Jistá část české populace je postižena nemocí zvanou hovadismus. Projevuje se mimo jiné naprosto strašným přístupem ke svému okolí. Jenom já a nikdo jinej. Udělat pro někoho něco? Ani omylem. Pustit někoho ve frontě? Pustit někoho na přechodu? Kdepak. Vyjít vstříc? Neexistuje.

Vysoké procento hovad se nachází mezi řidiči. Potkáváme je asi všichni. Modelová situace: zastavíte na přechodu, pouštíte chodce a najednou vás zleva šmikne nějakej spěchající čumák. Jedu pyčo, uhněte. Přece nebudu čekat tu půlminutu až socky, co nemaj na auto, přejdou přechod.

Hovado se velice dobře rozpoznává v noci. Jedete na kole, samozřejmě řádně osvětleni a ten dobytek, co jede proti vám, nějak zapomene vypnout dálková světla. A nebo ty dálkovky vypne až na poslední chvíli.
To se mi stalo zrovna dneska. Je kolem půlnoci, jedu si takhle pěkně z Třebčína přes Lutín domů. Osvětlen jsem myslím dobře – vepředu Smart Polaris+ s půlwattovou diodou, vzadu rovněž půlwattová LED od Smarta. Auto samozřejmě svítí víc, nicméně ta půlwattová LED je taky vidět na pěkných pár set metrů.
Po cestě jsem potkal 11 aut. Z toho 7 řidičů neuznalo za vhodné vypnout dálková světla. Ano, potkal jsem sedm hovad. Gratuluji těm sedmi lidem, co mě ohrozili. Zajímalo by mě, proč. Vidět mě museli… Nebudu se jim hrabat ve svědomí, ale rovnou je označím za odpad.

Internetové diskuze ke článkům o nehodě cyklistů, ale nejen o nich, jsou plné gerojů, co by nejraději jezdili po cestě buldozerem a ten povl na dvou kolech shrnovali do příkopy. Zajímalo by mě, kde se v nich bere ta nenávist. A kde na druhé straně berou ten pocit, že jsou pány silnic a že můžou určovat o osudech jiných. Každopádně to jsou ubožáci – duševní mrzáci, jejichž zdeformované vidění světa jim znemožní žít plnohodnotný život…

Lituju je a přeju jim, aby prohlédli a zjistili, že život není jen o tom “já pyčo”

tento článek vznikal ve stavu totálního nasrání těsně po příjezdu domů :-)

konečně jsem se dostal k tomu, abych uploadnul video - brodění :-)

Včerejší bouřka mýma očima.

Pražské snění skončilo. Dojel jsem domů, zaparkoval kchár, odnesl si věci domů a konečně si odpočinul. Celý ty dva dny v Praze mi chyběly tři věci. Bike, čaj a elektronická hudba :-). Poslední věc na seznamu jsem splnil nejrychleji. Probral jsem poč z hibernace a do přehrávače putoval jeden ze setů Middle East in the Mix od egyptského dua Aly and Fila.

Mezitím se vrátila Evča a tak jsme se dohodli na splnění dalších dvou položek z mého seznamu “chybění” – bike & čaj. Do konvice putoval litr vody z Olší, do batohu zhong s miskou a Nepál Mist Walley. Vzhledem k pokročilé hodině jsme venkovní čajování neplánovali na moc dlouho, takže Nepál se svými třemi zálivy dokonale vyhovoval.

Cíl? Nemilanský les. Nikam dál se nám nechtělo a ten les je večer příjemné místo.

Vylezli jsme z baráku a koukli na oblohu. Na jihozápadě byla nějaká šedá mračna, ale ta jsme vyhodnotili sice jako dešťová, ale zároveň neškodná – nezdálo se, že z nich bude pršet dříve jak za hodinu.

Nasednout, zacvaknout a jedem, ať stíháme. Po vyjetí na hlavní cestu nás docela překvapil vítr. Ale mraky pořád nevěštily nic zlého.

Dojeli jsme na 3/4 cesty. Zde se naše trasa stočila na les a otevřel se nám výhled na bouřková mračna. Ale ta pořád byla docela daleko. Nicméně za těch 10 minut, co jsme jeli, pěkně zčernala. Ale pořád to vypadalo, že máme nejméně půlhodinu.

Projeli jsme kolem železničních kolejí a dojeli do Nemilan. Panelová cesta, poté stoupáček strmou cestičkou a jsme v lese. Sto metrů úzkou klikatou lesní cestičkou a jsme na našem čajovém místě. A v tom to začalo.

Vítr prudce zesílil, stromy se rozšuměly a rozechvěly. V tom okamžiku nám došlo, že jsme se s odhadem počasí silně sekli. Není čas na hrdinství, zaveleli jsme k ústupu. Nejkratší cestou ven z lesa. A fofrem.

Došli jsme na louku, nasedli a hurá zpět. Neujeli jsme ani dvacet metrů a začalo pršet. Vítr se párkrát pokusil shodit nás. Nějakým záhadným způsobem jsme dojeli až na zpevněnou cestu. Další plán zněl, dojet k boudě na autobusové zastávce a tam přečkat nejhorší.

Mezitím se pěkně setmělo. Během pár minut bouřka došla přímo nad nás. Déšť i vítr taky zesílil a kapky pěkně bodaly do nekrytých rukou a nohou. Vesele, jen vesele. Během chvilky jsme už byli mokří jak myšičky.

Problém. Zastávku jsme našli, ale bouda tam nebyla. Tak holt pokračujeme dál. Proti větru, proti dešti… ale co jinýho dělat, když nebylo kam se schovat?

Postupovali jsme tak dvacítkou, rychleji se jet nedalo. Po cestě tekly vyloženě potoky vody. Aspon si umeju bike od bahna, nějakou výhodu tahle šílenost má.

Celou dobu, co jsme valili domů, jsme měli nádhernou podívanou na blesky. A že bylo na co koukat. Oblohou lítal jeden za druhým, hřmění skoro neustávalo. Hrůzná nádhera. Střídání oslnivého světla a naprosté tmy, pouliční lampy. A do toho teplý letní déšť. Trochu se zmírnil a už to nebylo nepříjemné.

Naprosto mokří jsme projížděli městem. Bouřka polevovala, odcházela dál.

Celý to trvalo tak 45 minut a bylo po všem. Měli jsme štěstí. Když jsem dnes v televizi viděl následky, byly děsivé…

Burani z Holomóca dojeli do Prahy

V úterý a ve středu jsme se s kolegou účastnili produktové konference o produktech Dynamics NAV (bývalý Navision) verze 5.0 SP1 a nadcházejícím 6.0 a.k.a. NAV 2009. No to zas byla akce :-). Ale pěkně popořádku.

V pondělí odpoledne jsem nafasoval nejrychlejší auto na světě - služební oktávku pyčo f kombíku a f tédéíčku s klimou f elektrice. Svižný autíčko, bohužel trochu hlučný. Když D-Fens na svém blogu popisuje systém motorů VolksWagen jakožto Pumpe-Düse-Krawall, má svatou pravdu. Za ty cca tři hodiny, co se jede do Prahy, mě hluk motoru začal lézt na nervy. Oktávka je svižný autíčko, ale ten randál je děsnej.

Úterý ráno. Snídaně, kontrola sbalené tašky, bafnul jsem klíče, doklady a hurá pro kolegu. Vlezl jsem do traktůrku, nastartoval, diesel zaklapal a vyrazili jsme. Cesta po dálnici probíhala pohodově. Nikde v okolí žádné prase, na těch pár (desítek :-)) mamooth rallye v podobě předjíždějících se náklaďáků jsem si zvykl. Dojeli jsme až na Shellku těsně před Prahou. Zastávka na záchod, malá svačinka. A taky konec svižné jízdy. Dojeli jsme totiž kolonu. Bylo těsně před devátou a Praha zasekaná. No co už naděláme. Mícháme naftu řadícími pákami a přískokem vpřed se posouváme k cíli. Nj, Praha a ještě ke všemu den stávky.
Všiml jsem si zajímavé věci. Dálnice byla tříproudá, ale pár pitomců spěchálků si z ní udělalo čtyřproudovku. Odstavnej pruh rulezz, co? A jak na potvoru se blíží sanitka. Rád bych uhnul a pustil ji, jenže v odstavnym vedle mě stojí nějakej blbec. No nějak jsme se tam všichni narvali a sanitka s kvílením odjela vstříc zácpě.
Hurá, hurá, Microsoft na obzoru. Sjíždíme z dálnice, jeden semafor, druhej semafor a už se motáme uličkama k parkovišti. Dostáváme lísteček s časem a jdeme se vzdělávat.
Pokud maj v MS něco opravdu dobrý, je to občerstvení. Na dobrůtkách z lístkovýho těsta, který nabízejí na svých akcích, se dá solidně frčet :-)

První den konference nebudu rozebírat, ale bylo fajn. Novinky potěšily, dověděli jsme se zajímavosti, trochu si zaspekulovali o dalším vývoji a ukončili to kolem 17:30 s tím, že pokračování bude po sedmé večerní v The Pub - společenský program.
Nasedli jsme do auta, mírně zakufrovali po Praze, ale nakonec jsme našli svůj penzion. Jsme dobří :-) A pak nastaly problémy. Paní nám tvrdila, že naši rezervaci nedostala. Nicméně prý má volný pokoj. Tak jsme se ubytovali. Jenže jim ani neseděly ceny. No venku spát nebudem, tak jsme na cenu přistoupili.

Hodina utekla jako voda. Vybatolili jsme se opět ven, Protáhli se sídlištěm na zastávku Budějovická. První vstup do metra byl realizován podchodem. No fuj, pěkně špinavým. Raději jsme použili přechod pro chodce. Nakoupili jsme lístky a vzhůru dolů. A na eskalátoru jsem se projevil jako buran z dědiny :-) - jsem levák, tak jsem se logicky držel levou rukou a jel na levé straně. Najednou do mě něco narazilo a cosi zavrčelo. Tak jsem si řekl, že se někdo omlouvá. No budiž. Za moment to zavrčelo znova. Skoro neslyšitelně a hlavně nesrozumitelně. A potom potřetí, to už se ozvalo cosi jako "s dovolením". Ohlídl jsem se a za mnou kdosi stojí. No tak jsem uhnul a po eskalátoru seběhl jakejsi nagelovanej blonďatej šamponek v obleku. Když probíhal kolem mě, tak se na mě pohrdlivě podíval a doprovodil to zasyčením... já vím, jsem buran nezvyklý na fakt, že po jezdících schodech se taky chodí. Zabít málo. Sranda ale byla, že šamponek teda slavnostně doběhl do vagonu metra a my za ním došli asi o 20 sekund později. Spěchej pomalu. Každopádně jsme ale šamponka poctili pohrdavým pohledem :-)
V metru jsme nezabloudili, pěkně přestoupili z trasy C na trasu A. Udivila mě úroveň poničení metra. V Olomouci máme taky počmáráno, ale ne tak moc. Velkoměsto? Možná.
Zajímavá věc. Všichni někam spěchali. A pořád. honem do metra, honem ven, honem na schody, museli jsme tam vypadat nějak divně, že jsme byli v pohodě.

Vystoupili jsme na Staroměstské a vyrazili na Staromák. Teda, tam bylo lidí. Pro burana z dědiny pěknej šok. A zase šílenej shon. Trochu jsme prošli centrem, koukli na Karlův most a přitom se snažili zorientovat se. Zapomněli jsme totiž mapku s umístěním hospody. Ale aspoň jsme se prošli.
Jakmile jsme byli na mostě, už nám zapálilo. Hospoda byla někde mezi Karlovým mostem a Mánesovým. Během pěti minut jsme našli cíl. Zas nejsme tak blbí :-)
Poseděli jsme tři hodinky, padlo sedm piv (ve dvou lidech, já měl tři :-)) a pak jsme se vydali na penzion. Protože byla docela pěkná noc, prošli jsme si Václavák a pocítili tep velkoměsta. Teda, to mi vůbec neudělalo dobře. Jsem člověk spíš introvertní, zvyklý na les, louky a hory, takováhle koncentrace lidí mi neudělala dobře. A zas, všichni někam spěchali. Místo příjemného letního večera zase hektické okolí. Zdálo se mi to divné, takhle spěchat. Když jsem ten shon viděl, nemohl jsem si nevzpomenout na Prahu od Penerů strýčka Homeboye.
,

Dojeli jsme zpět na penzion, opláchli se a usnuli jak dřevo. Dokonce ani randál z Jižní spojky nás nějak nebudil.

Druhý den ráno jsme měli připravenou snídani (aby taky ne, za ty prachy :-)). Najedli jsme se, sbalili se a hurá na druhý kolo konference. Teda, tohle byl maraton. Přednášek bylo pár, ale zato byly pěkně dlouhé. Dvě hodiny bez přestávky byl docela záhul na pozornost. Ale přežili jsme to.

Cesta zpět proběhla taky docela hladce. Až na výjimky způsobené opět elephant rallye kamionů se dalo valit v pohodě 150 k/h. Perlička se objevila u Vyškova. Sjeli jsme z D1 na E 462. Ve sjezdíku před námi jel v levém pruhu nějaký starší Renault Megane s vozíkem. V zatáčce těsně po odbočení z dálnice si to metl 80 k/h, ale to jsem bral, tam se nedá jet moc rychleji (teda samozřejmě dá, ale to by člověk musel být prase :-)). Jenže pak se cesta narovnala, Renault zrychlil na 120 a pořád se držel v levém pruhu. No fajn. Jenže on se v tom levém držel i při nájezdu na rovnou část cesty. Vyhodil jsem levý blinkr a čekal, že mě pustí. No co myslíte? Pustil? Samo že ne. A to byl pravý pruh prázdný. Tak jsem ho problikl dálkovými. A zas nic. Další probliknutí. Pořád se držel v levém. Problikl jsem ho ještě jednou a pak mu ty dálkové pustil. Teprve potom teda Renault milostivě přejel do pravého pruhu. No nic, podíváme se, kdopak to tam jede. Na zadním skle dva klobouky slamáky a plato vajec, na předních sedačkách šedovlasý děda a babička. A děda na mě koukal docela nevraživě. Asi si vzal do hlavy, že toho frajírka v silným autě naučí, jak se jezdí. Možná jsem prase, možná ne, ale tohle se podle mě nedělá - ve vyhlášce je přece bezdůvodná jízda v levém pruhu zakázaná.

Zbytek cesty proběhl v klidu. Domů jsme dorazili jak lidi, ještě jsem si stihl vyjet ven na čaj a pěkně u toho zmokl. Ale o tom až jindy :-)

Na bike-foru padl tento týden návrh, co kdybychom si projeli trasu Vandru. Taková pohodová turistika, žádný chrtění. Proč se nepřidat, trasu mám rád, vede příjemnými lesními cestami, žádný velký sjezdy (až na výjimky).

Slovo dalo slovo, sehnali jsme bandu a v neděli ráno vyjeli.
První sraz byl u Lídlu, kde jsme se sešli čtyří – Jirka, David “Black Maniax”, přítelka Eva a já. Vyrazili jsme do Olšan, kde jsme nabrali dalšího do bandy – Vojtu od Zlína. Přesunuli jsme se do Slatinic, dali si polní cestičku kolem staré stodoly do Drahanovic. U Černé věže jsme měli sraz třetí a poslední – čekal nás Tom Mosquito a tři jeho kolegové z práce (jména jsem úspěšně zapomněl, za což se omlouvám )

Z Drahanovic jsme pokračovali dál po trase Vandru, polní cestou do Náměště, projeli kolem zámku, sjeli k amfiteátru a napojili se na žlutou TZ vedoucí Terezským údolím. Docela prudkej stoupáček po krásných singlících, nahoře potom lesní cesta a pár kaluží.

V Krakovci nastal první problém – povolený kotouč. Naštěstí měl jeden z Tomových kolegů multiklíč s patřičným Torxem, takže jsme zažehnali problém a pokračovali dál

Projeli jsme Rakovským údolím, na jehož konci čekal brod. Odvážní ho vzali vodou, méně odvážní pak po mostě. A Tom se mírně vykoupal, nestihl vycvaknout

Dojeli jsme do Budětska a začali shánět hospodu, oběd se kvapem blížil. V Budětsku nic nebylo, tak jsme přejeli do Konice. Našli jsme si hospodu a zasedli k obědu. Kola zůstala na sluníčku a pěkně se tam prohřála

Po obědě jsme vyjeli zpět na dokončení  trasy. V Konici nás dva účastníci opustili, zbylo nás jenom sedm. Rozloučili jsme se na benzínce nad městečkem a já nafotil nějaká ta panoramata

Budětsko, Slavíkov, ze zpěvněných cest jsme přejeli zpět na polní a posléze lesní. Tomovi vletěl někam na převodníky kámen a pár zubů mu mírně pošramotil, tak došlo na malou opravu
 

dva brody kousek od Laškova…

Dorazili jsme úspěšně do Laškova, sedli na zahrádku a doplnili tekutiny. Vzhůru kousek po cestě a poté prudkým výjezdem po zelené TZ nad Ludéřov.

Nad Ludéřovem. Cesta vedla kolem bývalé keltské svatyně s pískovcovou stélou.

Z Ludéřova jsme pokračovaliopět po zelené TZ přes Kníničky a Lhotu pod Kosířem. Ve Lhotě jsme se opět rozdělili, většina zatoužila po klobásce v Čechách pod Kosířem, my s Vojtou jsme dobyli Kosíř.

Z kosíře jsem pokračoval už sám. Vojta si sjel po žluté TZ do Slatinic, já do Slatinek a potom už plnou parou domůůů.

A na závěr přidávám pár fotek, které dělal Tom.

Malá statistika:
9 lidí
jeden full
dva 29er od Superiora
dva crossy, z toho jeden můj jako parodie na 29er

mě to dalo 85 km, AV 16 k/h, nastoupáno 1065 metrů.

Díky všem za účast.

 Objevil jsem ameriku :-) - v možnostech Share na youtube jde založit nový příspěvek na spaces... blbůstka, ale potěší.

Tak to hned zkusíme. na tomhle songu momentálně docela frčím. Sice mám raději ženský vokály v trance hudbě, ale tohle je jedna z výjimek :-)

Citát

YouTube - Armin van Buuren & DJ Shah Feat. Chris Jones - Going Wrong

Bohužel to ale nevloží video, ale pouze textový link, takže je nutno si ještě pohrát s úpravama

Tento příspěvek je pěkně paranoidní

Kamera tady, kamera tam… všímáte si? Kamer kolem nás pomalu přibývá. Důvod? Naše bezpečnost. Kamery již pomohly dopadnout spousty různých grázlíků a grázlů. Sprejeři, zlodějíčci, násilníci. Kamery nás hlídají… Kamery dohlíží na provoz, kamery hlídají dálnice, kamery hlídají semafory. Neúnavní strážci pořádku. Zní to krásně?

Kamery nemám rád. Proč? Jsem paranoik a četl jsem Orwellovu knihu 1984. Znáte? Ne? Přiblížím. Orwell ve svém díle popisuje šílenou totalitní společnost ovládanou strachem. Systém vlády staví proti sobě rodiče a děti, totálně mrzačí mezilidské vztahy a nutí lidi žít v neustálém strachu a hysterii. Korunu celému problému dává i neustále živená obava z války, která ve skutečnosti není. Cíl? Totální ovládnutí mas a soustředění síly a moci do rukou pár lidí “tam nahoře”. Na chování každého člověka a každé rodiny dohlíží všudypřítomné obrazovky s vestavěnou kamerou. Obrazovka je nástroj propagandy, kamera pak nástroj buzerace a šmírování. Celá šmírovačka a buzerace je ztělesněna ideopolicií, která nikdy nespí a čas od času, na základě udání nebo informace z kamery někoho sebere a ten někdo pak zmizí.

Zdá se vám to jako pohádka? Možná je, možná není. Rozhlédněte se kolem. Možná uvidíte kameru městské nebo státní policie. Co si řeknete? Jé, kamera, to je fajn, někdo na tohle náměstí nebo tuhle ulici dohlíží. A nebo naopak. Zas kamera? proč tu není POLICAJT?

A v tom je ten problém. Kamera nejí, kamera nespí. Kamera se prostě koupí a jede. Krom pořizovacích nákladů pak kamera nic moc nestojí. Ano, kamera šetří peníze, protože narozdíl od policajta nechce výplatu, prémie, nepotřebuje oblečení, obuv… kamera je prostě efektivnější

Druhá strana mince. Na náměstí je kamera. A někdo vás přepadne. Co udělá kamera? Nic. Narozdíl od policajta, který se vás zastane a pomůže vám, kamera ani nevytáhne obuch, ani nevytáhne pistoli. Prostě se jenom dívá. Obraz sice uvidí na monitoru operátor a na místo vyšle zásahovku… jenže než zásahovka dojede na místo, vy už jste zmlácení a okradení (samozřejmě, že pokud se umíte bránit, tak tenhle scénář neplatí, ale je spousta lidí, co se bránit neumí…).

V okamžiku, kdy se něco stane, je vám kamera platná jak mrtvýmu zimník.

Kamera je zajisté dobrý pomocník, ale živýho člověka prostě nenahradí.

Jenže, policie a politici si kamery chválí, sprejeři a vandalové svým jednáním kamery nevědomě podporují. Někdo posprejuje vzácnou kašnu nebo novou fasádu domu. Lidé si samozřejmě stěžují. Co udělá radnice? Postaví tam hlídku? Ne. Nechají nainstalovat kameru.

Kamery se nám množí a už si jich pomalu ani nevšímáme. Je jich čím dál víc. Kde je ta hranice, kdy nám začnou vadit? Až bude kamera na protějším domě a bude vám čumět do oken? Nebo až se kamera octne u vás v kuchyni a bude koukat, jak vám chutná oběd? Kde končí ochrana obyvatel a kde začíná šmírovačka?

Systém se nám neustále snaží nakukat, jak jsou občané ohroženi. Kriminalita, terorismus… Všímáte si? Před pár lety se o terorismu moc nemluvilo. A najednou kuk, 11. září 2001, útok na USA a hele, teroristi jsou všude. Najednou je potřeba se proti teroristům bránit. Odposlechy, monitorování mejlů, šmírovačka. Dělají to skutečně pro válku s terorem?

Rád sleduju server cdr.cz. Občas se tam vyskytne newska nebo článek o nějaké buzeraci, buď se bojuje s AV piráty a nebo s podobnou verbeží. A občas se tam objeví i článek o nějakém tom návrhu zákona na sledování nebo monitorování.
Velice zajímavé jsou pak diskuze. Ať jde o sledování mejlů nebo odposlechy telefonů, vždycky se najde pár jedinců, kteří do diskuze napíšou “jenom ať mě sledují, jenom ať si čtou, já nemám co skrývat a když to pomůže boji proti kriminalitě nebo terorismu, rád pomůžu”…
Já si v tom okamžiku vždycky řeknu “kde to kurva jsme?”. Co je komu po tom, co si já řeším SVÝM mejlem nebo SVÝM telefonem. I když bych si jenom s přítelkyní domlouval plán odpolední vyjížďky na Kosíř nebo řešil, co koupíme večer na jídlo. Je to MOJE soukromí a NIKOMU po tom nic není. Opět se zeptám, kde je ta magická hranice, za kterou už lidi buzersystém nepustí. Jsou to telefony? Nebo ta kamera v bytě?
Samozřejmě musíme vzít v potaz i fakt, že opravdoví zločinci a teroristi samozřejmě svou komunikaci zabezpečí , například pomocí šifrování.

Stát vymyslí nějakou buzeraci a lidi šťastně hýkají, jak ten stát bojuje proti neřádům? Ale nebojuje proti nim jen na oko?

Vemte si buzeraci na letišti. Co si NEsmíte vzít do letadla? Ani blbou PET láhev s vodou, co když v ní bude jedna z padesáti složek výbušniny. Ani malý nůžky na nehty, co kdybyste tím chtěli podříznout pilota? Kde to jsme?

Systém vymyslel řadu zástupných problémů. Terorismus, organizovaný zločin, dětskou pornografii… na základě těchto problémů se snaží vsugerovat nám myšlenku, jak jsme zranitelní a jak moc potřebujem ochranu. Jenže, zároveň se vzrůstající ochranou státu se jednotlivci zmenšuje jeho životní prostor, jeho soukromí. Je to v pořádku?

Stát nás občany pomalu ale jistě okrádá o naše práva. Je to v pořádku?

Já myslím, že není.

Na závěr bych vám rád pustil skladbu Wake Up od Rage Against the Machine, která zazněla na konci prvního Matrixu. Myslím, že bychom se měli probudit.

Chcete vědět víc? Sežeňte si film Zeitgeist (nebo se na něj podívejte přímo zde, i když čučet 118 minut na malý okýnko není moc komfortní). Je to sice hystericky natočená skládanka určená původně pro Američany, ale pokud si odmyslíte tu hysterii a teatrálnost a podíváte se hlouběji pod slupku jednoduchých animací a střihů, najdete zajímavé informace. Netvrdím, že Zeitgeist je pravda pravdoucí ani nějaký dokument BBC, ale je to velice cenný pohled z jiného úhlu, než jakým se běžný člověk ve svém běžném životě dívá na realitu.

Ať je to všechno, jak chce, důležité je najít ve všem správnou rovnováhu. V životě, ve státě, ve vesmíru… viz starý a stále platný symbol

Už delší dobu mě kolega v práci provokuje – když jsem takovej chrt, ať trumfnu jeho čas na trase Tovéř – Pohořany. 35 minut. Zdá se to docela dost, protože ta trasička má cca 8,5 km. Jo, 8 a půl kilometru, ale je to docela lámačka. Však koukněte.
 

http://www.bikemap.net/route/40634

Dneska by to šlo, řekl jsem si odpoledne po cestě z práce při pohledu na oblohu a teploměr. Nic moc horkýho, ve městě bylo 25°C. Najedl jsem se, převlíkl, oprášil silničku, do přehrávače putuje Universal Religion 2008 od Armina van Buurena, přendal jsem tachometr a vyrazil. Až do Samotišek jsem jel na pohodu, pěkně volně, ať se nohy vytočí a moc neunaví.

Dojel jsem k ceduli Tovéř a zapnul stopky. Kolega totiž bydlí v Toveři a tak jsme se dohodli, že cedule bude startovní bod. Podmínky nebyly úplně ideální, foukal vítr doprotivky, ale co už nařvem.

Popohnal jsem silničku a hurá na to. Však já ti ukážu, kdo je rychlejší. Zabral jsem, tepy šly nahoru a já vystřelil kupředu.

Dolany jsou v pohodě až k hospodě, tam přestává sranda a začíná kopec. A ne ledajakej, kopčisko docela protivný. Ono se nezdá, ale je docela prudký.

Zatím to jde i na pilu, libuju si. Chvíli ze sedla, chvíli v sedle, střídám to a hlídám si takovej výkon, aby mi moc neodcházely nohy. Dojedu na konec dědiny a řadím malou, nastává první stoupání. Nacvakal jsem malý pastorky a jedem dál. Tepák ukazuje kolem 160 tepů, což je moje optimum v kopcích. Zatím to valím kolem 22 km/h a pomaličku polehoučku zpomaluju.

Dojíždím do Nových Sadů, tam se cesta poprvé láme. Podřazuju o dva kvalty na 39/18. Jdu ze sedla a doháním ztracenou kadenci. No, kadenci – jsem docela silovej typ a tak tomu točení v kopcích moc nedám .

Konec dědinky, stoječka, zatáčka a začíná Véska. Tady si dávám pauzu, cesta se zas láme a tentokrát k lepšímu. Nechávám stejnej kvalt a trochu vytáčím nohy, zaslouží si to, zatím táhnou dobře. A za chvíli zas budou potřeba. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, konec dědiny a mírná rovinka, kde získávám drahocenné vteřinky. Kouknu na stopky, 14 minut, čas zatím OK. Předemnou chlapík na crossu, točí nohama jak vzteklej, evidentně jede na kašpara. Jenže než ho stíhám dojet, potvora cesta se zas láme. Přeřazuju na 39/19 a posléze dokonce na 39/21. K chlapíkovi se blížím docela pomalu, většinu stoupání jedu ze sedla. No jo, tahle část kolem golfovýho hřiště je docela chutná. Ale jo, pohoda, byly doby, kdy jsem tuhle pasáž jezdil 39/25 s jazykem na vestě.
Končí hřiště, značka serpentiny, zatáčka doprava, stoječka, chlápkovi dochází pára a já ho předjíždím. Ahóóój . Zatáčka doleva, další doprava a rovinka na Dolní Boudě, řadím na těžší převody, oblíbená osmnáctka v akci. Sranda na obzoru, křižovatka, točím na Pohořany.

Podřazuju na 19z pastorek, kopec přitvrzuje. Trochu zpomaluju, ať si nezruším nohy. Zatím to pořád jede v rámci možností. Armin ve sluchátkách pomáhá jak může :-)

Cedule Pohořany. Tahle dědina je srandovní, je postavená pod horou Jedová a cesta tam jde v podstatě proti vrstevnicím.
http://www.mapy.cz/#x=139892864@y=134583424@z=13@mm=TTtP
Potkáte tam tři velice pěkný stoječky, radost to jet. A mě právě čeká první z nich. Naštěstí kratičká. V předstihu cvakám 39/21. Šup ze sedla a bušíme. Proplétám se mezi dírama v cestě a hele, už jsem u turistického rozcestníku – tady se na cestu napojuju, když jezdím na bajku. Kopec se zmírňuje, přichází pár serpentinek. A zase stoječka. Už trochu horší. No, trochu, na 21z je to docela lámačka. Ale řadit zatím nehodlám, v tomhle záběru by to nebylo moudré. A navíc se blíží konec.
Cvak Cvak, projíždím štěrkem a už jsem u hospody. Hurá, zas odpočinu. Ani raději nekoukám na stopky. Protočil jsem si zas trochu nohy a přichází poslední ministojka. Už toho začinám mít dost. Naštěstí přichází morální podpora – geniální Big Sky (Agnelli & Nelson Remix) od Johna O'Callaghana s vokálem Audrey Gallagher. Tahle skladba mi vždycky zvedne morálku. Volume up, na plný kule, blafly adrenalinové saze, přidávám a dojíždím k rozcestníku u zastávky. Tam se cesta definitivně rovná. Saze hoří, já řadím pilu a makám, cíl se blíží. Mám husí kůži, po zádech mi běhá mráz, chvílema skoro nevidím, ale makám a citím se skvěle. Tepovka leze přes 180 tepů a mě to vůbec nevadí – blížím se k cíli.

Asfalt se mění v šotolinu, mírně se obávám ostrých kamínků. Ale co. Cíl se blíží, rozcestník pod Jedovou. A už jsem pod ním. Brzdím, zastavuju stopky, vycvakávám a opírám kolo o strom. Cítím jak mi slábnou nohy a jdu si sednout na poražený strom na sluníčku. Rozhlížím se po okolí. Po chvilce se mi uklidnila tepovka, vstávám a jdu zkontrolovat stopky. 30’ 22’’. Kolegovi jsem nadělil 4 minuty a nějaké drobné.

Fajn, vydýcháno, odpočinuto, jedem domů. Sjezdík z Pohořan, Véska, Dolany, Samotišky, Olomouc. Jsem pěkně rozhýbaný, takže mi cesta pěkně ubíhá.

A problémek. Chci se napojit z boční uličky na hlavní ulici. Cosi tam jede, tak si říkám, že vycvaknu a zastavím. Ten pohyb pro vypnutí tretry z pedálu známe všichni, ne? A jéjej, ono to nejde. Zkouším to podruhé, potřetí… furt nic. Sakra. Zoptimalizoval jsem rychlost tak, abych nemusel zastavovat. No, dobrá. To by bylo. Ale pořád nejde vycvaknout.

Krokem se plížím po hlavní cestě a pořád to zkouším. Kurva, ono to fakt nejde. Co teď? Kurva, kurva, kurva, zaseklo se to. A problém, předemnou se asi desítkou plíží dědek na skládačce tak šikovně, že nejde předjet – vlevo jsou koleje šaliny a vpravo ho taky nepředjedu, protože kličkuje. Ach jo. No nic, předjíždět nebudu. Silnička při desítce moc stabilní není a já si ještě musím rozepnout tretru. Ještěže nemám tkaničky, ale suché zipy a přezku, Northwave Kameleon. Rozepínám přezku, uvolňuju sucháče. Bota uvolněná, tak se zouvám a konečně můžu zastavit. Já totiž umím vystupovat pouze na jednu stranu, na druhou jsem se to zatím nenaučil (za dva roky je to ostuda, já vím :-)). Hurá, konečně na pevné zemi. Jenže co se zaseklou tretrou? Chvilku s tím krámem zápasím a pak si konečně dala říct. A už vidím i příčinu – jeden ze šroubů se povolil, vyšrouboval a zasekl. Kdepak mám nářadí? V podsedlovce. Vyškrabal jsem bordel z hlavy šroubu a přitáhl to. No, všechno zlý je k něčemu dobrý, aspon mě to donutilo spravit si na té straně pozici kufru.

Jsem docela rád, že jsem neudělal okolním chodcům divadýlko mým pádem…

***** slovníček *****
na požádání čtenářů :-) přidávám malý slovníček pojmů
pila: velký převodník (53z)
malá: malý převodník (39z)
stoječka, stojka: krátký prudký kopec, který se jezdí ze sedla
jet na kašpara: jízda buď se zařazeným nejmenším převodníkem (cross nebo MTB) a nebo dokonce jízda na nejlehčí převod
kufr: při použití nášlapných pedálů se na tretry montuje součátka zvaná zarážka nebo kufr, která se do pedálu zaklapne. kufr musí mít svou přesnou pozici, jinak je šlapání nepříjemné a noha je v divné pozici
výborný slovník nejen slangových pojmů najdete zde: http://www.bajk.cz/web/data/slovnik.asp?pismeno=a

Hradišťan & Filharmonie Brno, Jumping Drums, Altai Kai, Petr Altrichter

Tuhle desku znám už asi tři měsíce. Dostal jsem se k ní čirou náhodou – na stanici ČRo 3 – Vltava ji pouštěli v pořadu tuším Čajovna a já se do ní na první poslech zamiloval. Velice rychle jsem si ji pořídil a pořádně naposlouchal. Od té doby mi v hlavě pořád leží její “recenze”, ale kdykoliv ji chci napsat, nedaří se. No, zkusím to teď.

Začnu obšírně.

CM Hradišťan existuje už hodně dlouho. Historii najdete na jejich webu, http://www.hradistan.cz/charakteristika.htm. Hradišťan mapuje moravskou lidovou hudbu. S příchodem Jiřího Pavlici na pozici uměleckého vedoucího se ale jejich hudba dost změnila.

Pavlica strašně rád experimentuje a fúzuje mezi žánry. S Vlastou Redlem a jeho A.G. Flekem nahráli výborné folkové album, ze spolupráce s Emilem Viklickým vznikla jazzová Prší déšť, s japonským muzikantem Yas-Kazem natočili Svítání ochucené východní hudbou, s jihoafrickým hudebníkem Dizu Plaatjesem a s kapelou Talant vznikla nahrávka Mys Dobré naděje inspirovaná africkou kulturou, verše Jana Skácela jsou zhudebněny na albu O Slunovratu, které popisuje celý rok. Každá z desek je výborně nahrátá a velice povedená. Poslech každé z nich je výborným zážitkem. Kromě těchto alb samozřejmě existuje i řada nahrávek s klasickými lidovkami – Ozvěny duše, Moravské koledy… více v jejich diskografii.

Deska Chvění s podtitulem Suita Dialogů se skládá ze čtyř částí - Dialog Básnický, Dialog s minulostí, Dialog etnický, Dialog s nadějí). Texty tvoří básně Jana Skácela, Vladimíra Holana, Jiřího Brabce či nejstarší dochované staroslověnské a staročeské památky z 9. a 14. století.

Dialog Básnický:
1.    Preludium aiolské    5:56   
2.    Poslední list (Jiří Pavlica/Vladimír Holan, Jan Skácel)    3:51        
3.    Moje vina (Jiří Pavlica/Jan Skácel, Vladimír Holan)    5:39
Verše v této části jsou plné motivů k zamyšlení. Posuďte sami:

Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale co já…
Vladimír Holan

Bývá nám ticho
jako dětem zima.
Tak dávno není kdy
vymlouváme se na jindy.
A dlouho budeme se ještě vymlouvat
Jan Skácel

Silné myšlenky. Začtěte se, zaposlouchejte do uhrančivého hlasu Jiřího Pavlicy a Alice Holubové. Pomalá ukliňující hudba je balzám pro lidi uhnané dnešní rychlou hektickou dobou. A Skácelovy verše? Všímáte si, jak málo se spolu lidi opravdu baví? Tím myslím opravdu o něčem, ne jenom o práci a povrchních věcech. Mejly, MSN, ICQ… Ale opravdu, bývá nám ticho, jako dětem zima… A vymlouváme se na jindy. To sedí.

Moje vina, tvoje vina,
vytlučená zvonovina.
Prastarý strach z chlupů líná,
včeličkám je zima.
Kéž nemusel bych kázat,
kéž nebylo by kéž
a byla jenom růže
a vůbec nikdy lež.
A ty jenž nechceš kamenovat,
buď jako kámen v srdci svém,
tak milosrdný,
ještě nikdy nehodil kámen kamenem.
Jan Skácel

Když jsme s kamarádkou probírali tyhle verše, padlo slovo hádka. A opravdu. I hudba, která se změnila a místo klidného hlazení duše teď zní dramaticky, až agresivně. Začtěte se, zaposlouchejte. Moje vina, tvoje vina… hážeme vinu jeden na druhého, hádáme se… jako když se houpe zvon, bim bam… pravdivá slova. Chovejme se k sobě líp… nekamenujme druhé… i hudba, která se v závěru skladby vrací k tématu “poslední list” se nás snaží opět uklidnit…

Dialog s minulostí

4.    Otvéšta Filosof Konstantin (Jiří Pavlica/staroslověnský text z r. 868)    5:42       
5.    Počíná sě (Dalimilova) kronika česká (Jiří Pavlica/staročeský text ze 14.stol.)    2:58

český překlad textu 4. skladby: Obrana Konstantinova v Benátkách r. 868
Odpověděl jim Filozof.
Cožpak nepadá déšť od Boha stejně na všechny,
ani slunce nesvítí všem stejně,
či nedýcháme na vzduchu všichni stejně?
Vždyť my známe mnoho národů,
které ovládají umění písma a vzdávají Bohu slávu
každý svým jazykem.
David přece volá, řka:
„Pějte Pánu všechny země,
pějte Pánu píseň novou.“
„Chvalte Boha, všechny národy,
velebte ho, všichni lidé, a vše,
co dýchá, ať chválí Pána.“
Odpověděl Filozof Konstantin.

opět k zamyšlení.

Začíná (Dalimilova) kronika česká
Mnozí pověsti hledají,
tím moudře a dobře činí,
ale když na svou zemi nedbají,
vlastní rod tím ponižují.
O jeho cti by se však dozvěděli,
kdyby měli knihy o své zemi,
aby z nich celý svůj rod poznali
a původ, odkud pocházejí.
Já ty knihy dávno hledám
a neustále to požaduji,
aby se toho někdo moudrý ujal
a všechny české skutky vjedno spojil.
A tak dlouho jsem to žádal,
dokud jsem to správně nepochopil,
až jsem byl k tomu sám povzbuzen
a k sepsání přiveden.
Kronika tak řečeného Dalimila
ze 14. století – úvod

Dialog etnický

6.    Altaj, Altaj (úprava Jiří Pavlica, Altai Kai/lidový)    6:07       
7.    Altajské nebe (Jiří Pavlica/lidový a Lazar Kokyšev )    6:03

V této části se nám představí skupina alikvotních zpěváků z Altaje. I hudební motivy se změní a přiblíží nám jejich kulturu. A je co poslouchat – to, co Altai Kai předvedou, je naprosto úžasné. Dynamická a veselá skladba Altaj Altaj umí perfektně doplnit energii člověku utahanému z dnešní doby. Zároveň nám nabídne malé okénko někam do přírody .

Hoj, moj, ojojoj…
haj, maj, ajajaj…
Na krásném letním palouku
na širé polaně
na zářícím Altaji
na pasece skvostné jak koberec
na úpatí bílé hory
na břehu bílého moře
obdařen neobyčejným osudem
žil náš bohatýr.
Z každé strany jeho podoba je jiná
tu jako medvěd
tady zase vlkem zdá se
strachu nezná
tak náš bohatýr žije.
Požehnán samotným Altajem
jeho kulka nemine cíle
jeho kůň je drahocenný
co stvoří jeho ruka, neodložíš
jeho slova překrásná poslouchejte.
Bohatýr, bohatýr, bohatýr…
Matka Altaj
Otec Altaj
Altaj, Altaj, Altaj…
Lidová poezie

parádní divočina…

Altajské nebe 
Na nebi je jedna hvězda,
oko na ni dosáhne,
ale ruka ne.
Na světě je jedna dívka,
do touhy se vejde,
ale do osudu ne.
Postelí mou je step Altaje,
klenbou modrou mne soumrak přikryje,
mým hlasem se nebesa chvějí
a hvězdy s hůry mi pod nohy padají.
Lidová poezie a Lazar Kokyšev

Co vy na to? Hudebně příjemné – První verše zpívá Pavlica zamyšleně, jemně, druhou pasáž “postelí mou…” pak spustí svižným, pochodovým tempem. Na konci se přidají Jumping Drums. Tohle by snad probudilo i mrtvýho.

Dialog s Nadějí

8.    Kamínek na dlani I (Jiří Pavlica/Jan Skácel)    2:09       
9.    Kamínek na dlani II  (Jiří Pavlica/Jan Skácel)    2:49       
10.    Haleluja (Jiří Pavlica/Jiří Brabec)    6:04       
11.    Postludium (Jiří Pavlica/Vladimír Holan)    3:26

Poslední pasáž. Klíčové verše napsal Jan Skácel

naděje malý kamínek
na prázdné dlani zmizel kam
ach kdosi oblázkem tím hodil
a dohodil až ku hvězdám
zapomenout co bude příště
a neváhat a znovu jít
ve stíhu léta přes strniště
a bosé srdce nezradit
pro jakou radost a pro jaké štěstí
co zůstalo a co je slíbené
uhelná noc a neodkladné ráno
a čirá slza na oddénku dne
Jan Skácel

Co dodat? Jemně, něžně zazpívané a zahrané. Naděje je zahrátá ve dvou různých anranžích – osmička je podkreslená ochestrem a zpívá Jiří Pavlica, druhá je v aranži klasické hraišťanské lidovky s cimbálem a zpívá Alice Holubová. Jedna lepší než druhá, ale nikdo neví, která je ta první a druhá . A význam veršů? Hledejte.

Haleluja
Ze skořápky noci se vyloupne den
pochval tu chvíli a uchovej sen
nevěřím, že se čas ztrácí
nevěřím, že se čas ztrácí
kreslí duhu letokruhů
Možná, že ve snu vidíš jeho tvář
laskavý moudrý tajemný hodinář
na zlaté sluneční niti
kyvadlo země svůj rytmus chytí
měří nám čas, měří nám čas
Haleluja, jen nebe nad hlavou mám,
haleluja, náš společný chrám,
už vyšla denička, svítá, haleluja,
nový den vítá, vítá, haleluja.
Námahou rudé slunce stoupá výš
děkujme za to že smím, že smíš
prožít svou lásku, co bolí,
prožít svou lásku, co bolí,
měří nám čas, měří nám čas.
Jiří moravský Brabec

Tato skladba se objevila už na desce Mys Dobré Naděje, kde byla zahrátá v etno-aranži Dizu Plaatjese. Na Chvění je použita aranž, kterou já osobně považuju za jazzovou. Veselá, hravá… tohle prostě můžu. Neváhejte si pořádně zesílit zvuk, tahle skladba to vyloženě vyžaduje. Koneckonců je to vrchol celé desky. Hraišťanský sbor zpívá jako o život, filharmonici jim v tom zdatně pomáhají, Jumping Drums se taky neflákají a všemu dávají korunu alikvotní zpěváci. upozorním vás na pasáž začínající na čase 1’40’’ – veselý jazz jak vyšitý. Klarinet se nám vyloženě vysmívá jako nějký lesní pták, bicí jsou taky veselé a do toho sbor a na konci dechy. Excelentní.
V čase 3’50’’ nastoupí hrdelní zpěváci, 4’15’’ nastává velké finále, o které se postarají Jumping Drums. Divočina pokračuje, hlasitost nahoru.

A postludium, vyklidnění po předchozím řádění. Opět “poslední list” a pomalý návrat do reality.

Málokterých padesát minut uběhne tak rychle jako padesát minut s deskou Chvění. Deska naplněná emocemi a texty k zamyšlení.

Vypněte telefony, odhlašte instant messengery, vložte CD do přehrávače a zaposlouchejte se…

p.s.: tenhle post dopadl úplně přesně tak, jak jsem předpokládal. napsal jsem spoustu slov, ale k mým pocitům z Chvění jsem se moc nepřiblížil. Chvění se nedá popsat, to se musí zažít.

Západy slunce - oblíbený objekt pro focení. Pokud je solidní krajina a dobré podmínky, i totální fotovemeno jako já dokáže vyfotit docela pěkné obrázky

Posuďte sami. Foceno poblíž koupaliště Poděbrady u Ol.

Díky Libjanovi (http://libjan.spaces.live.com/) za zajímavý článek o pluginech do WLW

čekujte zde: Doplňky pro Windows Live Writer

Minulý týden mě trápilo břicho - v Hostýnkách jsem chytil úpal či co a projevilo se mi to na trávení - nechuť k jídlu, občas zvracení, průjem. Plus je, že jsem zhubnul asi 6 kilo, mínus je, že jsem ten týden nejezdil.

Dohromady jsem se dal někdy v pátek, v sobotu jsem poprvé dostal chut vyjet.

Mezitím jsem měl i jiné trápení. Odrovnal jsem si řetěz (HG 53), sjel jsem ho na 133 mm. A s ním se svezla i kazeta, moje letitá BBB 9sp, 11-28, s novým řetězem SRAM 49 děsně střílela. Byla to moje první devítková kazeta, kterou jsem vozil asi tři roky na silničce. No měla svůj věk.
Objednal jsem si řetěz C9 a k němu i novou kazetu, zase 11-28. Tyhle převody mi sedí, 11-32 má na můj vkus moc velké skoky.
Spolu se mnou si objednával i kamarád, rovněž C9 a k němu kazetu BBB 13-25 (na silničku).
No co se nestalo - přišly řetězy, přišla i kazeta. Bouhužel pouze jedna a jak na sviňu ta kamarádova.
Co robit? S vytahaným řetězem jezdit nebudu, strašně blbě to řadí. Přítelka mi dočasně půjčila svou kazetu, 11-32.
Vyměnil jsem kazety, nahodil nový řetěz. Paráda. Zas to krásně přesně řadí. Nevím, jaký podíl na tom má fakt, že mám nový komponenty a jaký podíl na to má fakt, že řetěz je C9 - asi to bude půl na půl.
Hned v tu sobotu jsem si vyrazil na zkoušku. Bajčík se choval perfektně a stejně tak mě potěšilo i tělo. Zdá se, že týdenní hladovka se na mě moc negativně nepodepsala. Jel jsem sice jenom 12 km trasu, ale zato na krev. Srdce šlo krásně do tepů, nohy nevadly. Spokojenost.

V neděli se kvůli dešti moc jet nedalo. A dneska to taky stálo tak trochu za prd - plánoval jsem 50 km na silničce, ať si testnu větší objem. Bohužel ale odpoledne sprchlo a tak jsem měl po ptákách. Zasedl jsem ke Gothic 3, nechal si dát na prdel bandou skřetů z posádky Geldern. Nadešel večer a cesty pěkně uschly. Na silničku se mi už ale nechtělo, tak jsem vytáhl aspon bika a dal si kousíček terénu na Poděbrady. Jenom se tak pěkně vyprdět před spaním. Oblékl jsem se, do přehrávače putoval set Kyau vs Albert - Live @ Trancetribe EXPERIENCE 17-03-2006 a jelo se.

Mile mě překvapily polní cesty - na to, že dva dny po sobě pěkně sprchlo, nebylo moc bahna. Ale vlhkost udělala svoje. Na Planých loučkách jsem potkal nádhernou přízemní mlhu - ve výšce asi metr a půl nad zemí se vznášela bílá deka. Zalitoval jsem, že fotoaparát zůstal doma. Bylo to moc pěkný.

Dojel jsem k vodě a pár minut spočinul. Žáby si zase povídaly, přes oblohu přeletělo pár netopýrů, pomalu se stmívalo, na obloze se měnily barvy. Krásný zakončení dne a příjemná odměna za tu "námahu" dokopat se a vyjet ven.

Už jsem si myslel, že dnešek bude pohodový. Nebyl. Při návratu do města jsem se zase musel nasrat. Klasická prasárna, kterou jsem naštěstí pouze viděl. U přechodu čekal chodec, auto mu zastavilo. Jenže jako další jel nějakej čurák v taxíku a samozřejmě spěchal. Hádejte, jak to dopadlo. Jistě, auto před sebou předjel a chlápka na přechodu pěkně vyprasil. Lidi, proč se chováte jako bez mozku? Fuj.

Suma sumárum, spokojenost. Bajk je v pohodě, mě to docela solidně šlape... svět je fajn. Dobrou noc :-)

Čím dál častěji mám pocit, že jsme (my jako lidstvo) tu přírodu nějak pokazili. Nejsem sice přítel ekoteroristických keců o globálním oteplováním a vždycky, když na lidi berou bursíkovci klacek ve formě carbon fingerprintu, tak dostávám psotník a tanec Svatého Víta, ale, ruku na srdce, v poslední době je to počasí divný. S přírodou se něco děje a lidi by měli zapracovat na vyřešení aktálních problémů.

Pár dní jsou přívalový deště, který nadělají šílený škody a pak zas šílený vedra. Nerovnováha jak něco. Tohle není normální.

Tenhle týden je ve znamení deště. Na začátku pršelo hlavně v čechách a dnes si svou dávku vyžralo i olomoucko, konkrétně oblast Kopečka a blízkého okolí.

Začalo to nevinně - koukli jsme s kolegy z okna a zjistili, že prší. A pršelo stále více.
Drobná odbočka - barák, kde máme firmu, stojí ve stráni. Firma je defacto ve sklepě a chodí se do ní po schodech dolů. A pod schodama máme takovou malou "vaničku". Na fotkách to bude vidět.
Za moment se přidaly i drobné krupky. Šli jsme se proto podívat ke dveřím na schody. Vždycky, když takhle intenzivně prši, máme na schodech jev, kterému říkáme "droždínské vodopády", jak nám voda z parkoviště stéká po schodkách. Vodopády byly i dneska :-)

Jenže kanál odtoku, který je pod schodama, nestíhal. Voda nám pěkně stoupala. Stáli jsme v předsíni a špekulovali, co dál. Nikomu se samozřejmě do deště nechtělo. Kdo by dobrovoln zmoknul, že?

Nakonec nám začalo pod prahem natékat do baráku. S kolegou jsme byli v kraťasech, ostatní v dlouhých kalhotech. Tak jsme se teda obětovali, sundali si boty, popadli kýble a šli vybírat vaničku :-)

Vodu jsme zpomalili, ale stejně potvora natekla pod kobercem :-) - ale byli jsme pochváleni od šéfstva...

Pršelo pak asi půl hodiny, ale po našem zásahu už voda netekla tak moc. Aspon jsme si ale zacvičili a potom jsme z toho měli srandy kopec.