Před pár dny jsme debatili s mou dlouholetou (a výbornou) kamarádkou po ICQ a nějak jsme se dostali k tématu literatura. V mladších letech, řekněme 200 - 2003 jsme oba psali kratší a delší povídky, navzájem si je posílali a hodnotili. Pak mě to nějak pustilo a Bobbie tuším taky přestala psát. A psala opravdu moc dobře.

Až na začátku tohohle týdne mi Bobbie sdělila, že oprášila jednu svou delší sci-fi fanouškovskou povídku inspirovanou Star Trekem, kterou pojmenovala Strážce. Kdysi ji přestala psát někde V půlce. Ted ji na popud své kamarádky vytáhla ze šuplíku, přepsala některé pasáže a postupně to zveřejňuje u sebe na blogu: http://squire.bloguje.cz/tema-7-arbor-mala-mala-mala.php - kapitolu denně a je to na infarkt, protože kapitoly zásadně ukončuje v nejlepším :-)

Zdálo se, že se nad mou tvorbou z "telecích" let zavřela voda, ale oprášení Strážce mě nějak navnadilo na pokračování mých  hříchů z mládí.

Pokud máte chuť začíst se do mých pokusů z dávné minulosti, navštivte moje staré stránky na adrese http://doomhammer.webpark.cz/Literatura.htm
pokud se mi vrátí stará múza, tak zkusím pokračovat.

upozorňuji, že jsou to "totální kraviny" :-D

v tomhle případě jde o parodii, ale co znám některý týnedžry, je docela možný, že se i takovýhle děcka v reálu najdou...

S přítelkou jsme se vydali k vodní nádrži Poděbrady na večerní čaj. Celý den bylo docela horko, já strávil docela dost času ve vyhřátém autě a s kolegou jsme se pořád tahali o klimatizaci - on ji chtěl vypnutou, já seděl na straně, kam peklo slunce a tak jsem se potil jak prase, takže mi klima přišla vhod. Domů jsem dorazil zpocenej jak myš, takže mi pobyt v chladnějším večerním vzduchu přišel jako dobrý nápad.

Sbalili jsme termosku, zhong s miskou a Darjeeling Arya, pár vonných tyčinek a vyrazili k vodě. Bylo opravdu moc příjemně, teplota kolem 19°C, chladný větřík. Nápad se osvědčil.

Přijíždíme k vodě, posledních pár set metrů jdeme pěšky. Ve vzduchu visí hodně zvláštní napětí, od severu přichází mraky. Pomalu jdeme kolem břehu a tiše vychutnáváme atmosféru. Šumění větru, někde v blízkém lesíku kuká kukačka, občas kvákne žába. Po celodenním pobytu na služebce s řešením převodů mezi informačními systémy je to strašná změna k lepšímu. V hlavě mi zní slova mantry Gájátrí:
ÓM BHUR BHUVAH SVAHA
TAT SAVITUR VARÉNJAM
BHARGÓ DÉVASJA DHÍMAHI
DHJÓ JÓ NAH PRAČÓDAJÁT
ale v okamžiku, kdy si chci mantru zabroukat, slova mizí jako motýli nad loukou. Vzdávám to a nechám mantru tiše kolovat v myšlenkách.

Jsme na místě. Usedáme na břeh k vodě, vybaluju nádobí, vyhřívám zhong a po chvíli zalévám prváka. Koukáme na vodu a řešíme život. Jenže já brzo řešit přestávám, Gájátrí mi blokuje ostatní myšlenky. Hovor se stáčí k čaji a tyčinkám.

Vnímáme, jak se blíží mraky. V dálce nad druhým břehem je vidět, jak někde prší. První blesk. Ptačí švitoření utichá a začíná úchvatný žabí koncert. Z rákosí na levé straně se ozvala jedna, následuje ji další a za chvíli už zpívá celý rybník. Kvákání zesiluje a jeho zvuk se stává hypnotizujícím. Cítím se součástí celé scény - to se mi stává dost zřídka, většinou mám spíš pocit pozorovatele. Dneska ne, dneska nejsem hostem, dneska jsem doma.

Oblohu protínají další blesky, žáby nepřestávají. Čas jako by se zastavil a byla jenom tahle chvíle. Kvákání jako by nás obklopovalo. Žáby jsou všude.

Zvedá se vítr, na hladině se objevují stále větší a větší vlnky. Vítr příjemně ovívá, chladí.

A náhle konec. Žáby zmlkly, bouřka se blíží. Dopíjíme třetí záliv, vyplachuju misku i zhong, rozhazuju lístky do vody. Ticho se dá krájet. Oblohou proplouvají stále tmavší oblaka, rychle se stmívá. Na zem dopadají první kapky.

Prší a my se vracíme domů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

překlad mantry: Meditujeme na nejvyšší Světlo které je zdrojem tohoto vesmíru kéž prozáří naše tělo i mysl.
nebo
Meditujme o ÓM, božském prazvuku, z něhož povstaly tři říše, hrubá zemská, jemnější éterická a nejjemnější nebeská (bhúr bhuvah svaha). Uctívejme (varénjam) nejvyšší nepopsatelné božské Bytí (tat), tvořivou, životadárnou sílu, která se projevuje i ve slunci (savitur). Meditujme (dhímahi) o zářivém (bhargó) světle (dévasja) Božím, které zničí všechnu tmu, všechnu nevědomost a všechny nectnosti. Ó Bože, vroucně tě prosíme (jónah pračódaját), ať Tvé světlo osvítí naši mysl (dhí).

Dneska to zas bylo zajímavý. Odpoledne vytržené z nudy všedních dní.

Nejdřív se zastavila na čaj a návštěvu kamarádka. Přivedla i pejska, strašně mazlivou fenku křížence nějakých loveckých plemen. Takže jsme měli o zábavu postaráno.

Kamarádka se zvedla, že už musí, tak jsme ji šli s přítelkou doprovodit a potom jsme se otočili do parku. A tam nás čekalo další dobrodružství :-). Na křižovatce u parku postával mladík a něco hledal. Když nás viděl přicházet, otočil se k nám a vyšel nám naproti. Vypadal civilizovaně, takže o bezdomovce, anarchistu nebo podobné individuum nešlo.

Přišel k nám a nastal problém. Mladík totiž spustil anglicky. "Please, can you tell me, where I can find shop with food?". Babo, raď. Jak mu říct, pochopitelně anglicky, že v okolí nějaká večerka není. Přítelka nahodila výraz "já tu nejsem", protože jazyky nejsou její silná stránka. Tak to bylo na mě. Jak mu teda říct, že tu večerka v okolí není. Akorát jedna ve městě. No zorientoval jsem se a nastal další problém - jak mu říct, že se má držet tramvajových kolejí, když nevím, jak se řeknou koleje. Ukázal jsem mu na hlavní ulici a sdělil mu, že večerka je pět minut odsud. Smůla, odtamtud přišel, večerka je zavřená.

Hochu, co s tebou. Jak ti vysvětlit, že další je až Lidl za parkem. Disky v hlavě hrabaly, hledaly slovíčka a nakonec jsem teda slavnostně vypotil větu "You can go with us, we'll show you way through park".

Borec se k nám teda přidal a nastalo trapné ticho. Já jsem docela introvert i co se týká debaty s neznámými čechy, natožpak s cizincem. Není pro mě problém pokecat si se zahraničním zákazníkem na téma převod z Navision 3.70 na 4.0, ale jakmile opustíme technickou oblast, jsem ztracenej, přestože jsem rafinovanej :-)

No, hledal jsem slovíčka a nakonec jsem trapné ticho prolomil. Dověděli jsme se, že mládenec je studentík, pochází z Francie, v Ol. je v rámci programu Erasmus - co to proboha je? ptal jsem se. tak mi bylo vysvětleno, že jde o výměnný program studentů. Francouz studuje politiku a evropské dějiny. No nakonec jsme skončili u sochy Lenina a Stalina, která stávala v Ol.

Mládenec se rozloučil, my mu vysvětlili, že půjde rovně za nosem, dojde k sexshopu (dobrej orientační bod :-)) a odtamtud rovně až na světelnou křižovatku, kde najde chrám konzumu :-). Poděkoval a vyrazil svižným tempem, aby ještě stihl otevírací dobu a my s mojou šli omrknout, jak se ukládají pávi ke spánku.

Jenom doufám, že jsem nepůsobil moc trapně :-) - přece jenom je potřeba se ty jazyky učit a nekašlat na ně.

Dobrou noc.

v galerii http://doom-cz.spaces.live.com/photos/cns!34B76BE696B4E2C1!1121/ jsem udělal výběr mých nej fotek z jeseníků a pradědu. doufám, že se budou líbit :-)

Na začátku týdne jsem se od mého spolehlivého zdroje na Pradědu dověděl dvě zprávy:
1) cesta z Ovčárny na Praděd je prohrnutá
2) cesta z Hvězdy na Ovčárnu je plná štěrku
byl jsem postaven před velké dilema: chci jet na Praděd a vidět poslední jarní sníh, ale jak se tam dostat, když je cesta plná štěrku. Řešení bylo jednoduché - pojedu tam na bajku a lišácky si zkrátím cestu svým oblíbeným vlakem jedoucím přes Valšov. Tímhle vlakem jezdím už pár let rituální první cestu na Praděd, tak proč se s ním nesvézt zase. Z Valšova přes Břidličnou je krásná cesta.

5:30, zvoní budík. Kterýho vola napadlo, že se bude v sobotu tak brzo vstávat? No jo, ale když ten vlak jede v 7:09, asi budu muset z postele. Wjecy mám nachystané ze včerejška, takže akorát naplním camel, sbalím jídlo a jedem. Snídaně, oblíkání, sakra, ta hodina utekla. 6:35 mizím z domu. Rychlý průjezd městem na nádraží. Koukám přes skleněné dveře a mám asi pohled bacila do lékárny. Hala je plná lidí a od dveří se zdá, že u pokladen jsou děsné fronty. Zdání klame. Vyplázl jsem 75 korun, dostal divnej kousek papíru a čekám na vlak.
Vlak dorazil, ale ouha, první dnešní problém s ČD :-) - není přistaven vagón pro kola, jak jsem byl zvyklý. Spolu s jedním starším pánem, dálkoplazem odněkud z čech, jsme odchytli průvodčího. Mezi Moravským Berounem a Valšovem je výluka a průvodčí neví, jestli nám náhradní doprava veme kola. No co, risknem to, maximálně pojedu z Berouna po svých a u pokladny zkusím vyhádat část peněz za jízdné zpět.
Bajk mezitím mizí v prostoru pro zavazadla motoráčku a já hledám místo k sezení. No že by ten motoráček byl nějak luxusní, to se říct nedá. Holt, co chceme za 75 korun. Sundávám batoh a ostatní věci, zatahuju záclonku a uvelebuju se na sedadle. Přes uličku sedí dvě postarší turistky. Baví se docela nahlas, takže chtě nechtě poslouchám jejich konverzaci. V hlavě mi utkvěla informace o ceně jízdenky do Valšova za minulého režimu - pokud si dobře vzpomínám, 12 korun. Paní zapomínají, že tenkrát byly platy daleko nižší.  Dál jsem se ze všech sil snažil neposlouchat jejich debatu, neboť je to neslušné :-) - já chápu, že dnešní senioři mají hluboko do kapsy, ale další debata těch dvou paní mě utvrdila v tom, že tak trochu kecají - povídaly si, kde v zahraničí byly na dovolené, takže zas tak ekonomicky zle na tom nebudou... no ale to jsem se zakecal někam, kam jsem nechtěl a ted vypadám jako lidožrout :-).
Vyjíždíme z Olomouce, projíždíme přes Bystrovany a já se snažím usnout. Mimořádně se mi to i daří. Jenže jenom na chvíli. Za Hrubou Vodou se motoráček mění v tanečnici hula hula - v každé zatáčce se v příčném směru třese jako o život. No nic, ČD asi chtějí, aby jim lidi neusnuli a neprospali přestup na autobusovou dopravu.
Vagonem prochází průvodčí a sděluje nám, že s dopravou pro kola je to bledý, v Berouně zatím mají pouze autobusy. Necháme se překvapit.
Vyjíždíme z lesnatého údolí kolem Bystřičky na pastviny pod Berounem. Vlak se už tak netřepe. Znova přichází průvodčí a sděluje nám, že v Berouně cosi pro kola splašili. V duchu se křižuju, aby to nebyl koňský potah s žebřiňákem.
Kupodivu není. Vystupujeme, u nádraží čekají dva autobusy a Fort Transit. Hurá, ČD perlí a mile nás překvapily. Kola mizí v dodávce a lidi v autobusech.
Valšov, vystupovat. Dál už pěkně po svých. Kalibruju výškoměr Sigmy podle turistického rozcestníku a vyrážím na Břidličnou. Mírně pofukuje, ale jet se dá docela svižně, 30 k/h není problém. Za pár minut už mám Břidličnou za zády. Projíždím Velkou Štáhlí, stoupám na Malou Štáhli. Poprvé se mi ukazuje zasněžený hlavní hřeben. Kopce jsou ještě zasněžené, ale dole je jaro jak vyšité.
 

Pokračuju dál na Dolní Moravici. Hřeben se přibližuje. Zelená a kousek vedle bílá

Moravice, Morávka, jede se  moc pěkně. Sice fouká mírně proti, ale nic hrozného. Navíc, tenhle východní vítr většinou vydrží do odpoledne a to znamená, že mě to pěkně sfoukne domů. Opouštím Morávku a pokračuju nahoru na Hvězdu

Tak v tomhle místě přestává sranda a začíná ta pravá legrace. Zde se cesta láme a z příjemného stoupání se stává předzvěst dřiny na Praděd.

Hvězda. Sníh pořád žádný. Budu muset nahoru. Ještě si hrábnu. Naštěstí je docela teplo

Pramínek. Moje první zastávka na cestě k Ovčárně. Nevím proč, ale nepramínkuje, což je škoda. Pramínek mám rád, v létě se tam dá příjemně osvěžit. Moje zdroje na Pradědu nekecaly, cesta je plná štěrku. Silnička by tu asi při sjezdu měla problémy.

Obrázek, další zastavení na výstupu. A potkávám první sníh :-)

Bohužel, u obrázku přibylo štěrku na cestě. A to hodně. Stoupám dál. Štěrku je docela dost a bajk se začíná trochu bořit. Navíc přijíždějí auta. Vesele jen vesele. A pak, že je na horách čerstvej vzduch

Přibývá nejen štěrku, ale i sněhu. A taky přibývá vody z tání. Tohle období mám strašně rád, všude tečou potůčky a nádherně oživují krajinu. To se mi strašně líbí.

No nic, jedem dál. Díky štěrku se postup zpomaluje, ale zatím to jde. Nad ovčárnou naštěstí sníh nesypou, takže tam bude klid.

Rozcestí na Švýcárnu. Jsem skoro u cíle. Ještě mě ale čeká oblíbený Strmilovák, třešnička na dortu celého výstupu

Ve Strmilováku mě to málem shodilo. No jo, vítr na Pradědu. Kašpar to jistí. Chvíli se peru s větrem a už jsem na plošince pod vrcholem. Vítr, který mě brzdil, mi pomůže v poslední části výstupu. A už jsem nahoře

Pauzička, foceníčko panoramat, potom oblíknout na sjezd a zase hurá dolů. Nebude to ale sranda. Cesta je místy z tajícího sněhu mokrá a navíc je dost úzká. Provoz pěšáků je silný, tak to raději pojedu opatrně, nerad bych jel až domů s mokrým zadkem a nerad bych sestřelil nějakého tůristu, co neumí chodit po své straně a motá se uprostřed cesty.

Sjezd z Ovčárny je taky docela mazec. Na štěrku to trochu podjíždí a navíc, silnice je opět plná lidí. Víc než 25 raději nejedu, nerad bych se někde smotal.

Na Hvězdě se už dá valit, tak to dolů pouštím. Hurááá, konečně to trochu jede. V Morávce si sundávám první vrstvu oblečení, větrovku a rolák. Sedám na lavičku, snažím se rolák narvat k větrovce. Lidi, co čekají na bus, na mě hledí jako na blázna, ten svetr se tam přece nemůže vlézt. Ale může, mám to vyzkoušené..

Pokračujeme. Vyjíždím z Morávky, chytám vítr do zad. Paráda, tyhle návraty z Pradědu mám rád. I když jedu na bajku, rychlost ani kopečkách nejde pod 40. Takhle se dělají průměry :-), ne jak při sjezdu po štěrku. Projíždím Moravicí, dojíždím do Štáhle a točím na Rýmařov. Tuhle cestu mám už pěkně najetou, takže řídí autopilot a já se kochám. V kopečku nad Štáhlí fotím na rozloučenou naposled hlavní hřeben a pokračuju domů

Kopec do Ondřejova. Krátká a prudká stojka, v podstatě jediný prudší kopec na cestě z Pradědu. Na chvíli zastavuju, abych si odpočinul.

Valšovské údolí. Když tam v letech 2005 - 2006 spravovali cestu, tak to silničáři vyloženě odflákli. Ty nejhorší úseky nespravili a nechali je pěkně děravé. Se silničkou se tam musí opatrně, ale dneska mám bantamy a odpruženou vidlici, takže vzhůru dolů. Jedééém. Takhle jsem si Valšovské údolí ještě neužil. Výborný sjezdík. Škoda, že se takhle nedá jet vždycky.

Roviny na Hané. Tady mě trochu opouští vítr do zad, začíná se točit a chvílemi mě zpomaluje. Ale i tak pořád jedu kolem třiceti a držím průměr.

75 km domů jsem dal za 2h 25'. Na to, že jsem jel na bajku, to docela valilo. S dneškem jsem hodně spokojený. A ted jdu spát :-)

Zase jeden krásný den. Vytáhl jsem přítelku a vyrazili jsme na Rešovské vodopády. Když už na to byl celý den, proč si vyjížďku trochu nezpestřit průzkumem lesa ve valšovském údolí.

Na Hané je už delší dobu krásný jaro, ale na hřebenu jeseníků ještě leží sníh. Nicméně v nížině krásně kvetou olovnatky.

Dojeli jsme až k soutoku Oslavy a Huntavy. Celou cestu nám pomalu ale jistě narůstala nad hlavou oblačnost. Zrovna ve chvíli, kdy jsme studovali mapu okolí, začalo pršet. Naštěstí je na tom místě zastávka autobusu s budkou, takže nebyl problém se schovat.

Poprchávalo asi 20 minut, naštěstí ne moc, takže cesta nebyla moc mokrá. Přeháňka odešla stejně rychle jako přišla.

Vydali jsme se Valšovksým údolím nahoru až k místu, kde se silnice kříží se žlutou TZ.

Zde jsme opustili silnici a pěšky se vydali lesem. Stoupáníčko proti vrstevnicím nám dalo pořádně zabrat. Ale cesta je to krásná, jenom se nesmíte tahat s kolem :-)

Žlutá vede kus lesem do kopce a poté ústí na pastviny u Rešova. Cesta je tam přehrazena elektrickým ohradníkem. Bohužel činnost lesáků proměnila cestu v jedno velké prasečí kaliště a kus nebyl v podstatě průchodný. Museli jsme se proto vyškrábat do lesa nad cestou a pak zase slézt. Docela sranda, hledat v lese plném větví nějakou solidní cestu.
Když jsem narazil na ohradník, moje první myšlenka samozřejmě byla "je tam elektrika?". šáhl jsem si a samozřejmě byla. Dostal jsem ránu.

Došli jsme na pastvinu a následoval skutečný "eye opener" - moc pěkná vyhlídka, krásná odměna za to plahočení se lesem.

Co by to bylo za pastvinu bez kraviček? U Rešova jich na nás čekalo hned celé stádo. Pekně si tam ležely na sluníčku. Napřed nás spatřila jedna, ta se postavila a během chvíle stály všechny a prohlížely si nás. V té chvíli jsem přemýšlel, jestli jsou krávy opravdu mírumilovná zvířátka a jestli nás nesežerou :-). Nesežraly

V Rešově jsme dali obídek, pauzičku a potom po červené sešli k vodopádům. Cesta přes chatovou oblast je sice pěkná, ale je to solidní padák, takže kolena dostala pěkně zabrat neustálým bržděním z kopce.

Bohužel, na vodopádech mi zdechly baterky ve foťáku :-(. Ale oblast byla stejně plná lidí, takže udělat kloudný fotky bez pózujících rodinek s dětmi by byl kumšt. A já děsně nerad fotím lidi.

Vraceli jsme se po zelené TZ, klasicky přes chatovou osadu u Huntavy. Kus rozbité cesty tam je opravený, ale zbytek je pořád děravý jak cedník. Cestou zpět jsme chytili vítr do zad, takže nás to pěkně sfouklo domů... Škoda jen, že cesty mezi Štěpánovem, Hnojicemi a Mladějovicemi jsou tak strašně děravé. Ovšem na druhou stranu, v minulých letech byly opraveny silnice mezi Komárovem a Pasekou a mezi Dlouhou Loučkou a Ondřejovem (Valšovské údolí), takže aspon něco :-)

Dneska zas bylo krásně. Ráno jsem vytáhl přítelku a velice líným tempem jsme objeli Poděbrady.Sluníčko nám docela svítilo, žáby kvákaly jako o život, prostě jarní pohoda. Škoda jenom, že foukal vítr.

Co s načatým dnem? Nákup, obídek a potom zase ven. Na obloze se sice střídaly mraky se sluníčkem a teplota lítala nahoru dolů, nicméně to nás od výjezdu neodradilo. Vzali jsme další dva kumpány, do batohu putovala termoska, zhong s miskou a Formosa Dung Ting. Hurá ven na čaj.

Vápenice jsem vám ukazoval v zimě, tak teď se, aspon virtuálně, podívejte na jejich jarní tvář.

Pohodička, sluníčko svítilo, ptáčci lítali, kytky voněly, zkrátka den jak z omalovánky :-)