi sedí. A vypadá to, že mají i dobře vyřešené větrání, jsou docela prosíťované. Tak si snad zvyknu.

A proč vozím MTB tretry na silnici? Protože v silničních se nedá chodit :-)