Vyjížďkou na Kraličák jsem dotočil letošní 4000. kilometr. Chrti se asi ušklíbnou, protože mají daleko víc, ale já jsem spokojený.

Malá statistika, aneb jak vidí letošek moje Sigma 2006

A tohle je moje stádečko:
Silnice



Velikost : 58
Hmotnost : 9,5 < m < 10,5 (bez pumpy a vercajku)
Rám : Fort RO Entry
Vidlice : celokarbon
Hlavové složení : Ričí
Kliky : Dura Ace 180 mm
Středové složení : Ultegra - octalink
Přesmykač : Tiagra
Měnič : Ultegra 6600
Řazení : Ultegra 10s  6600
Převodnik : Dura 53/39
Kazeta : Ultegra 13-25
Řetěz : Dura 7800 nebo Ult. 6600
Náboj přední : Novatec na průmyslech
Náboje zadní : Novatec na průmyslech
Brzda přední : Ultegra 6600
Brzda zadní : Ultegra 6600
Brzdové páky : Utegra 6600
Ráfek přední : Taurus
Ráfek zadní : Grand
Dráty : Swiss DT (36x)
Pedály : SPD A520
Řídítka : BBB Fastbar OS
Představec : černej
Sedlovka : černá
Sedlo : Pell's E-Fly
Pláště : Orium/Ricorso

krosobajk:

 

Velikost : 20 “
Hmotnost : asi 15 kilo i s nářadím
Rám : Silence
Vidlice : Tora 318 SoloAir 29er @ 100mm
Hlavové složení : Ričí
Kliky : Isoflow
Středové složení : Kinex
Přesmykač : Alivio
Měnič : Alivio
Řazení : Deore M511
Převodnik : 44/32/22 Isoflow
Kazeta : BBB 11-28
Řetěz : C9 Record
Náboj přední : M475
Náboje zadní : M475
Brzda přední : BB7 + 185mm Aligator
Brzda zadní : BB7 + 160m Roundagon
Brzdové páky : Avid FR5
Ráfek přední : GrandRock GL
Ráfek zadní : GrandRock GL
Dráty : Swiss DT
Pedály : Wellgo
Řídítka : GT 680mm
Představec : Truvativ XR
Sedlovka : hliníková :-)
Sedlo : Selle Italia Flite Titanium
Pláště : Kenda 42mm - víc nepobere zadní stavba

Tak by se dal ve stručnosti shrnout můj včerejší den . Mapka a profil viz bikemap

Začalo to docela nevinně. “Jedu do Králík, nechceš se svézt? Pořád jenom jezdíš na Praděd, dej si jednou Kraličák” – takhle mě ráno pozval kamarád. Proč ne, v té části jsem ještě nebyl a svezení přijde vhod. Takže rychle nachystat, najíst a v půl osmé jsme už startovali směr Mohelnice – Šumperk. Chladnější ráno, mírně pofukovalo, zdálo se, že kromě horka bude fajn.

Vysadil mě v Králíkách u obchodu. Poblíž zrovna probíhala registrace nějakého bajkového závodu, všude samej chrt s horákem a já tam montoval silničku. Tak trochu růže mezi trním - bajkři pokukovali, kdo jim to tam postává

Nakoupil jsem si jídlo a vyrazil na cestu. A měl jsem štěstí. Po cestě na Dolní Moravu jsem chytil kolonu za traktorem. Smrděli pěkně, tak jsem se raději na chvíli schoval do stínu a čekal, až to přejede. Chvilku jsem si počkal a zas vyrazil.

Nad Králíkama byly pěkný panoramata

Sjezdík do Červenýho potoka a potom hurá na Dolní Moravu. A nastoupáváme.
Zajímavá dědina. Dlouhá, podobně jako Malá Morávka, jak tejden a pořád do kopce. Ale zatímco v Morávce je ten kopec aspon vidět, tady člověk dře, aby jel aspon trochu slušně a nic z toho
Dojel jsem až na konec. Parkoviště, zákaz vjezdu a silnice pokračuje. Zákaz jsem nějak výrazně neřešil a směle vjel do lesa.
Bylo mi řečeno, že skoro až pod Kraličák vede lesní asfaltka. Nevede. Zrovna je totiž v rekonstrukci a na povrchu leží asi třícentimetrová vrstva štěrku. Na cesťáku sjízdný s obtížema. Naštěstí se po pár metrech odpojila žlutá TZ vedoucí po druhém břehu potůčku. No, potůčku – ona je to Morava. Ale k tomu později. Žlutá zpočátku vedla taky po zpevněné cestě, ale velice rychle se změnila na lesní cestičku s kamínkama a travnatým středem. Silniční výjezd se zvrhl v cyklokros. Mírně závistivě jsem zavzpomínal na Seržu a jeho cyklokrosku. Tady by se hodila líp. Nicméně při troše opatrnosti a pomalém postupu se dalo jet v pohodě. Troufám si tvrdit, že ta cesta byla komfortnější než jakákoliv silnice z kostek. Nejhezčí jízda byla po travnatém středu.

Tenhle krásnej čistej potůček je opravdu Morava? No asi jo. Znám ji jako velkou řeku a tahle je maličká. Zajímavá změna.
Dojel jsem až k můstku, přejel ho a nakoukl na druhou stranu. Žádná změna, zas vrstva štěrku. Tak jedem po žluté.
Celou dobu byl moc příjemný chládek. Teplota nešla nad 25°C, říčka šuměla, stromy šustily ve větru, prostě romantika . Akorát jsem svou přítomností a přítomností silničky na takovém místě děsil lidi

Dorazil jsem k dalšímu mostu. Žlutá zde křížila řeku a pokračovala po druhém břehu. Tak jsem přešel taky. Po pár metrech jsem dorazil na kamenitou cestu. A tady jsem skončil. Tohle už na cesťáka stoprocentně není. Zeptal jsem se kolemjdoucích, jak daleko je to na Kraličák. Zhruba 5 km. Desetikilometrová procházka v tretrách po kamení mě moc nelákala, tak jsem se otočil a vyhlásil ústup. Příště si sem dovezu bika.



Sestup byl podobný jako výstup. Pomalu, opatrně, maximálně dvacítkou. Ale užil jsem si ho. Krásná cesta. A sjezdík Dolní Moravou byl taky skvělý. Celá akce obecně byla plná sjezdů. Dolní Moravou jsem projížděl čtyřicítkou, mírně proti větru. Na konci byla pauza na namazání – sluníčko už pěkně pálilo.

Červený potok a sjezd do Hanušovic. Taky nádhera. Pozvolné klesání, stabilních 40 k/h na tachometru, pěkná silnice a mírný provoz. To se mi líbilo. Akorát zas trochu foukalo proti.

Idyla skončila v Hanušovicích. Viz profil. Čekal mě výstup na Kopřivnou. Docela solidní stojka. Ze začátku nic moc, ale postupně přituhuje. A navíc je už pěkný vedro. Tady rozhodně rekordy lámat nebudu a průměr taky nebude nic moc. Nejhůř sice není, ty nejtěžší části jsem jel na 39/21, ale bylo to zdlouhavý. Nejhorší to asi bylo v dědině. Kouknul jsem napravo a z dost velké výšky na mě koukal kostel. A tohle budu muset ještě vyjet. Kopřivná je v pěkným kopci, dobře si to místo vybrali. A kopec pokračuje i kus nad dědinu. Sranda k pohledání. Ale nějak jsem to zvládl.

Za odměnu při výstupu je samozřejmě sjezdík. Ten z Kopřivné do Šumperka je moc pěkný. Rychlý, pár serpentinek, pohoda. Užíval jsem si ho naplno. A nikde žádný auto – tohle je snad sen. Velká kompenzace za výstup.

Šumperk musím pochválit za značení ve městě – věděl jsem, že se musím dostat k nádraží, odkud už to znám. A dostal jsem se, po cestě byly směrovky. Dobrá práce.

Město za mnou, pokračujem na Uničov. A jejda, problém. Protivítr. Proti foukalo už před Hanušovicemi, ale tomu jsem nevěnoval pozornost, přece jenom jsem jel nějakým údolím. Ale tady už to bylo dost blbé, protože pokud fouká takhle, bude mi funět proti celou dobu. A taky foukalo.
Zastavím se u Hrabišína. Už vím, podle čeho se jmenuje – každej, kdo tama jede, si pěkně hrábne, dědina je zas postavená v kopci. Ale za tu námahu je potom odměna – sjezd do Libiny. Zpočátku v pohodě, ale jakmile se cesta narovnala, zas se začal ozývat protivítr. A já se trápil. Teplota vylezla nad 35 a kolísala kolem 40°C. A tyhle podmínky mě čekaly až domů. Teplo mám rád, ale tohle už bylo moc. Přišla na mě krize. Zastavil jsem u obchodu, koupil si vodu a chvíli odpočíval. Trochu to pomohlo, ale posledních 30 km bylo dost šílených.

Nechápu jednu věc. V neděli jsem byl na jihu a foukalo proti. Teď jsem byl na severu a zas foukalo proti. Fakt blázinec.

A statistika na závěr: 112 km, AV 24, up 850m a hrozný vedro

Letošní dovolená začala velice příjemně.

V týdnu mi psal kamarád Luboš, jestli nechci s ním a s jeho hezčí polovičkou Lenkou vyrazit v neděli na Baťův kanál. Počasí mělo být pěkné, tak proč ne. Plán byl následující: ráno sraz v Olšanech, autem přes Chřiby do Veselí n. M., nalodit se, svézt se do Strážnice a po návštěvě skanzenu poslat Lenku s malým Markem zpět lodí a my s Lubošem se vrátíme po vlastní ose domů.

Tož jak se dohodlo, tak se i udělalo. Neděle 27.7 byl ten slavný den . Sraz byl v 7:30 v Olšanech. Kolem sedmé jsem vyrazil. Bylo krásné jasné ráno, sluníčko zatím jenom nesměle hřálo. Obloha vymetené, trochu pofukovalo.
V Olšanech jsme se srazili o něco později než byl plán. Šupli jsme mou silnicu na střechu, věci do kufru a hurá na cestu.

V jedné dědině nás na křižovatce čekalo překvapení – bez nějakých větších okolků se tam procházel páv. Totálně ochočenej, auto mu problém nedělalo. Jednu chvíli jsme mysleli, že je to jenom nějaká napodobenina, ale pomalu se hýbal, takže asi byl živej

Bez nějakého většího bloudění jsme se protáhli kolem Prostějova, Ivanovic, Morkovic až na silnici E50, která nás dovedla skoro až na místo. Pěkná nová cesta, široká, zdála se i bezpečná.  V Uh. Hradišti jsme odbočili na silnici č.55 do Veselí a dál. U téhle cesty se chvíli zastavím z hlediska cyklisty. Jedná se o hlavní tah, takže je na ní celkem logicky zákaz vjezdu cyklistů. Silnice je úzká a provoz velký. Takže rozhodnutí je to logické. Ale zákazové značky jsou umístěny pěkně nelogicky, asi dva kilometry za každým městem a na konci měst není upozornění pro cyklisty. Já osobně bych sice po takovéhle frekventované cestě nejel, ale nějaké přídavné značení možné alternativní cesty by určitě nebylo od věci.

Veselí, vystupovat.

Dopravili jsme se k pokladně, Luboš s Lenkou šli vyzvednout lístky a já hlídal věci. Časování nám vyšlo pěkně, do odjezdu zbývalo asi 30 minut.

Rád bych se pozastavil u jedné věci. Jak zpívá Dan Landa - “čistý záchody, to mám rád”. V bufíku u přístavu jsem si musel odskočit. Vlezu na záchod a málem mě to povalilo. To byl vzdoušek. Aspon mě to ale donutilo být rychle zpět. Každopádně, trocha větrání by asi neškodila.

věžička s pokladnou a bufetem	přístaviště	“naše” loď

Nalodili jsme se a hurá na vodu. S naloděním byl taky trochu problém – konkrétně s kolama. Cestovní agentura sice nabízí převoz kol, ale ten převoz je trochu vachrlatý. Kola cestovala na horní palubě jen tak opřená o zábradlí bez jakéhokoliv dalšího zajištění. Sice byla opřena pod velkým úhlem, takže riziko spadnutí bylo dost minimální, ale pochybnosti hlodaly.

Loď zahoukala a vydala se na cestu.

Sluníčko už pěkně pařilo, povíval větřík, klidná ospalá atmosféra. Všechno slibovalo totální relax.
Perlička a zpestření byly mosty. Naše loď byla dvoupatrová a mosty nízké. Takže o zábavu bylo postaráno – před mostem šli všichni na horní palubě k zemi za vydatného smíchu. Mnozí sice vtipkovali, že se před nějakým mostem přece neskloní, ale hrdina nakonec nebyl nikdo Však posuďte sami, kolik tam bylo místa.

Mostů bylo celkem sedm, ty nejzajímavější vám průběžně ukážu. Teď ale chvíli beze slov

Chvilku po podjetí prvního mostu jsem vytáhl čajování a to nám s přestávkama vydrželo až do Strážnice. Co jiného na vodu než oolong Vodní víla?

Cesta zvolna ubíhala, projížděli jsme krásnou rovnou krajinou mezi poli a loukami, občas se objevil osamělý strom na kraji pole. Lenošení na slunci bylo velice příjemné.

V polovině cesty čekala plavební komora. Křižovali jsme Moravu a hladina kanálu je v místě křížení 3 metry nad hladinou řeky. Pro suchozemskou krysu, jako jsem já, to byl zajímavý zážitek.
Trochu odbočím. Baťův kanál byl původně provozován pro dopravu paliva pro elektrárnu. Čluny s uhlím byly taženy koňmi (břehy kanálu nejsou nijak moc zpevněny a tak bylo nutno jezdit s loděmi pomalu, aby se nedělaly vlny, které by břehy narušovaly) a v místě křížení funkci koní převzala speciální lanovka, jejíž zbytky uvidíte na fotkách. Celý proces klesnutí lodi o 3 metry trval přibližně 20 minut. Čekání nám zpříjemnilo pozorování hejna vlaštovek, které lovily hmyz.

Černá brána se otevírá

Na druhé straně je opět plavební komora, tentokrát s rozdílem jednoho metru.
Po úspěšném absolvování obou komor jsme pokračovali dál na Strážnici a skončili proplutím parku.

Po přistání jsme se přesunuli do skanzenu. Průvodkyně nám zajistila uschování kol, za což jí tímto znovu děkujeme.
Opět se zastavím u záchodů. I zde stály za houby, vzdoušek byl dokonce ještě exkluzivnější než ve Veselí. Možná by stálo za pokus uvažovat o rekonstrukci.
Lodivod nás varoval, že restaurace ve skanzenu stojí za houby. A nepletl se. Chaos v rezervaci stolů, pomalá obsluha, která totálně nestíhala. Jenom jsme nakoukli a raději šli napřed na prohlídku skanzenu.

Prohlídka byla fajn. Pokud se do Strážnice podíváte, tak skanzen rozhodně započítejte do návštěvy.

Druhý pokus v restauraci taky nedodpadl nejlíp. Nakonec jsme rezignovali na jídlo a dali si jenom polívku, aby Lenka s Markem stihli loď zpět do Veselí. No a my s Lubošem se vydali domů po trase Bzenec – Mor. Písek – Nedakonice – Staré město u Uh. Hradiště – Modrá – Bunč. Velice kvalitně foukalo proti. A navíc bylo pěkné horko. Sice to docela jelo, ale síly rychle ubývaly. A k tomu pár frustrovaných dementů, kterým asi solidně šibalo z horka, protože tolik bezdůvodně troubících lidí jsem už dlouho nepotkal. Ve Starém městě jsme se proto shodli, že dojedem na Bunč a tam počkáme na auto. Jet v tomhle větru až domů by bylo pěkně vražedné.

Stoupání na Bunč je kapitola sama pro sebe. Když jsem se ptal Stanceka, jakej ten kopec je, sdělil mi, že v pohodě. Jo, houby. Jestli to bylo tím větrem a nebo horke, nevím. Ale jelo se to dost hnusně. Už v Modré je prvních pár set metrů pěkná stojka. A celej kopec připomíná schody. Rovinka, stojka, rovinka, stojka, občas sjezd. Radši jedu Praděd, který stoupá tak nějak stabilně, než tuhle prasárnu. A celý to má asi 10 km. Rozhodně to bylo hodně nepříjemný. K tomu připočtěte rozsekanou cestu, občas pěkně děravou a máte kvalitní zážitek. Asi největší sranda byla v poslední třetině. Stojka jak hovado začínající ve 417 mnm, horizont ve cca 450 a za ní prudký sjezd dolů. Končil na 410 mnm. To už by jednoho namíchlo . Naštěstí chvíli po tom už byl konec. Někde v první třetině mi navíc došla voda. No vesele jen vesele.
Na Bunči jsem toho měl dost. Luboš mezitím sjel dolů pro Lenku, aby ji navedl na správnou cestu, já vpadl do hospody a poručil si dvě dvanáctky. Obě ve mě zmizely během pár minut – to vedro venku bylo vážně vražedný.

Z Bunče už jsme pokračovali dál autem. V tom větru by to fakt byla cesta k ničemu. Dojet bychom to asi dojeli, ale na co se tak hrozně mordovat?

Celou akci jsme zakončili večeří v Olšanech. A pak už jenom 10 km domů, zasloužená sprcha a spáááát.

Statistika na závěr: 62 km, 2h 50’, 600m up a hnusný vedro.

Známe to jistě všichni, kdo se nějakou dobu pohybujeme na Síti a jejích diskuzních fórech. Objeví nějaké téma, které rozdělí diskutující na dvě či více skupin. Někdo prohlásí, že firma A a její produkty se nehodí ani na hnůj a že on preferuje firmu B, která má svoje produkty totálně vymazlené, někdo jiný firmu A hájí s tím, že její produkty nejsou tak špatné – buď jsou ve svém segmentu srovnatelné s produkty B a nebo nabízí jiné benefity. Samozřejmě že obhájce firmy B zase oponuje, že to není pravda, a produkty A se hodí leda na podložení kratší nohy stolu. A flame je na světě.

Linux x Windows, Intel x AMD, nVidia x ATi, oblíbené téma pro flame jsou i auta Škoda. A v cyklistické technice je to Shimano, SRAM a Campagnolo.

Windows a Linux jsou docela jasné. Každý produkt nabízí svoje benefity. Linux je široce škálovatelné platforma, která nabízí možnost vybrat si přesně to, co chci. Přirovnáno k autům, Linux může být jak písečná buggy, náklaďák nebo třebas závodní dragster. Naproti tomu Windows jsou jako luxusní limuzína BMW 7er – pohodlné, velké auto, které si sice nemůžete předělat na eroplán, ale pokud to s ním umíte, doveze vás spolehlivě tam, kam chcete. Jenže, stejně jako BMW, podléhá občasným výstřelkům designérů a tak se může stát, že se uživatel chytá za hlavu, co to ti volové zase vymysleli. Někoho baví šťárat se v linuxu a ladit si ho, jiný preferuje dokonalou stabilitu Windows (samozřejmě danou dobrým harwarem a dobrými ovladači). Je to ryze subjektivní.

To samé platí pro Intel a AMD i nVidii a ATi. Pryč jsou doby, kdy AMD hrálo díky neschopnosti partnerů dodat dobrý chipset druhé housle kvůli nestabilitě řešení. Intel dnes nabízí vyšší výkon za vyšší cenu, AMD je sice pomalejší, ale má o něco příznivější ceny (mluvím o mainstreamu, highend je zatím doménou Intelu). Stejně tak ATi a nV – zase je to osobní. Každý ať si vybere to svoje.

A to samé i v cyklistické technice. Jenže i zde se objevují hlasy hanící Shimano s argumentací, že neumí udělat pořádnou sadu. Málokdy se objeví hlas z druhé strany, který reaguje stejně – většinou je to Campista, který do fóra vybleje svou myšlenku, aniž by ji podpořil. Campa je prostě špičková, dokonalá, bezchybná, 100% spolehlivá a Shimano se po 50 km rozpadne. Ve spoustě debat se objevila myšlenka “zprasit kolo shimanem” – tohle soudný člověk neřekne. Proti Shimanu mluví design pák s vedením řazení venkem a kvalita řetězů – Campagnolo má řetězy kratší, které vydrží déle (kolikrát přesně nevím, ale odhaduju to na trojnásobek).

Připomíná mi to jednání jehovistů – evangelizace za každou cenu. Dovídáme se, že Campa je lepší. V čem? Ve hmotnosti. OK, pár gramů na komponentu, ve výsledku to asi něco udělá. Použití karbonu. Jo, karbon je dneska IN a kdo nemá karbon, je socka . Ve výdrži. Jo, řetězy jim vydrží 3x víc. Kazety taky. Ale jsou dražší. Prý vydrží i ostatní komponenty.

U výdrže komponent obecně bych se chtěl zastavit. Řetězy jsou jasné. Kazeta, dejme tomu. Moje Ultegra má sice 4000 km bez problémů (hlídám řetězy), ale campí kazety prý vydrží déle. A co ostatní komponenty? Páky, řazení? Tady je argumentace jasná. Řečeno mluvou autobazarníků, “pane, campa je držák jak sviň, to vás přežije”. A co na to Shimano? No po 4000 km se nerozpadne. Bohužel nikde nejsou žádná objektivní srovnání výdrže. Někomu to vydrží z důvodu nějaké výrobní vady pár kilometrů, někoho to fakt přežije. Jenže bez pořádné statistiky jsou argumenty obou stran pouze mletím pantem bez podpory faktů.

Připadá mi, že militantní Campisti vycházejí z teze “je to z itálie a bylo to drahý, tak to musí být dobrý” případně z nějakého druhu snobismu. Je tam karbon, je to lehoučký, tak je to prostě bomba.

Campagnolo ale docela šibuje se sadami. Změna nejdříve potkala nižší mainstream, kde odrbala funkčnost – na těžší už nejde řadit o víc převodů, jenom o jeden. U nové sady Chorus se taky chystá redukce vyfikundací. Páky prošly redesignem a u nové generace Recordu jsou podle mínění některých lidí podstatně méně povedené než starší generace.

Campa Record navíc přišla s mutací Super Record – jedenáctikvalt – to jsem zvědav, jak na tom budou užší řetězy s výdrží.

Co na to Shimano? Uvedlo sadu Dura Ace 7900, která se hodně povedla. Redesignem prošly páky, které mají nyní vedení pro řazení skryté (podobně jako campa) a páky jsou vizuálně méně mohutné. Ubyly bambule na vrchu pák, kde sídil mechanismus řazen. Jak na tom bude s ergonomií, bůh suď – já měl ty bakule rád, poskytovaly příjemnou variantu úchopu. Změnily se i kliky, které se u sady 7800 vyloženě nepovedly – podle spousty lidí, včetně mě, byly vizuálně příliš mohutné. Nové jsou nyní i řetězy, které (haleluja, konečně) přišly s rychlospojkou, která je (dvakrát haleluja) rozebírací a znova použitelná.

Uvidíme, jak si nové sady povedou. Shimano se dost polepšílo v designu a doufejme, že i ve kvalitě řetězů. Campistům by tak přibyly dvě vrásky na čele – design a výdrž řetězů.

Ať tak nebo onak, S i C si nemají co vyčítat. Podle mě jsou výrobky obou stran srovnatelné. Shimano honí nížší kvalitu pohonu příznivější cenou, Campa je holt dražší a vydrží adekvátně víc. Tenhle problém je vyloženě o osobních sympatiích – hlavně co se pák týká – někomu sedne Campa i se svým pro mě nepřijatelným způsobem odřazování palcem, jinému se zas líbí páky Dual Control, které aspon mě padnou líp do ruky a nabízí podstatně víc úchopů. Vyberte si, co uznáte za vhodné. Chybu neuděláte ani s jednou z možností.

Schválně jsem nezmínil SRAM – moc o něm nevím, ale jejich systém řazení jednou páčkou mě moc neoslovil

Ať tak nebo onak, flame tu byl, je a bude. Pokud je v rozumné míře, tak slouží jako koření každé diskuze. Hlavně ho prosím neberte vážně.

tento článek vznikl jako reakce na arénu na cyklodiskuzi

p.s.: vidím, že jsem dlouhej jak pracovní tejden. a to jsem se ještě nezmínil o flamu hudebním. to by byl teprv mazec, že Nooski

Jak jsem naznačil v minulém postu, o víkendu jsme se jeli flákat. Proti původnímu plánu – pánské jízdě – jsme přibrali i mou hezčí polovičku. Ale pěkně popořádku.

Páteční výhledy na víkend nevypadaly vůbec špatně. Ojedinělé přeháňky, v noci ze soboty na neděli přechod nějaké frontičky, příznivé teploty. S Jardou jsme vyhodnotili situaci jako příznivou pro dvoudenní rekreační pobyt. A díky protažení akce na dva dny jsme vzali i Evču, která by za námi dojela vlakem – na jeden den nemělo cestování tam a zase zpět cenu.

V sobotu jsem vstal zase brzo. Před delšíma cestama prostě vstávám časně, nemůžu dospat. Aspon jsem se v klidu najedl a zkontroloval si nachystané věci. Proti původnímu plánu to ale chtělo teplejší oblečení – přece jenom bylo chladněji, než jsem počítal.

Vyjeli jsme kolem 8:30 po známé trase. Vítr prozatím příznivý, jede se solidně. Na hanácké rovině to pěkně odsýpá. První sranda přichází až u Kostelce u Holešova – zrovna tam probíhají žně, kombajn seče obilí, vedle tatrovka na zrno. A co lítá kolem? Plevy a bordel. Takže pěkně nadechnout a rychle projet. Bordel jsem ze sebe setřepával ještě v Luhačkách a pár plev mi zalezlo i pod dres, kde pěkně kousaly…
A další problémek – přišla mi SMS – Evča sice vzala fotoaparát, ale paměťovou kartu nechala ve čtečce. A záložní kartu v pouzdře nevozím, směšná kapacita 16 MB se moc neužije. Holt příště.

Kousek za vesnicí Zahnašovice, zhruba na půlce trasy, se cesta láme a z Hané se stává Zlínská vrchovina.

Pár kopečků je tam docela protivných – krátké prudké stojky. Největší sranda je mezi Zlínem – Malenovicemi, Zlínem – Salaší, Bohuslavicemi a Doubravami. Začíná to docela nenápadně už v obci, chvíli se decentně nastoupává kolem koupaliště se skluzavkou. Potom přijde zatáčka a velice solidní rampa horší než Praděd. Zatímco na Pradědu si můžu dovolit přecvakávat mezi jedničkou, dvojkou a trojkou, tady se musí to lámat pěkně za 39/25. Potom kopec zvolní, těsně před Salaší a v dědině opět přitvrdí. Na Salaši je vrchol celé cesty a následuje prudký sjezd do Bohuslavic. A zase pěkně nahoru. Takže draze nastoupané metry pěkně ztratíme a můžem je zas nastoupat znova. Nastoupává se až na Doubravy a pak se pozvolna sjíždí asi 15 km přes Biskupice k cíli. To už je odměna, ale i trest – to, co se na cestě tam sjíždí, se musí po cestě domů zas nastoupat a tohle stoupání je pěkně protivné. Na následujícím obrázku je pohled z vrchu nejprudšího klesání – nad Bohuslavicemi.

Úspěšně jsme dorazili na místo. Sraz byl u pramene Josef u stejnojmenného kostela. Potom přesun do Pozlovic na hotel Ogar. V celém okolí pravděpodobně nenajdete lepší kuchyni. Doporučím jejich Kyselicu a Valachovu kapsu. Před jídlem se ale stavte u pramene doktora Štastného – ten má kromě pozitivních účinků na dýchací potíže i další zajímavou funkci – pěkně po něm vyhládne

Po obědě, který se protáhl přes dvě hodiny, jsme se ubytovali a vyrazili do města a do lázní na zevlovačku . Tuhle se zastavit, tamhle se podívat… hlavně žádný spěch. I na čajovnu došlo. U té se chvíli zastavím. Příjemné prostředí prvního patra rodinného domku, dobré čaje, dobrá obsluha. Ale čajovník má velice prapodivný vkus na výběr hudby. Jasně, je to jeho právo, ale hip hop, rap nebo poprock podle mě do čajovny nepatří. Možná jsem už starej, ale s touhle hudbou se docela špatně dělá nějaká čajová atmosféra.

V čajovně jsme strávili asi dvě hodiny. Nějaké vyklidnění se nedostavilo, tak jsme ten čas strávili hovorem “o ničem”. V sedm jsme se přesunuli zpět na Ogara. Večeře, sprcha a potom spočinutí u televize. Docela teplý slunečný den, velký kilometrový objem a plné břicho udělalo svoje. Prolezli jsme nabídku místní kabelovky a skončili u TV NOE – zrovna vysílali nějaké setkání křesťanů z Velehradu. Sice padaly srandičky na účet lidi “v bedně”, ale já v duchu přemítal, jak se někdo může stát věřícím. Já osobně na církev a náboženství obecně koukám dost skepticky… bůh podle mě neexistuje a církev je jenom mašina na peníze a obrovský divadýlko. Ale to je jenom můj názor.

Mezitím se pěkně setmělo a my se šli projít ven. Mírně se ochladilo, pofukoval větřík a my se vydali nad Pozlovice koukat na světýlka města a na hvězdy. Zjistili jsme, že je odemčený hřbitov, tak jsme si udělali “dobrodružství”. Zajímavé, chodit po hřbitově v noci. Pozlovický hřbitov je ale dost osvětlen, takže ta “pravá” atmosféra se nekonala.

Venku jsme pocourali asi hodinu a vrátili se zpět na pokoj. Spát se ještě nechtělo, tak na řadu přišla televize. TV NOE nahradila podstatně zemitější zábava – VIVA a Loveparade 2008. Na pódiu zrovna řádili Underworld. U nich se dobře usínalo.

V noci mě vzbudil déšť. Předpovědi nekecaly – přešla přeháňka. Nebo jich bylo víc? Ani nevím, kolikrát mě to vzbudilo. Ale krásně se vyčistil vzduch.

Ráno bylo teplé. Předpověď srážek se vyplnila, s teplotama se meteorologové sekli. Vypadalo to na dusný horký den. A taky jo. Vstali jsme asi v šest a do sedmi, kdy byla snídaně, jsme zas čučeli na Vivu. Loveparada pokračovala.

Zastavím se u ubytování na Ogaru a udělám jim neplacenou reklamu . Pokoj v pohodě, na recepci příjemná paní, kola uschována bez problémů, snídaně formou švédských stolů. Pohoda. Pokud se budete chtít ubytovat v Luhačkách nebo Pozlovicích, tak Ogar je dobrá volba.

Po snídani opět Loveparade. Nějak se nám nechce z hotelu – neděle, víkend končí, optimistické představy . Zrovna jede rozhovor s Arminem van Buurenem a s Paulem van Dykem. Zajímavá kombinace. S Arminem mluví moderátor anglicky, s Paulem zas německy. Zajímalo by mě, kdo v tom má hokej

Nedá se svítit, uklízíme pokoj, balíme se a odhlašujeme se. Evě jede vlak v poledne, takže se zas motáme po lázních. A zjišťujeme drobné problémy – pěkně se nám rozfoukalo. A je dusno. To bude cesta. Horko, protivítr a kopce hned na začátku. Už ted lituju svoje nohy.

Půl jedenácté, vedro k padnutí. Nedá se svítit, vyrážíme. Rád bych projel co nejvíc stoupání k Doubravám ještě v relativním chladu. Výstup na Salaš dá zabrat.

První polovina cesty na Doubravy je v klidu. Mírné stoupání, dá se valit. Ale za pár kilometrů máme po ptákách – silnice se láme, jedna stojka střídá druhou. A pořád fučí. Poslední v Doubravách a za nimi je obzvláště chutná. Naštěstí jsme schovaní mezi stromy a v dědině, takže to docela jde.

Sjezdík do Bohuslavic je v klidu. A nastává největší haluz celé cesty. Výstup na Salaš. Na pár stech metrech se tu dá nastoupat docela dost. Krpál začíná u kostela a končí někde ve 3/4 cesty na Salaš. S převodem 39/25 se to moc jet nedá. Chvíli to zkouším a pak vzdávám. Asi by se to dalo vylámat, ale za jakou cenu? Takže pěkně pěšo. Pokochejte se pohledem na tu rampu.

Solidni, ne? Ale výhled za tu námahu stojí. Akorát teda nevím, jestli je víc za trest to sjíždět nebo vyjíždět. Sjezd je nutno absolvovat opatrně, ať se vlezete do zatáček

Kousek za druhou zatáčkou se kopec mírní. Tam se dá nasednout a zas jet. Až na Salaš pak vede docela normální kopec.

Sjezd ze Salaše do Malenovic je taky pěknej. Není to tak prudký jako Salaš – Bohuslavice, ale jsou tam taky dvě pěkný zatáčky. I zde se většina srandy děje na pár stech metrech a brzdy dostávají pěkně zabrat. Obzvlášť do spodní zatáčky je občas problém se vejít.

Cesta se vlní, jeden kopec, druhý kopec, stojka, padák, stojka. Pořád fouká proti a nohy mírně prostestují. Už jsme v půlce, poslední větší sjezd a vítá nás Haná. Mimochodem, z cesty od Mysločovic jsou krásně vidět hostýnky.

Na Hané je vedro k padnutí. Teploměr ukazuje přes třicet a ten protivítr ani moc nechladí. Největší problém je mezi Rymicemi a Starou vsí – mírný kopeček je s protivětrem docela namáhavý – rychlost klesá na nějkých 17 k/h a docela se trápíme. A za Starou vsí to není o moc lepší. Haná nás nevítá zrovna pěkně.

Horko, horko, horko. Už se ani nechce. Poslední kilometry rychlost pomalu ale jistě klesá. Sakra, kde je to slibované ochlazení? Kde jsou ty odpolední přeháňky. Obloha je sice oblačná, ale kolem slunce moc mraků není. A když už nějakej je, tak malej.

Konečně Olomouc. Poslední kilometry a jsme doma. Sprcha a pak na chvíli postel. Nohy dostaly zabrat.

A na závěr mix pár fotek z minulého roku.

pátek po obědě. sedím u PC v práci, před sebou knihu ke zkoušce na SQL server a ve sluchátkách nějaký starý empétrojky, co jsem vyhrabal v archivu. dance, rave, trance, techno... prostě mix.

došlo i na Scooter - Weekend. Klip k téhle skladbě je vyloženě ulítlej. však koukněte: http://youtube.com/watch?v=KhBg26I1miI - ti se s tím nemazlili :-)

výhled na víkend je okouzlující. aladin i medard ukazují jenom mírné přeháňky, sprchnout by mělo jenom v noci ze soboty na neděli. co podniknem? s Jardou si uděláme pánskou jízdu :-) a vyjedem si do Luhačovic. v sobotu ráno tam, obídek ve Valašském šenku Ogar, odpoledne flákání se po lázních a večer čajovna Obůrka. prostě totální relax. už se moc těším.

doprava bude zajištěna firmou "vlastní osa, k.s.", konkrétně její silniční divizí. takže nás čeká 110 silničních km. trasa je to krásná, pohodová, kromě pár kopců v podstatě placka. však mrkněte na bikemap.net http://www.bikemap.net/route/52803

Asi všichni uživatelé Windows znají MSPAINT čili Malování. Jednoduchý editor pro vyloženě základní úpravy obrázků. Moc toho neumí, ale já na něm oceňuju jednu maličkost – velice jednoduchou změnu velikosti obrázků. Na okraji plátna jsou body, které potáhnete a tím jednoduše změníte velikost. Jednoduché. Ale tím nějaké vychytávky Malování končí.

Nedávno jsem, tuším na Živě nebo podobném serveru, našel odkaz na Paint.NET. Maličký prográmek psaný v dotnetu, jenže funkčně jde o takový zmenšený Photoshop. Profíci samozřejmě ohrnou nos, ale pro laika, který čas od času potřebuje dopsat text do obrázku a nebo si trochu pohrát s fotkou, je to dobrá alternativa zdarma (ted nepočítám GIMP, který je bez debat výkonný, ale mě nesedí ovládáním).

Co umí?

Více otevřených souborů zaráz. Zatímco MSPAINT zvládne jenom jeden, tady jich máte víc po ruce. Nahoře v okně máte záložky a kliknutím si přepínáte. Jako v Opeře :-)

Vrstvy. Asi nemusím moc představovat, ne?
Úpravy. Jas, kontrast… klasika. většinou na rychlé úpravy jasu a pod. používám funkce v prohlížeči Faststone, ale paint.net je umí taky
Efekty. Různé rozostření, zaostření…
Rotace obrázků, ořezy, zrcadlení…
Nabídka nástrojů je hodně podobná té z Photoshopu.

Pro lamu mého kalibru naprosto dostačující nástroj. Funkčnost Photoshopu nevyužiju, tak ten kupovat nebudu; mspaint toho zas umí strašně málo a GIMP má neohrabané ovládání.
Paint.net je díky programování v dotnetu maličký a svižný prográmek. Škoda jen, že neumí resize obrázku jednoduchým taháním za okraje, ale co je dneska dokonalé. Rozhodně doporučuju k vyzkoušení. Sosejte na http://www.getpaint.net/, čeština je k nalezení na googlu :-)

Asi nejlepší výjezd na praděd, který jsem zatím jel. Ale popořádku

Léto v plném proudu, teploty jsou příjemné, žádná horka. Proč neudělat vyjížďku? Dali jsme dohromady malou bandu – Jarda (toho už znáte) a Vitalyi a.k.a. Vit z bikefora/cykodiskuze. Výkonnostně, až na kopce, docela vyrovnaná tlupa, takže záruka pohodové cesty. Žádný chrtění, pohodová turistika… samozřejmě se to zvrhlo, ale o tom později.

5:30 se budím. Klasická cestovní horečka. Před každou delší cestou nemůžu dospat – tak se na ten výjezd těším. I dneska to bylo stejný. Pomaličku se chystám, dofukuju kola, kontroluju řazení; zdá se, že to funguje tak, jak má. Ve čtvrtek jsem provedl menší rozborku silnice a pořádné vyčištění. Už to potřebovala.
Sedím si u stolu, snídám, chystám si čaj a koukám na předpovědi. Pravděpodobnost deště nízká, teploty pohodové – dlouhý hadry zůstanou doma, nejsem žádná zmrzlina, to dám.
Dochystat, oblíknout, obout a hurá na sraz. Za chvilku osm, nejvyšší čas. Kluci už čekají. Válečná porada. Jsme všichni? Nejsme, ještě s náma měl jet jeden – na začátku týdne mě naháněl, jestli bude něco v sobotu a pak se neozval. No jeho škoda, nebude na pradědu. Von je to obecně dost nespolehlivej člověk. Telefon mi nebere, tak nasrath přítelu. Jedem.

Proplýtáme se městem, provoz mírný, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, teplota kolísá kolem dvacítky – den jako z omalovánky. Po obloze se trochu honí mraky. Náladu nám mírně kazí dvě věci – dost šedá oblačnost nad hlavním hřebenem Jeseníků a docela silný protivítr. Jenže i přes protivítr se dá jet svižně. Prozatím točím malou placku a poslední pastorky, ať se nohy trochu vytočí. Jsem mírně nervózní – za tenhle týden jsem toho moc nenajel a mám mírné obavy, jestli mi nezdechnou nohy. Ale necháme to koňovi, ten má větší hlavu. Zatím to jede a to je fajn. I přes ten protivný vítr.

Olomouc – Chomoutov – Štěpánov. Jé, hele, silničáři spravili cestu do Štěpánova. No ona už chtěla – byla přímo děsná. Je tam sice zákaz vjezdu, ale aspon nás tam nebudou prudit auta. Výhoda. Teda, to je sen. Hladký asfalt namísto hrbaté děravé cesty. Kde jsme se kvůli dírám plazili dvacet, dá se ted mnohem rychleji.
Hop, šup, a jsme na nadjezdu nad kolejema. Jarda zastavuje a fotí naše zadky

Křižovatka, přednost, doleva a jsme ve Štěpánově. Lidi, dneska to parádně jede.

Nastává drsnější část hanácké etapy – Štěpánov – Hnojice – Mladějovice. Na těch cestičkách sice není moc velký provoz, ale taky je vyloženě hnusný povrch. Hrbatý to je, díry tam jsou, fujtajbl. Ale je to nutný zlo, přes Šternberk by to byla sebevražda, na cestě přes Babice je děsný provoz. A taky jsou z tama pěkný výhledy na kopce Nízkého Jeseníku.

V Mladějovicích na nás bliká přejezd a stojí tam morotáček. Tak jsme si ho vyfotili i s mašinfírou

Teda, to je divný, protivítr pořád docela silnej a nohy nestávkují. Nebudem to řešit, zatížíme je prvním pořádným kopcem, který se zvedá nad Komárovem. To je on. Převýšení cca 50 metrů, docela solidní stojka . Ale za odměnu se můžeme z vrcholu kochat pohledem na hlavní hřeben. Mraky tam sedí docela solidně, ne?

Sjezdík na cestu do Paseky. Tu nám před dvěma roky taky moc pěkně opravili – předtím samá díra, dneska hladký asfalt, kde se dá valit 40 bez problémů. Bohužel z Pawseky na Dlouhou Loučku už tak krásná cesta není. Zas hrbatá děravá polni potvora. Tyhle úseky jsou tak trochu za trest… Ale nějak to překlepem, ty dvě auta, která za celou dobu potkáme, za to stojí.

Dlouhá Loučka je pro mě na trase Ol – Praděd konec Hané a začátek Jeseníků. Projedeme kolem benzínky a začínáme pořádně nastoupávat Valšovským údolím.
Z Valšovského údolí mám smíšené pocity. Dva roky bylo uzavřeno pro opravu cesty. Já ironicky dodávám, že tu opravu pěkně a) odrbali a b) zkurvili. Proč? Vysvětlím. Mrkněte na schema:

Původní stav byl dost tristní – škaredá děravá silnice. Další z těch cest, co jsou za trest. A jak nám to páni silničáii opravili? Polovičatě
Z Dlouhé Loučky do Valšovského Žlebu nechali původní cestu. To beru, ta “moc děravá” není. Akorát se musí jet prostředkem, na kraji je to rozbité. No řidiči mají asi radost.
Z Valšovského Žlebu dál je krásná nová cesta. Všechna čest. Sice ji dělali nadvakrát, protože z nějakých důvodů, které neznám, nechali pár děsně děravých míst neopravených a vrátili se k tomu později. Sranda začíná na cca 9. kilometru – zde se cesta prudce zvedá a opravená cesta končí. Ve směru nahoru je nutno jet prostředkem, sjezd je o něco lepší. Nechápu, proč tenhle kousek nechali. Málo peněz? Tenhle úsek trvá asi kilometr, pak se cesta rovná a zas je opravená. Pár set metrů – potom zas začíná starý rozbitý povrch. Ten vede až do Ondřejova – tam, kde se kopec láme. První kus cesty je děravý, potom zas začíná nový povrch a ten jde až do Rýmařova. Takže ty nejhorší úseky nechali neopravené. Pročpak? To netuším. Ale je to protivné, hlavně při sjezdu.
Trochu jsem se zakecal. Ve Valšovském údolí se mírně ochladilo. Ale pořád se jede parádně. Dokonce i prudší části stoupání dávám v naprosté pohodě. Tady něco nehraje. Nevyměnil mi někdo nohy? Snad ne a doufám, že to někde nepřepálím, abych nezdechl ve stoupání na Praděd.

Cedule Ondřejov a asi dvoukilometrová stojka. Tady pravidelně slýzám a jdu kousek pěšky. Ale dneska ne, dneska jsem frája - dávám to, přecvakávám mezi jedničkou, dvojkou a trojkou, chvíli v sedle, chvíli ze sedla a jede se mi parádně. Nohy táhnou, nic nebolí, nic nepálí… Že by fakt nebyly moje?
Vím, že nahoře už budou čekat s focením, tak si počkám, až je uvidím a pak, jako správnej šampon pozér buším ze sedla pro kameru

Na vrcholu kopce dáváme krátkou pauzu a spouštíme se do Rýmařova. Takže všechno, co jsme draze nastoupali, zase pěkně ztrácíme.

Rýmařovem vyloženě prolítneme. Máme to z kopce. A mě na cestě do Štáhle blafnou saze. Zažívám parádní Sate of Trance, běhá mi mráz po zádech, povedl se mi parádní únik. Buším naplno, tepy bůhvíkde, Jenom silnice a já. Paráda. Padesátka na tachometru a pořád zrychluju. 53/13 je moc lehký… jedu jak magnetická dráha. Dolů, nahoru, dolů, nahoru, cesta se vlní a já ani moc nevnímám, jestli je sjezd nebo výstup. Prostě jedu a o to jediné mi jde. Ani nevím, jestli je vítr. Kluci mě dojíždí až na křižovatce ve Štáhli. Tam se role obrací. Zvolňuji a zbytek mi pomalu odjíždí. Počkáme se až v Moravici.

Cesta ubíhá strašně rychle. Buď nevnímám čas, nebo jedu tak dobře. Nevím. Ale v Moravici jsme co by dup. A valíme dál na Morávku. Zatáčky, kopečky, sjezdíčky… 4 km utečou jak voda. Vjíždíme do Morávky a zastavujem u parčíku na malou pauzu –záchod, protažení a malé blbnutí Dětský prolejzačky a lanovka. Jarda neodolal Viz video. Vit se na nás pobaveně koukal a kdovíco si o nás myslel.
 

Tak jsme si zablbnuli a jdem zas bušit. Poslední a nejnamáhavější část výstupu. Morávka – Hvězda – Ovčárna – Praděd. Převýšení jak blázen, krpál jak blázen. Ono se to nezdá. První část výstupu, Morávka, je celkem nenáročná – jak se to vezme, makat se tam musí, ale jede to celkem v pohodě, mezi 17 a 20 k/h. Druhá část stoupání za Morávkou je kopec mírnější, potom se zvedne a konečně asi kilometr pod Hvězdou se zlomí do solidního krpálu. Ten normálně nedávám a někde v půlce musím slézt a odpočinout si. Ale dneska zase ne. Jarda zůstal vzadu a fotil les, my s Vitem jsme společně stoupali. Docela se divím, že jsem mu stačil, jeli jsme docela svižně. Zase jsem cvakal mezi 1 2 a 3, chvíli ze sedla a chvíli v sedle. V poslední třetině mi “konečně” došel dech a já zpomalil. Je fakt, že tam je kopec nejprudší.

Na Hvězdu jsem dojel celkem v pohodě. Nohy nezdechly, jelo se skvěle.

Krátká porada, domluva, kde se sejdeme. Až na vrcholu. Vit vyráží jako první, my s Jardou chvíli po něm. Dohodli jsme se, že kopec vyjedem společně. Aspon to nepojedu sám.

Teda, to je divný. Prvních 500 metrů, první kilometr a pořád se jede skvěle. Zas cvakám mezi 1 2 a 3. převodem, chvíli v sedle, chvíli ze sedla. Tepák ukazuje pro mě optimálních 155 – 160 tepů. Bušíme, kecáme, cesta ubíhá. Jarda fotí…

Dneska to fakt je nějaký divný. Jsme už u Sutí a já pořád jedu v pohodě. Nohy nepálí, stabilní rychlost 8 k/h, mě fakt někdo musel vyměnit nohy. Stoupáme dál, Obrázek a zas v pohodě. V tom jsou kouzla.

Poslední kilometr pod parkovištěm Ovčárna. Pravotočivá zatáčka, serpentinky a závora. Kopec tady zvyšuje náročnost. Nohy mírně protestují, ale jakmile jdu ze sedla, tak se uklidní. Parkoviště valím skoro celé vestoje a pořád se cítím parádně.

Krátká pauza na Ovčárně a zase hurá na věc. Z mraků na nás kouká vršek kopce. Vit už nás možná nedočkavě vyhlíží. Holt nejsem chrt vrchař. Snad tam nezmrzne.
Nad hlavou se nám to trochu honí a šedne. Snad z toho nic nebude.

Největší sranda před náma. Výstup na Praděd samotný skrývá dvě pěkné stoječky - u sporthotelu Kurzovní a těsně pod vrcholem. Obě jsou protivné a obě chodím se silničkou pěšky. Tak uvidíme, jak to zvládnem dneska.

Sjezdík k Barborce a nastoupávám ke Kurzáku. Ty vole, ono to pořád jede. Ten nejhorší úsek lámu ze sedla, ale neslýzám.
Lidi, lidi. Praděd je plný neukázněných pěšáků. Na cestě je jasně napsáno "Chodte vlevo" a lidi to ignorují. Proplétat se mezi nima je velice příjemné. Hlavně když mají dítě. Tady musí být člověk ve střehu a pořád si hlídat okolí. Nejlepší jsou pěšáci, co si cyklisty všimnou na poslední chvíli a pak přebíhají zmateně na druhou stranu těsně před předním kolem. Jako by už nemohli zůstat tam, kde jsou. To bych chtěl asi moc.

Jsem za Kurzákem, pokračuju dál nahoru. A pořád to jede. Neuvěřitelné, žádné křeče, žádné problémy. Jsem nadmíru spokojený. Sice stoupám asi 7 k/h, ale jedu!

Rovinka u odbočky na Švýcárnu. Šance trochu si odpočinout. Ted jde do tuhýho. Trochu vytřepávám nohy a pokračuju. Kopec opět zvyšuje obtížnost, cvakám za dva a jdu zas ze sedla. POŘÁD TO JEDE. To není možný.
 

Jarda je asi 100 metrů předemnou a už valí Strmilovák. Zatěžkávací zkouška, řadím jedničku. Pár okamžiků a už jsem taky u něj. Tady se ukáže. Lámu kopec ze sedla, řvu jak tur, kurvy lítají kolem a lidi se děsí, co to je. Nebojte, to jenom Doom láme stojku v sedle. Přední kolo při každém záběru nadskočí do vzduchu, ale já se rvu a... hurá, jsem za strmilovákem. Dal jsem to. Raději ani nekoukám na tepák, řadím těžší kvalt a pokračuju dolů. Jarda mezitím fotí a potom si natáčí poslední stoupání těsně před věží.
 

Chvíli po něm dojíždím i já. Dáme si dvě kolečka kolem věže a schováváme se dovnitř, kde čeká Vit. Kouknu na teploměr, 10°C. No, panáčci se oblíkli dost mizerně. Jen Vitalyi počítal se zimou a vzal si i dlouhé věci.

Pár minut po tom, co jsme se schovali, přichází pár turistů a dovídáme se, že začalo pršet. Fakt že jo. Tak honem dolů, ať nejsme moc mokří. Sjezd je lahůdka. 10 °C, studené kapky a letní oblečení. Brrr, kosa jak blázen. Ruce tuhnou. Kopec sjížíme krokem, lidi jdou jako stádo roztahaní po celé šířce a délce cesty. Kolikrát je potřeba pořádně zařvat. Pár lidí se na nás dívá vyloženě škaredě, co si to dovolujem je okřikovat. Jenže co s nima, když jsou jak dementi po prostředku. Nejlepší jsou ti, co těsně před kolem zas přebíhají na druhou stranu. Míjíme pár cyklistů, co jsou oblečení podobně jako my a jedou teprv nahoru.
Naštěstí neprší moc, ale je to prostě nepříjemné.

Nakonec jsme dojeli až na Ovčárnu a spouštíme se dolů. A rozpršelo se. Cesta je mokrá, teplota ještě klesla, takže se nedá jet moc rychle. Jenže mokří už jsme a zmrzlí taky. Dilema. Sjet to rychle a ukrátit si utrpení a nebo jet pomaleji, kosnout méně, ale zato déle? Volíme druhou možnost, přece jenom, cesta je mokrá jak něco. Sjíždíme asi 40 k/h, pořád přibržďujeme. Sestup trvá strašně doho, aspon se nám to zdá. 6 km, ale vypadá to jako 20.

Jsme na Hvězdě, prší dál. Ale kopec už není tak prudký. Spouštíme se dolů po mokré cestě, chrstáme. Ale přestává pršet. A otepluje se, 12°C. V Morávce jsme za chvíli, situace vypadá pohodově. Zastavujem u hospody a dáváme pozdní oběd. Kotvíme na zahrádce, kecáme a zahříváme se čajem.

Jejda. Ani jsme se nestihli najíst a zase prší. A fest. Mraky nevěští brzký konec. Dojíme, zaplatíme a chtě nechtě razíme dál. Během chvíle jsme mokří jak myši. Naštěstí se zas oteplilo a déšť už není studený. Ale i tak s nelibostí pozoruju, jak mi pěkně voda šplíchá na tretry.

Moravice. Pořád prší. Mokro nějak neřešíme, valíme čtyřicítkou, voda stříká... Spěcháme do sucha.

Štáhle. Prší. Ale směrem na Ondřejov se oblačnost trhá. Snad to bude dobré. Snažíme se nezpomalit moc. Samozřejmě, že nás brzdí kopce. Ale rveme se.

Rýmařov. Zdá se, že pomalu přestává. Nicméně cesta je dál mokrá. Vítr, který nám po cestě ze Štáhle foukal z boku, nám ted míří do zad. Mokrý dres mi už vadí. Tuhnou mi svaly na krku. Snažím se to ignorovat a pokouším se víc zaposlouchat do trance hudby ve sluchátkách. Celá situace má zvláštní atmosféru. Voda, chladno, sprint... trance ale pomáhá, bolavá ramena už nejsou tak cítit.

Kopec na konci Rýmařova rvu na velký převodník ze sedla. Už abych to měl za sebou. Tyhle rýmařovské krpály jsou pěkně nepříjemné - krátké, ale prudké. A nejhorší je kopec pod Ondřejovem.

Dobrá forma pokračuje. Pořád jedu, neslýzám. I nohy, navzdory chladnu, podávají dobrý výkon.

Ondřejov. Čeká nás mokré Valšovské údolí. Zalátaná místa budou pěkně klouzat. Sestupujeme hodně opatrně, Ondřejov je opravdu prudký. Neprší.

Et voila. Dva km pod Ondřejovem najednou mokro končí. Suchá cesta. Krása. Můžem se do toho opřít. Opatrně na dírách a vzhůru dolů. Držíme asi 45 k/h. Vítr už není stdený a pomalu nás suší.

Haná nás vítá sluncem a teplem. Po zamračeném smutném Rýmařovsku je to obrovská změna. Sluníčko nás rychle vysušuje. Vítr násm fouká krásně do zad a žene nás. Stabilně valíme mezi 35 a 40 k/h. Dlouhá Loučka, Paseka, Komárov. Pasecká rovinka je perfektní, vítr nás žene skoro padesátkou. Tepy patřičně vysoko, adrenalin taky, endorfiny zaplavují mozek a my letíme. A mě vyschly boty i s s ponožkama. Teplota se škrábe na 28 °C.

Komárov - Hnojice - Mladějovice. Pořád valíme přes třicet a kličkujeme mezi dírama. Ta cesta je fakt zatrest.

Štěpánov - Chomoutov - Olomouc. Konečně zas pořádnej povrch. Sjíždíme z mostu a čtyřicítkou pokračujeme domů. Protáhneme se zatáčkama u Chomoutova, bez zpomalení proletíme dědinou a dál k městu. Jedem jak profíci, řve na mě Vit a spokojeně se směje.

Olomouc. Pořád přes třicet. Loučíme se s Vitem a čeká nás posledních 5 km domů. U stadionu zvolňujeme. Co to tam je? Obrovský bodlák :-)

A to je v podstatě všechno. Velice povedená akce. Dneska jsem posunul svoje limity a jsem moc spokojený. Dát Praděd s jednou pauzou, to byla moje velká meta. Pokud by se na té ovčárně nefotilo, možná bych to dal v kuse... příště.

Statistika na závěr: celkem 160 km, AV na Praděd 19 k/h, AV z Pradědu 33 k/h. Jedno zaprasené kolo a jeden spokojený chrt :-)

Kluci, dík za super akci.

P.S.: dnes jsem taky vyzkoušel, jak se jezdí s dvojitou omotávkou. Je to hodně pohodlný. Starou omotávku jsem nechal od pák k představci, na to natáhl gelovou BBB. S výsledkem jsem spokojený - tlustší řídítka se mi líp drží a dvojitá omotávka líp tlumí otřesy...