hehe, to zas byla akce :-D
aniž bych se podíval na radar, vyjel jsem směr Náměšť a Kosíř. Pohodička, teploučko. Sluníčko sice nesvítilo, ale nebylo nějaké výrazné dusno. Dorazil jsem do Náměště, napojil se na žlutou TZ a začal stoupat směrem na Křemelu. Asi v půlce první části chodníku jsem zaslechl zahřmění. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, prostě někde hřmí. Mraky nevypadaly, že by mělo pršet. Tak jsem pěkně stoupal po chodníku, zápasil s bahýnkem, zadní kolo se protáčelo na kluzkém povrchu a občas mě spálila kopřiva.
Dojel jsem na křižovatku žluté značky se zpevněnou lesní cestou. V té době už začalo hřmít tak nějak víc. Řekl jsem si, že to raději nebudu pokoušet a tak jsem po zpevněné cestě začal sjíždět na Náměšť, že se vrátím. Najednou se rozfoukal vítr, silně se ochladilo a udělalo se divné ticho. Rozhlídl jsem se kolem sebe a uviděl TO. Lesem se rychle blížila šedivá stěna. Bylo mi jasné, že tomu neujedu. Nicméně jsem nasadil maximální rychlost a valil na Náměšť. Chytlo mě to po pár sekundách, v okamžiku jsem byl durch mokrej. Ale fakt durch. To všechno na asi 200 metrech mezi žlutou a hlavnější cestou. Mezitím jsem si zesílil poslední State Of Trance a
Sjezd lesem byl taky naprosto parádní. Vidět nebylo skoro ani na krok, na cestě vrstvička vody. Dobře, že jsem jel na biku, silnička by asi nebyla dobrým společníkem :-D. Tma jak  ranci a já měl ještě ke všemu sluneční brýle :-DDD. Vyjel jsem z lesa a začalo další dopuštění. Jak jsem vypadl z lesa, tak jsem ztratil krytí stromů a opřelo se to do mně pořádně opřelo. Pěkně proti větru, dýchat jsem nemohl, při každém nádechu jsem měl plnou pusu větru. Do toho bahno z polí, které pomalu pokrývalo cestu. No fakt paráda. V Náměšti se opravuje cesta, takže tam bylo o zábavu taky postaráno. Voda udělala na cestě souvislou vrstvu a neviděl jsem, kam jedu nebo nejedu a kde je díra. Zastávka autobusu samozřejmě taky nikde. Nakonec jsem to zapíchl v kostele, jako laňka (mokrá) jsem frkl dovnitř a tam se otřepal. Pěknej paradox, pohan jako já a hledá úkryt v kostele :-). To všechno samozřejmě za zvuku ASOT :-).
Armin mi dělal společnost asi půl hodiny, pak se déšť zmírnil a já vypálil zas ven. Nechtěl jsem čekat, až přestane úplně, už jsem začal prochládat. A asi bych se nedočkal, prší i teď, když už jsem doma a píšu tyhle řádky.
Domů jsem valil po cestě, maximální možnou rychlostí, skoro pořád přes třicet. Trochu mi fouklo do zad, takže to šlo…
Škoda, že se to tak zvrtlo, v lese bylo nádherně.

a je to tady. s drobným zpožděním po Seržovi přichází i na můj blog 30 000. návštěvník. Díky všem příznivcům a vzhůru do dalších tisíců :-)

námětem na následující zamyšlení mi byla ranní debata po ICQ:

Doom: kontroloval jsem po včerejšku boty a šly okamžitě do pračky :-D
A: tyjo Ty pereš boty ?
Doom: jj. ještě bych je mohl vyhazovat :-D naše pračka na to má program
A: chudák pračka a co kufry vždyť jí omlátí
Doom: já nejezdím v SPD ;-)
A: aha :-) no až se někdy staneš skutečným bikerem tak pro Tebe budou nezbytné

Tož by mě zajímalo, jak se pozná skutečný biker…
podle BMI? podle kola, ideálně chrtí full s váhou 10,5 kg? podle toho, že má SPD nebo “šlehače”? podle toho, že pravidelně obráží závody v blízkém či vzdáleném okolí (protože bez závodění to je jenom prachsprostej turista)?

nebo podle toho, že je často zalezlej třebas v lese a užívá si terének, cestičky, kopečky a svobodu pohybu? nezávisle na vybavení, průměrné rychlosti a nastoupaných metrech?

Asi se mám ještě hodně co učit :-)

Paul van Dyk – německý model, šampón a jeden z nejlepších DJ’s planety. Člověk s velikým citem pro muziku a hudebník, který velice rád experimentuje.

Následující řádky se budou týkat úžasného projektu – The Planets Reloaded. Obrázek napoví

Klasika se setkává s elektronikou. V rámci projektu Music Discovery uspořádal PvD živé vystoupení s dalšími muzikanty – se symfonickým orchestrem, živými perkusemi, živými kytarami a klávesisty, přibral vokalistu z kapely Vega4 Johnnyho McDaida a další zpěvačky. Výsledek je ohromující, v tomhle případě nebudu šetřit chválou.
PvD vzal svoje největší vypalovačky, oblékl je do nových aranží a výsledkem je božská hudba. Zrovna ji poslouchám na hodně vysoké hlasitosti, byt se třepe :-)

Přeju příjemný zážitek…

Libo tracklist?
01. Forbidden Fruit / Astral Clusters
02. Let Go / Ionic Plasma (Vocals by Johnny McDaid)
03. For an Angel / Reionization
04. Cast Away / Cosmic Odyssey (Vocals by Josee Hurlock)
05. Detournement / Quantum
06. White Lies / Singularity of Duality (Vocals by Josee Hurlock)
07. Nothing But You / Deimos Rising
08. Talk in Grey / Spectral (Vocals by Ryan Merchant)
09. New York City / Journey to the 5th Dimension (Vocals by Jemma Endersby)
10. Time Of Our Lives (Vocals by Johnny McDaid)

Intro, Forbidden Fruit, posluchače příjemně naladí a připraví na následující zážitek.

Let Go – hitovka z van Dykovy poslední desky. Tentokrát nezpívá Rea, ale Johnny, ale aranž je geniální. Po klidném intru přichází první bouřka

For an Angel – držte si klobouky, jedeme z kopce. Začátek je klidný, něžný… ale po pár taktech se do toho orchestr opře a přimáčkne vás do židle. Hlasitost nahoru!!! Po chvilce zase zvolní a pak znova nasadí. Jako na horské dráze. Perkusáci se snaží, klávesáci taky a jde jim to parádně od ruky. Spojení živých bubnů s trance hudbou je vyloženě geniální a celá skladba naprosto brutálně návyková. Asi nejsilnější zážitek z celého alba.

Cast Away – nemyslete si, že si oddechnete. Jízda pokračuje. V půlce trochu zvolníme, nastoupí vokál s kytarou a chvilku nás ukolébá. Ale jenom chvilku, vzápětí se do toho opřou perkuse klasickým van Dykovským beatem.

Detourment – opět pozor na perkuse. Velice povedené.

White Lies – perfektní aranž. Z mého pohledu lepší než originál s Jessicou Sutta. Zazpíváno s nedbalou elegancí :-)

Nothing but You – prostě klasika, kvalita se chválí sama. V tomto případě dost strašitelná kvalita, orchestr na začátku vyloženě hrozí a Pája válí.

New York City – písnička hozená do rozverné jazzové aranže. Moc příjemná změna proti tomu nářezu z předchozích minut.

Time of Our Lives – outro, poslední zvukovej nářez a rozloučení.

Na tuhle nahrávku jsem narazil úplnou náhodou – procházel jsem last.fm, v banneru jsem uviděl reklamu na novej van Dykův klip a u něj pak odkaz na youtube. A už to bylo…

Líbilo se? Jsem strašně rád, že tahle nahrávka vznikla a že vznikla jako záznam ze živáku – není nic úžasnějšího než slyšet posluchače/diváky, jak povzbuzují muzikanty, tleskají jim a zpívají si s nimi. I ze záznamu je cítit ta obrovská energie….

PeBe na bikeforu zveřejnil odkaz na zajímavej server – photofunia.

Je to jednoduchý. vezměte nějakou fotku, ideálně osoby, na photofunii si zvolte efekt, uploadněte fotku a máte výsledek :-)

Pebe, díky za tip!

Na počátku byl Franta. Zelenej Favorit do nepohody, s tlustýma gumama a řazením na rámu, v podstatě parodie na cyklokrosku a kolo, na kterém jsem dělal první krůčky v terénu…

Franta posléze zmutoval na rádobyhoráka – silniční oblouky jsem vyměnil za rovná řídítka, řazení na rámu za gripshift. Zbytek zůstal.

Vývoj šel dál, favorit samozřejmě nestačil mým potřebám, jak jsem se v terénu postupně osměloval a tak šel do důchodu a jeho místo zaujal cross a posléze ostré MTB.

A co s Frantou? Nějakou dobu ležel ve sklepě odstrojený. Ovšem v mé hlavě dlouho hlodala myšlenka, že by neměl jenom tak zahálet. Ale co s ním? Nakonec se našlo řešení – udělat z něj měšťáka. Co možná nejjednodušší stroj, který bude možno zamknout někde u obchodu, aniž by moc lákal zloděje. Nějak si neumím představit, že bych nechal u obchodu Supa, to bych u něj musel přivázat dobrnama.
Ovšem nejen městem živ je člověk, Franta 2.0 bude sloužit i pro nácvik techniky šlapání. Na to by sice byl lepší furtšlap alias fixka, ale takovej vodvazák ještě nejsem.

Franta nakonec dožije jako singlespeed. Jeden převod, žádné řazení, maximální jednoduchost. Akorát je potřeba sehnat komponenty. Dneska jsem se dostal do stádia Milestone 1, sehnal jsem středovou osu. Sice šíleně obstarožní, žádný zapouzdřený ložiska, ale pěkně kuličky, věnečky a vymezení vůle. Ale zas byla zadarmo. Akorát jsem si s tím hrál dvě hodiny.
Momentálně vypadá takto:

V plánu jsou fáze Milestone 2 a Milestone 3 – chybí mi kliky a brzdové páky – sice mám nějaký děsný Tektra, ale pokukuju po něčem pohodlnějším.
Kliky budou pravděpodobně ze sady Exage 300 a brzdit budu rozbitýma pákama Campa, asi Veloce nebo vyšší.
Momentálně se čeká, až mi kamarádi dodají chybějící věci.

Malá rekapitulace uplynulého víkendu.

Začnu pátkem. Ne, že by se konala nějaká akce, ale páteční déšť se dost výrazně podepsal na sobotním výjezdu. Na Olomoucku pršelo fakt kvalitně. Začalo už ráno a s přestávkama to vydrželo do pozdní noci.

Na bike-foru jsme se v tématu prostějovských vyjížděk domlouvali s Hejdikem a Vojtou, jestli jestli něco podniknem. Hejdik nevěděl, ale Vojta byl pro každou špatnost. Ani bahno ho nějak moc neděsilo, prý bude sranda.

Sobotní ráno vypadalo nadějně. Sice chladno a zataženo, ale bez deště. Radar CHMU ukazoval docela solidní déšť na jihu, střed Moravy byl beze srážek. Potvrdili jsme si sraz ve dvě odpoledne a já začal plánovat trasu.
Vojta je ze Zlína, ovšem rodiče má na Prostějovsku. Takže střední Morava mu není cizí. Minulý rok se s námi svezl po trase Vandru, tentokrát jsem ho trochu potahal po Kopečku a oblasti Pohořan.

Pro bikera olomouckého je nejhorší dostat se z města do terénu. Pokud pomineme směry kolem Moravy, buď na Pomoraví nebo směrem na Dub, kde je jenom rovina a polní cesty, je nutno ujet nejméně 10 km po asfaltě, než se dostane mimo civilizaci. Děsná nuda, daň za život ve městě.

Vyškrábali jsme se na Kopeček, já s funěním, Vojta na pohodu s elegantním pohupováním jeho fullíka. Nějak se mi nechtělo experimentovat s novýma cestičkama, hlavně kvůli bahnu, a tak jsem sáhl po své oblíbené červené TZ s malými úpravami.
Jako první jsme navštívili malý sjezdík plný kořenů. Tady se jasně ukázala výhoda fulla, Vojta ho sjel těžce v pohodě, já musel opatrně – některé “schody” byly docela vysoké. Vojta se na mě poškleboval zdola :-)
Velice mile mě překvapil povrch cestiček. Na to, jak pršelo, bylo bahna docela málo. Teda zatím. Les po dešti krásně voněl.

Ten den se jela i Olomoucká padesátka a my jsme potkali část závodního pole. Lidi, ti snad museli projet peklem :-) - my jsme teda nebyli zrovna vzor čistoty, jakožto bikeři se bahnu nevyhýbáme, ale proti závodníkům jsme byli děsní leštiči. Chrti byli zabahnění od hlavy k patě, u některých nebylo vidět ani značku vidle, ani značku rámu :-). Tomu se říká závodní nasazení. Počkali jsme, až největší chumel přejede, a potom jsme pokračovali dál po červené. Na loukách za radíkovskou věží bylo taky docela sucho, kromě pár kaluží pohoda. I sjezdík okrajem lesa byl technicky naprosto v pohodě. Ono snad ani nepršelo nebo co. Půda to skoro všechno vysála. Na biku se mi v poslední době dost lepší technika, tenhle sjezd jsem si dal zase bez jediného zaváhání a chybičky.

V lese pod výstupem na Pohořany to bylo trochu horší, tam nás čekaly velké kaluže. Takže opatrně, broděním vpřed. Ani jsme si nenabrali do bot :-).
Louka v dolní části Pohořan dala opět trochu zabrat. Nějak mi to tam nejelo. Asi zdechlý nohy nebo co.
Na cestách pod Jedovou jsme potkali konec závodního pole padesátky. Jednomu bikerovi jsme půjčovali pumpičku. A taky jsme se trochu ztratili, spletl jsem si cesty na křižovatce a ocitli jsme se někde úplně jinde, než jsem zamýšlel :-).
Chybu jsme napravili změnou plánu. Napojili jsme se na modrou TZ směrem na Hrubou vodu, sjeli na zpevněnou cestu a vyšlápli si kolem potoka až skoro na Jívovou. Večer před vyjížďkou jsem trochu upoštěl tlak z vidlice, abych vyzkoušel její citlivost. A ve sjezdu po modré jsem zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Vidlice sice byla citlivější, ale mnohem víc šla do zdvihu, ve sjezdech zajela skoro nadoraz a odmítala brát nerovnosti. Takže to pěkně třepalo. Raději ji zase dofouknu zpět na vyšší tlak.
Kolem potoka se jelo skvěle. Šumění vody, nikde nikdo, klid a mír.

Poslední část vyjížďky nás vedla po žluté TZ přes Dómský les na Hrubou vodu. Pěkná cestička, ale kopcovitá. Pěkně nahoru a dolů, nahoru a dolů. Bahnem, tady pršelo opravdu hodně a voda byla všude. Už jsme ji ale moc neřešili a sjezdíky si dávali pěkně naplno. Místy jsme jeli vyloženě korýtkem erozní stružky, protože okolo bylo jenom a jenom kamení.
A to byl v podstatě konec výjezdu – docela se připozdilo, tak jsme to už vzali po cestě do Olomouce.

Suma sumárum, 52 km, 700m up, AV 15.

A v neděli silnice. Původní plán byl vyjet Hostýn. Jenže, parťákům se změnily plány, vyjížděli jsme až v jedenáct dopoledne, takže Hostýn bychom časově nestíhali. Náhradní cíl byl stanoven na Rusavu. Plán 120 km. I ten se ale změnil. Celé odpoledne docela foukalo, směr větru nebyl moc příznivý. Na Olomoucku to ještě docela šlo, ale na Přerovsku, kolem Staré vsi se rozfoukalo přímo od Hostýna. Navíc jsme ve skupince měli problém s osou klik, takže jsme kopečky zavrhli, dojeli na oběd do Holešova a odtud po hlavní přes Hulín zpět. Ten vítr mi dal pěkně zabrat, snažili jsme se držet nějaké svižnější tempo a občas mi to zas žralo i trávu kolem cesty. Nohy dostaly pěkně zabrat. Korunu tomu dali kluci za Brodkem u Přerova, kde zahlídli dalšího silničáře a snažili se ho dojet. Což o to, jim to jelo pěkně, ale já jim totálně neuvisel a pomalu na ně ztrácel. Raději ani nepřemýšlím, kolik tak mohli jet, když jsem jim se svou rychlostí cca 35 k/h neuvisel :-).

Neděle mi dala větrných 105 km, AV 28 a večer dvě pivka.

Krásný slunečný dopoledne, teploučko, mírný větřík, prostě počasí lákající k obědu na zahrádce.

Tak si pěkně sedněme, objednejme si nějakou baštu… pusťme se do jídla. V tom okamžiku k vedlejšímu stolu sedne banda nějakejch vometáků, vytáhnou cigára, zapálí si a všechen ten smrad jde samozřejmě k okolním stolům. Obídek se smradem, to je panečku mňamka. Zajímalo by mě, jak přiznivci kouření na zahrádce přišli na argument, že na čerstvým vzduchu cigáro nesmrdí.

Hovado prostě zůstane hovadem za všech okolností… a já jsem rád, že žijeme v moderní evropské zemi.

Po včerejší prasárně jsem si na dnešek naplánoval jenom lehkých 40 km na vytřepání nohou. V klidu, kadenčně, na pohodu… prostě uvolnit svaly, po včerejšku mě bolí každej krok :-)

Kam zajet? Napadlo mě, že jsem už děsně dlouho nebyl v Olší. A když Olší, tak na čaj.
V šest večer jsem sbalil stativ, nádobí, vyzvedl kamaráda a vyjeli jsme. Kousek od baráku jsme dojeli jednoho chrťáka na silničce, krásným Colnágu osazeným Campou Chorus a připojili se k němu. Prý, že pojedeme na pohodu. Jo, to známe. Hned po vyjetí z města se to samozřejmě zvrhlo :-). Vítr nevítr, valilo se třicet :-). Tolik k původnímu plánu na kompenzační trénink.

V družné zábavě prokládané mírným funěním jsme dojeli až k pískovně u Krčmaně. Chrti dali koupačku a já na ně koukal :-)
Po oschnutí jsme dojeli až do Majetína, tam jsme se rozdělili, chrt valil na Brodek a my na čaj.

V Olší bylo nádherné přítmí. Nikde ani živáčka, ptáci byli potichu, jenom vodička z pramene oživovala lesík.
Potichu jsem pustil album Mystery of Yeti a začali jsme chystat čaj. Občas přicházeli lidi a divili se, co to tam hraje. Moje kouzelná krabička umí vykouzlit docela velkou hlasitost a remízkem se nesly hluboké zvuky tibetských trubek, mručení mnichů – prostě velebné plochy psychedelického ambientu

Galerii najdete tady.

Při přípravě čajů jsme trochu řádili s focením a já si aspon vyzkoušel, co všechno můj Kodak umí a neumí ve slabém světle na plně otevřenou clonu a malé ISO. Některé fotky vyšly v reálu děsně přepálené (protože jsem přehlídl vysokou hodnotu expozičního čísla), tak jsem je poněkud neuměle ztmavil ubráním gama korekce – zprasil jsem tak asi tři kousky, tak prosím omluvte kvalitu :-), zatím se učím.

Na “lístku” byly tentokrát dva darjeelingy – na uvítanou silnější a výraznější DJ Arya a na rozloučenou DJ Teesta Walley. Oba se skvěle povedly, i přes blbnutí s focením jsme je nepřepálili. A byly moc mňam.

Ani nevím jak, ale najednou se setmělo a my se museli vydat na cestu. Akce se povedla znamenitě. Příště zas.

Cesta zpět se taky moc povedla – fouklo nám do zad, tak jsme valili jak o život. Můj metabolismus se při tom dostal do takového stavu, že jsem žral nejen krevní cukr, ale “žralo to i trávu kolem cesty” – užili jsme si to parádně.

fotogalerii najdete tady.

Už na Vandru jsme se s Hejdikem domlouvali, že bychom mohli podniknout nějaký ten trip po jeho rejdišti na Prostějovsku. Na víkend jsem neměl žádný plány, tak proč něco nespáchat. Dohodli jsme se, že mě potahá trochu po jižním konicku a okolí PV.

Mezi Olomoucí a Prostějovem je asi 20 km, které bych musel absolvovat na biku – z toho jsem nadšený nebyl. Tak jsem vzal za vděk službami ČD. Vytipoval jsem si rychlík, zaplatil 30 kč za bike a 30 kč za osobu, paní průvodčí předal Supa a šel se usadit do kupé. Vlak překonal vzdálenost mezi oběma městy skoro relativistickou rychlostí, takže jsem si jenom stihl odskočit, podívat se na Kosíř z jihu a už jsem zas vystupoval. Za ty prachy dobrý, ne? :-)

Na nádraží v PV jsem byl snad poprvé v životě. Trochu jsem se porozhlídl, východ jsem neviděl, zato mě okamžitě praštil do očí vastup do kasína. Teda, to je servis. Bohužel měli zavřeno :-D

Hejdik už na mě čekal u vchodu. Byl jsem instruován o průběhu cesty, našli jsme červenou TZ a vyrazili pryč z města. První část vedla po rovince kolem Houčely. Slunečný den vylákal spoustu lidí, velké procento z nich byly sličné slečny a tak jsme neměli nouzi o kochačku – tyhle výhledy do značné míry určovaly naše tempo :-)

Dojeli jsme do Mostkovic, zabočili na hráz přehrady a chvílu koukali do vody. Byl jsem upozorněn, že u hráze se rády vyhřívají rybičky, konkrétně amuři. A fakt že jo, po chvilce sledování hladiny jsme uviděli první rybu. Podle Hejdikova odhadu měla tak 60 cm. Hned na to připlavaly dvě další a za minutku dokonce dvě velká hejna – Hejdik je svým bystrým zrakem rybáře uviděl dřív, tak mě na ně upozornil – vypadalo to majestátně, velké černé skvrny na hladině, které se při přiblížení rozpadaly na jednotlivé kusy. Netuším, co je v té vodě tak zaujalo, ale na jednom místě se začaly točit dokolečka. Fotku bohužel nemám, díky absenci průhledového hledáčku na foťáku jsem je nemohl pořádně najít :-)

Pokračovali jsme kolem vody po rozbité cestě. Hejdik mi líčil zašlou slávu přehrady z dob, kdy ještě nebyla tak špinavá. Za družného hovoru jsme dojeli až na Plumlovskou část. Dokonce i zámek jsme viděli, ale ten jsem odmítl fotit – ošklivější stavbu aby pohledal, vypadalo to jak panelák.

Pořád podél Houčely, červená nás vedla k Hamrům. Tam mi Hejdik ukázal bájnou střelnici, která svým provozem ruší okolí :-). Za Hamry jsme vjeli do VVP. První půlka až k Ježovu hradu po nové asfaltové cestě, druhá po lesních cestičkách s občasnou kaluží. Hezky lesem, stínem, mírně do kopce a na pohodu.

Sranda přišla kolem Okluk – moje oblíbená dychciplína brodění. Hejdik vletěl do každýho brodu jak vlčák, já se vody bojím a tak jsem si to pěkně přeťapkal. Halt budu muset trochu víc trénovat, brodění mi nejde. Hejdik si pak vyzkoušel Supa a konstatoval něco v tom smyslu, že 29” bike brodí vyloženě sám, takže to fakt bude rukama :-D

Zastavili jsme na chvilku u studánky, vydechli a přišlo první vážnější stoupání – Seč. Tady jsem se prošel. Skoro až nahoru k autobusové zastávce. Po zpevněném výstupu přišla opět lesní cesta. Červené jsme se drželi jenom kousek, po cca 500 metrech jsme z ní uhnuli na cestu neznačenou a po ní sjeli na silnici k Suchdolu. Bahýnko, kamínky a zase bahýnko, biking jak má být.

Nad Suchdolem jsme chvilku obdivovali panoramata. na fotkách to tak nevynikne, ale v reálu vypadaly okolní hory majestátně. Vyloženě jsem si užíval pohled na Beskydy, které mám za normálních okolností schované za Oderskými vrchy.

Za Suchdolem jsme vpadli do lesa po krásné pěšince, která se brzo zvrhla ve sjezdík. A co by to bylo za sjezd bez erozní stružky, že :-) - tady byla schovaná pěkně v trávě a krásně si mě podala. Naštěstí bez následků, ale vytřepalo mě to hezky – boční vzorek crossmarků mě ale vytáhl nahoru.

Sranda nastala až ve Stražisku, tam jsme odchytli druhej pořádnej stoupák, asfaltka v chatové oblasti. Hezkej nudnej uphill. Podruhé jsem se v tom dnu prošel, Hejdik se na mně poškleboval a konstatoval, že vyjít to muselo být namáhavější než vyjet. Nebylo.
Nahoře nás čekala odměna, pláň s hezkým výhledem na dědinu.

Brzo jsme naštěstí opustili zpevněnou cestu a opět kroskántry. Trochu jsme pobloudili v lese, správnou cestu našli až napodruhé. A pak přišel mazec. Z pohodové lesní cesty se stal prudkej sjezd s převýšením snad 30 metrů, dole potok a nahoře hodně strmá stěna. Čili hrk dolů a hrk nahoru. V tom výstupu nahoru bych ale užil schody. Tahat se tam s bezmála 13kg bikem tam byla vyloženě lahůdka. Nahoře nás čekal klikatej singlík v trávě a na jeho konci třešně. Dali jsme pauzu a mírně obrali strom :-).

V tu chvíli jsem byl, co se navigace týká, úplně ztracenej. Vůbec jsem netušil, kde jsme. Akorát jsem viděl nějakou dědinu :-). Naštěstí jsem se podle kopců velice rychle zorientoval – byli jsme kousek od Kosíře. Po cestě jsme sjeli do Čech a čekal nás poslední výstup toho dne – po Mánesově stezce (žlutá TZ). Moje třetí pěší zpestření. Hejdika mezitím málem sežraly muchy :-)

Na Kosíři jsme se rozloučili. Hejdik valil domů do PV po zelené přes Buničku, já si tam chvilku sedl a pozoroval párek bikerů, kterak se obírají na lavičce. Měl jsem tendence je vyfotit, aby měl Serža na co koukat, ale nechtěl jsem dostat po tlamě :-)

Asi půl hodiny jsem se vyhříval na sluníčku, poslouchal Mystery of Yeti a relaxoval. Potom mě už čekala poslední terénní pasáž – kolem potoka sjet do Slatinek a hurá domů.

68 km, AV 15, 920 m up. Hejdiku, příště sraz v Ol, potahám tě po Kopečku :-)

Fotogalerii najdete zde.
Už dlouho jsem neměl žádnou vyjížďku, která by stála za blog post. Dneska se to vynahradilo, krásně jsem se projel. Elementálové mi byli nakloněni, hvězdy a planety se zařadily do správných pozic, bohové mi přáli, počasí bylo solidní, tak jsem vyrazil. Kam? Na Kopeček se mi moc nechtělo, kolem Moravy taky ne, tak jsem to stočil na Kosíř. Cíl byl jasný, prozkoumat některé zatím neznámé cestičky.

Už v Olomouci mi bylo jasné, že dneska to nebude úplně zadarmo. Nad Olomoucí bylo jasno modro, směrem na Kosíř zas pěkně černo. Chvilku jsem meditoval nad tím, jestli zmoknu nebo ne. Docela to strašilo. A co myslíte? Ano, zmokl jsem, ve Hněvotíně spadlo asi deset kapek :-). Ještě předtím jsem ale stihl nafotit vlčí máky, které jsem slíbil Waldovi :-).

Dneska se mi nechtělo moc valit, tak jsem si užíval výhledy. Ve sjezdu z Hněvotína do Lutína jsem objevil místo, odkud jsou krásně vidět Vápenice. Koukněte se sami na příslušnou fotku. Vypadá to moc pěkně.

Bral jsem to po cestě do Slatinic, dál přes kopeček na Drahanovice a na horizontu u křížku jsem uhnul doleva na polní cestu. Viz mapka, přesně u čísla 449. Vyjel jsem si “hřebenovkou” ke starému statku, nafotil výhledy na všechny významnější pohoří v okolí a chvíli se kochal. Z polí nad Slatinicemi a Drahanovicemi jsou krásně vidět Hrubý a Nízký Jeseník, Oderské vrchy a samozřejmě taky Hostýnky. Úžasný výhledy.

Do sytosti jsem se pokochal, vzal odpočívajícího Supa a vyrazili jsme do lesa. Už minule jsem zjistil, že jezdit v lese po dešti na pláštích z více jak dvou třetin sjetých není dobrý nápad :-) - pěkně mi to klouzalo. Ale zábava to byla božská. Hlavně, když mi to v jedné kaluži podjelo na bahně a já si málem šlápl do bahna.

Cestičky mě zavedly až na žlutou TZ ke sjezdu od výhledu “U koňské hlavy”. Značce jsem se zatím vyhýbal a prozkoumal další chodníky. Našel jsem pěknou cestičku, která žlutou kopírovala a vzal to po ní skoro až na Kosíř.

V celém lese jsem nepotkal ani nohu. Měl jsem to tam sám pro sebe. A užíval jsem si ten klid.
Těsně pod vrcholem klid lesa narušila vojenská helikoptéra letící nízko nad stromy. Než jsem ji ale stačil blejsknout, tak uletěla :-)

Když člověk vyjede pozdě z domu, tak se to nemusí vyplatit. Začal mě tlačit čas – v šest jsem byl teprve v Lutíně na cestě tam a kolem sedmé jsem se motal na Kosíři. Musel jsem ukončit návštěvu a vydat se přes Slatinky domů. Zůstala mi spousta neprojetých cestiček. Snad příště…

A statistika na závěr? 40 km, AV 17, 410m up.

aneb rozumná debata

autor_trek  (29.05.2009 18:31:14)
Jinak mi na Widlích vadí, že spoustu věcí dělají samy a ani se nezeptají :-)

DoomHammer  (29.05.2009 21:13:35)
to by mě teda setsakrakurva zajímalo, co kdo myslí tím "dělají samy"...

každej linuxák tím operuje, ale nikdo mi ještě kloudně nenapsal deset věcí, co jim na tom tak děsně vadí (kromě toho, že se win samy připojí k internetu a není potřeba tam nic nastavovat)

DoomHammer  (01.06.2009 20:17:06)
nic? ani deset se nenajde?

Stancek  (01.06.2009 21:11:51)
Tyvole uz si smesnej aji s tim druhym chobotem serzou... az budes priste onanovat nad woknama a troubit do sveta neco o tom ze linuxaci vsude vlezou a vsechny presvedcuji o svym jedinym spravnym OS tohle vlakno Ti pripomenu kdo neustale mele hovadiny a kdyz uz se s Tebu dal hadat nikdo nema zajem, tak zas placnes nejakou svoji pravdu aby se "debata" zas nejak rozjela. Debata v uvozovkach, s takovyma zaslepencema jak ses Ty a nebo ja na druhe strane byt rozumna nikdy nemuze.

joooo, není nad to, když má někdo solidní nevyvratitelné argumenty pro podporu své pravdy. to se to potom debatí :-D

Půjdete volit? A máte už jasno, koho budete volit?

Pokud ano, podělte se v diskuzi se svými názory a preferencemi.

Já už mám jasno – volit půjdu, byť jsem z vývoje politické situace v poslední době extrémně zhnusen a jsem euroskeptik.
A koho? Stranu, jejíž program se mi líbí nejvíc. Svobodné.